Příliš pozdě 4. (Příjezd)

_____________________________________________________________________________
NORI IMURI
_____________________________________________________________________________

Z přehrávače mi zrovna dozpívávala California Dreamin, když se úzká lesní cesta stočila k nenápadnému a přesto obrovskému srubu. Velké dřevěné válce tmavé barvy se na mě stejně jako kdysi zubily se svojí nepravidelností a jistou mateřskostí lesa. Všude okolo stály jehličnany, hustě porostlé a neopadající ani v tu nejkrutější zimu. Nádherně košaté jako vždycky. Jejich vůně mě naplňovala a skoro vyleptávala plíce navyklé smogu města. Měl jsem pocit, že jestli tu zůstanu déle než další dva týdny, zpátky do města se vrátit bude nesmírně těžké.

Okolo srubu nebylo moc místa, jenom nenápadný plácek, na kterém jsem dočasně zaparkoval. Jinak to bylo zakázáno samotným bossem tohohle stavení. Parkovat tam směl jenom jeho pickup, který si dovezl z Ameriky při jediné dovolené co měl – fanatik (ale to bylo díky jeho indiánským předkům, na které se tak trochu podobal). Ale výjimka se občas taky naskytne.

Dál asi půl hodiny cesty v lese se nacházel na jedné straně seník a na druhé slamník. Tam se nacházeli jenom určité případy. Kdo na tom byl hodně zle mohl spát na slamníku, kdo měl lepší šanci byl mu krutě přiřazen seník, aby se rychleji vzpamatoval. Měl jsem chuť se hystericky zahuhňat. Je to tu zas. Staré známé místo.

Povzdechl jsem si a nostalgicky se rozhlížel ještě chvilinku sedíc na místě řidiče a sbíral. Motor přestal tiše vrčet jen co jsem otočil klíčkem a přehrávač se s bzukotem vypnul. To byly jediné zvuky v okolí.

Chtěl jsem vystoupit, ale někdo zaťukal na okýnko. Vyletěl jsem minimálně půl metru do vzduchu – samozřejmě je udivující výška stropu mého auta – a vyjeveně zazíral na chlapa zubícího se z venku. Protože jsem se soustředil na čelní sklo, nevšiml jsem si jak se Sam vtíravě připlížil. Naznačil jsem mu ať ustoupí a otevřel dveře.

Přede mnou stál Sam. Ten Sam. Ten naprosto stejný Sam jako kdysi. Polodlouhé vlasy rozevláté okolo tváře, snědá pleť a ledabylý vzhled musel mást přicházející lidi. Na sobě měl tílko, přes to kostkovanou košili a naprosto volné a rozedrané staré džíny. Kdo by byl řekl, že ta hnědá kukadla z naprosto nemístně pěkné tváře budou tak inteligentní a s nepříjemným efektem rentgenu?

„Samueli.“ zašeptal jsem téměř nábožně.
„Nori.“ zazubil se na oplátku Sam, úsměv nikdy nemizící z tváře a přiskočil ke mně. Nestačil jsem mu ani vynadat za jeho otřesné chování, když mě můj nejlepší přítel držel u sebe a cuchal mi vlasy. Ten…

„Samueli! Nech toho! Už jsme dospělí ne? Tohle se naprosto nehodí.“ zavrčel jsem na něj a on se jenom spokojeně rozesmál.
„Tak mi ukaž toho mýho novýho svěřence, kterému se mám podívat na zoubek. Doufám, žes ho s sebou přivezl?“ přešel ihned k věci co mě pustil. Nezeptal se jak se mám, co dělám a proč vypadám jak vypadám. Neviděli jsme se snad stovky let, ale on i já jsme si dobře rozuměli už od pohledu. Oba víme, že na tyhle debaty přijde čas později.

