Síla nevzdat se 01

Hledám někoho, ale nevím kdo by to mohl být. Prošla jsem téměř celý svět, ale stále jsem ho nenašla. Člověka, který mě bude milovat takovou jaká jsem. Kdo pochopí mé sny a naděje. Existuje takový ? Už nemůžu dál, tak si sednu pod rozkvetlou třešeň a oddávám se večernímu letnímu vánku. Pomalu zavírám navlhlé oči únavou, které neviděli to, co chtěli. Náhle ucítím prudký dotyk v mém klíně. Otevřu oči a co nevidím. Dvě třešně které se na svým konci spojují. Prohlížím si to a nevím odkud ani jak jsem se tady ocitla. Nevím kam patřím a má mysl je téměř prázdná. cítím jak se něco vzdaluje. Ale ne! Že bych zapoměla proč existuji ? Za jakým cílem mám jít ? Ne! Ještě jsem neskončila. Ještě mám sílu jít dál ! Najdu toho, kdo mě bude opravdu milovat takovou jaká jsem...

"Hej, dávej pozor !" Kdosi zakřičel a strhnul jí ze silnice. V tu dobu byla zima a hrozně pršelo. Všichni se schovávali pod deštníky nebo okapy střech. Mnoho lidí stálo kolem dvou lidí povalujících se v ledovém, ale mokrém sněhu. Ten mokrý sníh překvapivě netál ani se nezměnil na kapalinu. Prostě tam byl, a trpěl ten déšť.
V ten večer jsem slyšela mnoho hlasů a zvuků jak se ozívají v mé hlavě. Cítila jsem tu známou bolest v těle, když dopadnete silně na zem. Necítila jsem nic víc než to. Z daleka jsem slyšela zvuk sirén. Sotva jsem po chvíli otevřela oči a viděla to, co jsem vidět neměla. Mé oči se dívali nehybně do bílé části stropu, ale to bylo jen zdání, protože jsem se dívala na sebe sama stojíc ode mě daleko na konci bílé chodby. Bylo to jako bych se dívala do zrcadla avšak ten pocit byl jiný než když natáhnete ruku a dotknete se studeného objektu. Tady jsem sáhla do prázdna. Má druhá část odcházela. " Počkej ! " Zakřičela jsem a chtěla se rozeběhnout, ale jakobych měla nohy přilepené k podlaze. " Po-počkej ! Proč odcházíš ? Kdo jsi ? " Ale nepřicházela mi odpověď.
Náhle jsem ucítila jakousi bolest v hrudi. Né ta psychická, kdy se člověk hroutí, ale fyzická. Ta bolí ještě víc.
Dotkla jsem se bolavého místa, ale rána přišla znovu. "Co to je.."Zeptala jsem se a bílé zdi se začali měnit na barevné rysy tváří, které měli zpoloviny zahalené tváře.
"Nabíjim, připraveno!"
"Odchází nám, rychle nabijte na třista!"
Cítila jsem teplo v konečcích prstů jak dole tak i nahoře. Neváhala jsem a hnula prstem.
Viděla jsem jak se nad mojí hlavou naklání mnoho usmívajících se tváří, které si sundali pásku přes pusu.
"Vítejte slečno. Znovu jste se narodila." Pošeptal mi příjemný mužský hlas.
Však neřekla jsem ani slovo. Zavřela jsem unaveně oči.
Probudila jsem se až na pokoji, který zdobily v okně zelené závěsy a jinak nic výstředního.
"Už jste vzhůru? To je dobře. " Ozval se opět příjemný hlas, ale tentokrát jemnější. Ztěžka jsem nahla hlavu na stranu, abych se té osobě podívala do tváře. Byla to žena, mohlo jí být kolem 30, ale byla nádherná jak anděl.
"J-Jsem..v nebi?" Zašeptala jsem tiše a zmateně.
"Kdepak v nebi," zasmála se sestřička, úsměv jí ještě víc dělal krásnější. " jsi v nemocnici svatého Matěje. Přivezli tě sem, protože jsi měla autonehodu. Opravdu vážnou, ale díky bohu, že jsi v pořádku." Spojila propleteně ruce a začla potahovat postel kousek ode mě bílým prostěradlem. Nakonec povlíkla polštáře. Zdála se být pracovitá.
"Aha..."
"Hm? Ty si nic nepamatuješ? "otočila se ke mě s údivem.
"Ne, nic. "
Zírala jsem neutrálně do stropu nademnou. Měla jsem divný pocit, že necítím tělo, ale sestřička mě uklidnila, že to brzy přejde.
"Co se stalo," zeptala jsem se.
"Víš, " začala " podle pár svědků si šla přes přechod na červenou. Udivilo mě, co mi řekli. Prý na tebe všichni volali ať uhneš, ale ani je ani troubení aut si neposlouchala. Jen jeden jediný tě natěsno strhl ze silnice, když řidič kamionu nedokázal zastavit. Ten neznámý kluk ti zachránil život. "pronesla hrdě a zatáhla závěsy na okně.
"Kluk? Který kluk ? "
"Kdo ví... " povzdechla a složila špinavé prádlo do vozíku a já jen ztěžka zavřela oči. Zkoušela jsem si vybavit něco z té noci, ale místo toho se mi podařilo usnout.