Sbohem lásko

Klapnutí dveří. Toho zvuku se už dlouhou dobu bála. Myslela si, že ho dokáže přesvědčit, doufala, že nakonec neodejde. Že dokáže zvrátit jeho odhodlání jít a položit život pro důvod, který ani neznal on sám.
Právě teď si kladla spousty otázek na které neznala odpověď. Jaký byl pravý důvod jeho odchodu a jestli ji vůbec ještě miluje. Poslední dobou to tak vůbec nevypadalo. Celé měsíce, před svým odchodem, nemluvil o ničem jiném, než jak půjde do války proti nepříteli. On byl šťastný, že půjde bránit svou zemi, kterou tolik miluje. Brzy se to zvrhlo v boj dvou lásek, ale ona prohrála. Láska k jeho zemi byla silnější něž jakýkoliv cit k ní. Byl tím úplně zaslepený a už neviděl, jak každou zmínkou o boji ničil to krásné, co mezi nimi kdysi bylo.
Už si ani nepamatovala kolikrát ho prosila, aby s ní zůstal. Kolikrát do noci plakala a prosila boha o nějaký zázrak. Všechno zbytečně. Vždyť nemusel, nebyl povolán jeho odchod byl zcela dobrovolný. Zanechal ji tu úplně samotnou doufajíc, že ho ještě někdy uvidí živého.
Ale jakoby mu přece při odchodu na chviličku došlo co tady vlastně opouští. Ten jeden okamžik si ona bude pamatovat navždy. Kdy se k ní sklonil a po takové době ji znovu, tak krásně políbil. Myslela si, že alespoň váhá s odchodem. Omyl. Poslední polibek, poslední obětí, poslední pohled do očí a už viděla jen jeho stále se vzdalující záda, která za chvíli zmizela úplně.
Ta samota, která ji právě obklopila byla nepopsatelná. Nedokázala ho zastavit, jediné co si vynutila byly dopisy, které měli být důkazem, že alespoň žije.

Dodržel slib, který ji dal a snažil se psát. I když kolem něj zuřila válka v těch dopisech bylo vidět, jak je šťastný, že může být její součástí. Tohle jeho zapálení ona nikdy nepochopila. Nevzpomínala si, že by byl někdy tak šťastný, když byli spolu. Ale vždycky nebýval takový, změnila ho až prokletá válka, která jí ho sebrala.
Vždy prvního v měsíci netrpělivě čekala, až přijdou dopisy z fronty. Až si zase bude moct přečíst jeho písmo, jeho myšlenky, jeho zážitky a přesvědčit se, že stále žije.

Ale tyhle dopisy po pár měsících přestaly.

Na místo tohohle psaného utěšení se pomalu vkrádal strach. Ten nesnesitelně hlodavý pocit, z toho, že se mu něco v téhle chvíli stalo ji zatemnilo smysly. To bylo vše o čem mohla v téhle chvíli přemýšlet, logické myšlení by bylo stejně zbytečné. Proběhla rychlostí celý byt a posbírala pár věcí, které by se mohli hodit na dlouhou cestu. S malým batůžkem na zádech stačila ještě vykouknout z okna. Byla tam tma, bez veřejného osvětlení by nebylo vidět na krok. Zaváhala. Přeci jen je to nebezpečné. Párkrát si to ještě zopakovala a pak jí jen v hlavě blesklo, že proto spíš ho musí dostat domů. Bez dalšího zaváhání se za ní zavřely dveře a byt na dlouhou dobu osaměl.

