"Sbohem" v kapkách krve

Tiché slzy se osvobozují z tvých jasně azurových očí, pláčeš… a pro takovou zbytečnou věc. Kde se vytratila tvá sebedůvěra a nepoddajnost? Nechápu to, to tvé chování, teď, v této chvíli, mateš mě. Víš, že umřu, ale nechceš si to připustit, stále… jako když jsi mě ztratil… ale ty sis mě našel, po těch třech nesnesitelných letech. Měl jsi tak silnou vůli a odhodlání, že jsem se začal obávat, jestli proti tobě budu mít někdy navrch…
Chvíli to vypadalo, že tě bude snadné porazit, jenomže to šlo pouze tak, jak jsi mi říkal… „Povrchově to možná dokážeš, ale vnitřně nikdy.“ Tvá slova před naším posledním bojem, zpočátku byla tak jistá, věřil sis a stál si za tím a já ti to nevěřil… Tvé city jsem nemohl nikdy porazit, ač bych to sebevíc chtěl, a ty jsi to věděl. Vmetl jsi mi to do tváře, aniž by ses bál, že bych se na tebe vrhl a sťal ti hlavu katanou. Byl jsi na to připravený, ode dne, kdy jsem odešel z Listové. Musel jsi to asi dlouho dusit v sobě… Měl bych se ti za to všechno trápení omluvit, ale obávám se, že už je na to pozdě. Osud mi vybral cestu samoty a utrpení, doprovázenou touhou po pomstě…
Vím, že tohle nebude zrovna bůhvíjaký odchod z tohoto světa, zpátky se už nemůžu vrátit, ten pocit viny za tvou bolest bych si nikdy nemohl odpustit, a tak raději odejdu, daleko od tebe, abys mohl žít poklidný život bez dalších slz a trápení.

Bez váhání ti vytrhnu katanu z ruky, stejně se ti strachy třepala a já nechtěl mít v hrudi podpis Zorra… Udělám to sám, rychle a bezbolestně. Stále mi říkáš, ať toho nechám a pokoušíš se mě od toho odtrhnout, slzy ti neustále skapávají po roztrhaném triku a dopadávají na tvrdou a zvlhlou zem.
Ruka ti sklouzává po mém holém rameni, chceš ještě pocítit tu blízkost cenného přítele, kterého brzy ztratíš. Zabránil bys tomu, ale nemůžeš, dáváš mi si vybrat. A já si volím smrt…

Stiskneš mi obě ruce a se zavřenýma očima, plných slz šeptáš poslední slova rozloučení. Polovinu z nich nejsem schopen ani zaznamenat, ztrácím vědomí. Katana tvrdě projela skrz mou hrudí, cítil jsem jen lstivé škubnutí, jak jsi ji za mé pomoci do mě vrazil. Ani to nebolelo. Jen tebe.

Držíš mě za ruku a hlavu máš opřenou o mé rameno. Nevadí ti, že tě má krev špiní, celičkého, tvé sametové vlasy barvy slunečnice… A stále pláčeš, jakoby jsi toho neměl dost. Nechápu to, ale nechám to být, na přemýšlení bude ještě spousta času… Třeba se setkám se svým bratrem a rodinou, naposledy… Cesta do Temnoty je dlouhá a já jsem na ni připravený, jen je mi líto, že tě musím opustit tak brzy… Začínám počítat kapky… nebude jich moc, za chvíli budeš držet v ruce jen mou prázdnou schránku…
Ty roky samoty mi vzaly veškerou důvěru v lidi, pouze s tebou jsem se alespoň na chvíli cítil jako někdo, kdo je potřebný, jen s tebou… a za to ti děkuji můj příteli…

Jedna kapka, druhá kapka, třetí kapka… Konec.