Tři měsíce na cestě se jí zdáli jako věčnost nechala se zaměstnat postupně na různých místech jako dobrovolná zdravotní sestřička. Lékařská praxe jí byla vzdálená, ale první pomoc jsi pamatovala ještě ze školy a tady jim bylo stejně jedno jestli je nebo není doktorka, hlavně, že mají další ruce navíc. Už začínala pomalu přehlížet ty hrůzy, které tady musela vidět, pomalu už zapomínala proč sem přišla, proč tu dobrovolně sleduje umírat vojáky, které přinesou z fronty a kterým už nemůže pomoct. Ale vždy když se podívala do těch, už prázdných, očí došlo jí, že jednou takhle může koukat do očí i jemu. Tuhle práci si vybrala schválně, protože jako sestra měla přístup ke kartám všech vojáků bojujících v té dané lokalitě. Bylo jich moc, ale každým dnem se počet karet zmenšoval. A když nenašla co chtěla, nechala se opět převelet na další základnu. Věděla, že si musí pospíšit. Ale myšlenku, že je už dávno mrtvý si nepřipouštěla. On prostě mrtvý být nemohl. On ne.
Když zrovna nebyla pohotovost a všude zavládlo ticho, teda až na slabé výbuchy, které všem připomínaly, že jim klid brzy skončí, šla si opět sednout ke kartotéce a vytahovala jednu kartu za druhou. Ta únava, jak psychická, tak fyzická byla neúnosná a tak si málem nevšimla jména na kartě, kterou momentálně už vracela zpět do šuplíku. Oči se jí rozšířily a ještě jednou si přečetla jméno na složce. Opravdu ho našla. Bylo to jeho jméno, které tak dlouho hledala. Musela si promnou oči, aby zjistila jestli se jí to samou únavo jenom nezdá. Ale opravdu to byl on. I s přiloženou fotkou. Ten malý obrázek v ní akorát vyvolal několik měsíců potlačované vzpomínky.
Musela jsi sednout na zem, protože i ta malá fotka v ní vyvolala tolik emocí, že by to asi neustála. Seděla tam ještě několik minut, než se jí po tváři začali koulet první slzy.

Ale na tohle teď nebyla ta správná chvíle, tohle je jen poloviční vítězství, musí ho ještě najít tam venku. Odhodila vše co měla v rukou a rozeběhla se hledat nějakou opožděnou sanitku, která by jí mohla dostat k němu. Možná bude mít smůlu. Tahle zaneprázdněná vozidla jen co přivezla raněné se hned zase vracela do toho pekla zpět.
Ale měla štěstí, jedna se právě rozjížděla. Pod náporem zbytku radosti skočila neuváženě před sanitku. Řidič zareagoval a rychle zastavil. I přes řidičovi nadávky mu nasedla do auta a namluvila mu, že má důležitý úkol. Povedlo se, ani ne za patnáct minut byli na místě. Ani nestihla poděkovat a běžela vstříc tomu peklu kolem sebe. Nenapadlo ji, že ho vůbec najít ani nemusí nebo, že může velice rychle zemřít sama a nebo, že může narazit na nepřátelské vojáky. Nic. Běžela slepě dál s nadějí, která doposud přesahovala všechny její smysly. Doběhla až na malou mýtinu obklopenou hustým lesem, kde v mraku kouře spatřila skupinku mužů navlečených ve vojenských uniformách, jak se krčí za zbytkem budovy. Stejné uniformy, které vídala na operačních sálech. Dostala se až k nim a okamžitě se začala rozhlížet, jestli někde nenajde tu známou tvář, ale nic. Vojáci byli značně rozhození její přítomností, ale když vyslechli důvod proč tu je, jako jeden ukázali na okraj lesa, kde měl ten hledaný dělat průzkum.
Její oči se naplnili nepřekonatelným štěstím. Znovu se rozeběhla, nevnímajíc krvežíznivý svět kolem sebe.
Ta chvíle na kterou čekala tak dlouho byla tady, stála přímo před ním a dívala se mu do očí. Zprvu ji udivilo jak vlastně vypadá. Kruhy pod očima z nedostatku spánku, tvář pořezanou od nože, celou levou ruku měl zavázanou obvazem a uniformu sem tam potřísněnou krví. Ale tohle všechno bylo jedno, hlavně že je naživu.
Právě teď všechny své pocity uvolnila v jedno obětí, ale už jsi nevšimla, že on tam jen stál a jeho ruce se ani o milimetr nepohnuli.
Byla tak naivní, když mu znova domlouvala. Aby se vrátil s ní domů, aby bylo všechno jako dřív než nějaká válka vůbec začala. Místo odpovědi se jí dostalo jen jeho dlouhé a bolestivé mlčení.
Ohromeně ustoupila pár kroků zpět, nechtělo se jí věřit tomu, že když si pro něj přišla z takové dálky on nechtěl odejít nebo alespoň váhal. Až teď jí to došlo, že se pokoušela o něco neskutečného. Došlo jí, že se snažila dostat zpět k jeho srdci ke kterému už neměla klíč.
Vypadalo to, že tam mlčky na sebe budou koukat věčně, ale on se náhle prohnul bolestí. Z hrudi mu vyjela studená čepel nepřítele.
Jen tam tak stála a byla v šoku, nemohla se ani pohnout a sledovala, jak se nůž po chvilce opět ztrácí v jeho těle a nepřátelský voják zbaběle utíká pryč.
Jeho kolena se mu podlomila a on se zhroutil na zem. Pod jeho tělem se začala tvořit kaluž krve, která naznačovala vážnost situace.
Celá vyděšená jen těžce překonala ten šok a klekla jsi k jeho tělu. Vzala ho do náruče a podívala se do jeho už zhasínajících očí. Z posledních sil se jí snažil říct ať ho tam nechá a uteče, že je to pro ní tady nebezpečné. Její reakce však byla naprosto opačná.
Na tuto prosbu mu nemohla odpovědět kladně, ale její slova ho překvapily víc než kdy dříve. Bylo to něco ve smyslu její lásky k němu, že ho nikdy nepřestala milovat a už nikdy nepřestane. Jen, že se potkali ve špatné době. Že i když on ji opustil, tak ona ho teď tady nemůže nechat zemřít samotného. Po těchhle slovech své rty přitiskla na jeho a naposledy ho políbila. Naposledy mu vyjádřila co k němu celou dobu cítí.
Když se od něj zase oddálila bylo jí jasné, že jemu srdce už nebije. Že odešel už napořád. Ale něco bylo jinak než u vojáků, které vídala na pohotovosti. On měl přivřené oči a jeho rty byly skrouceny do jemného úsměvu. Vypadal jako že něčeho dosáhl v posledních minutách svého života. Prožil šťastný život a když umíral, tak jeho tvář také zdobil úsměv.
To ale právě neplatilo o ní, už se nemohla dál přemáhal a svou bolest uvolnila skrze slzy, které začaly dopadat na jeho pomalu vychládají tělo. Hlavou se jí honily myšlenky o jejich společném životě. Na krásné chvíle před válkou a i na ty méně šťastné chvíle. Jako když mu řekla tolik bolestných věcí, které chtěla později vzít zpět, chtěla mu to vysvětlit a říct mu ještě tolik věcí. A teď jediné co ještě zbývá říct je ,,Sbohem…lásko”.

Co se stane, když nezaléváš růži?
Já to pocítila na vlastní kůži
Zatím co jsi zbrojit šel
jsi do naší lásky plevel sel
Nastal den loučení
Bylo to pro mě hrozné mučení
Pohladil jsi mě po tváři
A já ucítila v srdci záři
Byl to poslední projev citu
Pak jsi odešel z našeho bytu

Ze začátku jsi dopisy psal
A trochu i maloval
Po pár měsících už ne
A já věděla,že je zle
Jak jsi přestal psát
Jestli žiješ musela jsem se ptát
Šla jsem tě hledat
Abychom jsme se mohlo opět shledat
Srdce mi ovládal strach
Aby se tvůj život nerozpadl v prach

Přišla jsem za tebou do té války
Abych tě přivedla nadobro zpátky
Když jsem tě našla do dlouhé době
Nepoznávala jsem tě v tvé nově podobě
Chtěla bych abys šel se mnou domů
Abychom mohli začít znovu
Čekala jsem na tvou odpověď
Myslela jsem, že budeš vědět hned

Ticho přerušil nepřítelův vpád
Potichu se za tebe vkrad
Zasáhl tě mečem do zad
Nemohla jsem už nic dělat
Poté co tě probodnul
Zbaběle zdrhnul
Říkal jsi jdi rychle pryč
A hlavně nekřič
Zapomněl jsi - já tě miluju
To znamená, že za tebe bojuju
Nemůžeš tu zemřít sám
Já tě teď samotného nenechám

Měsíc vyšel na nebe
Já neodejdu bez tebe
Ne, bez mého přítele

Ulehčil jsi mi život v jinak krutých dnech
Jsi moje teplo ve studených zdech
Chtěla jsem tě dostat pryč
Ale už nemám v tvému srdci klíč
Na bojišti všichni smrt našli
I tvoje city tam zašly

Pomalu jsi na zem pad
V tu chvíli tě obstoupil chlad
Sledovala jsem jak se z tebe život vytrácí
A tvoje rána víc a víc krvácí
V ten moment jsem si k tobě klekla
A do ucha ti tiše řekla
Pořád lásku cítím k tobě
Jen jsme se potkali ve špatné době
Všimla jsem si, že ti úsměv přejel přes tvář
A já ucítila tu známou zář
Poté jsi oči zavřel a potichu opustil svět
Slzy mě zaplavili téměř hned
Milovala jsi tě do poslední chvíle
Ušla jsem za tebou celé míle
Řekla jsem ti tolik ošklivých vět
Které bych chtěla vzít zpět
A teď zbývá jediné říci jen
Lásko Sbohem