„Jasně, že je se mnou. Ale upřímně – pokud ho nedokážeš vyléčit ty tak už si opravdu nevím rady. Je na tom dost bídně a začíná mě štvát. Pořád spí. Spí ve dne. Spí v noci. Spí prostě pořád. A jeho tělu to evidentně nijak nevadí kromě toho, že se mu občas udělá nějaká drobná sraženinka z přeležení. Od té chvíle co jsem ho viděl naposledy v práci neuvěřitelně zhubl. Kost a kůže, spíš vypadá jako zombie. Vážně nevím jestli má vůbec nějakou šanci. Je támhle v autě.“ povyprávěl jsem rychle a přešel ke straně spolujezdce, abych otevřel dveře.

______________________________________________________________________________
SAMUEL
______________________________________________________________________________

Když jsme se s Norim konečně dostali k mému novému svěřenci, bylo to jako zvláštní vnuknutí. Koukal jsem se dlouho na Noriho, který byl vždycky svým způsobem narkoman. Nezáleželo kdy, za jakých okolností a na čem, ale byl. Ze závislosti se nikdy nedá vyléčit, to už jsem se za ty roky naučil a proto mé léčení asi mělo úspěchy. Já totiž své „pacienty“ neléčil. Já jim jenom hledal novou a aspoň o trochu zdravější závislost. Kompromis přijatelný pro všechny strany. Pro svěřence, mě a svět. Ale v tu chvíli jsem netušil jestli závislost na něčem co mu život podstrčil bude zdravá závislost.

Podíval jsem se zpátky na nového kandidáta do „léčebny“. Byl obrácený tělem ke mně, v polo sedu, v příliš velkém kabátu a s jistou zranitelnou nevinností. Pás od auta se mu obtáčel kolem těla jako nějaký had hříchu z Ráje. Vlasy měl stažené do nedbalého uzlu, hodně rozdrbaného a víčka neustále zavřená. Jenom tiché výdechy prozrazovaly, že ještě neumřel. Z pod delšího kabátu čouhal lem modré kazajky – asi z nemocničního andělíčka. Proč se neoblékl? Nohy měl hubené a křehké, celý vypadal že se rozpadne. A pak tam bylo ještě něco. Vyzařovalo to z celého jeho těla. Odstup. Chladná zeď. Dělící všechny od jeho samotného.

Tohle bude tvrdá práce.

„No, bude to tvrdý oříšek. Asi bys ho měl vzbudit, zavedeme ho do vašeho pokoje a pak si promluvíme.“ otočil jsem se zpátky na Noriho a usmál se na něj.
„Nevím jestli se ho podaří vzbudit.“ zavrčel neochotně Nori a zamračil se na mě. Jenom jsem mu ukázal sevřené pěsti na úspěch a ustoupil o kus dál od auta. Nori si cosi zamručel pod vousy, ale já mu to neměl za zlé. Spíš jsem se musel pobaveně zubit. I když se nezdál, Nori byl dobrej chlap i kluk.

„Taiki.“ ozvalo se něžné zašeptaní po chvilce kdy si Nori dřepl před své otevřené auto.
„Taiki. Už jsme tady. Musíš vstávat.“ mluvil o trochu naléhavěji Nori, ale stále s něžným podtónem. Hned mi bylo hůř i lehčeji. Nori natáhl ruku a zatřásl mému pacientovi – Taikimu ramenem. Ten se nijak neprobudil ani nic neudělal. Jenom rytmus dýchání se na chvilku přetrhl než se znova spustil.

Norimu se na tváři usadila tvrdá grimasa. Šlo zřetelně vidět jak zatnul zuby natáhl se a vrazil Taikimu jednu facku. Přistoupil jsem o krok blíž, ale Noriho pohled mě zastavil. Evidentně to měl ve svých rukou. Taiki se s prudkým trhnutím probudil a vystřelil do pořádného sedu. Zmateně se začal rozhlížet a až po chvilince se zadíval na Noriho. V očích měl obrovskou nenávist a chlad. Tiše zavrčel jak toho snad ani lidská stavba těla není schopná.

„Zkoušel jsem tě vzbudit jemněji tak se na mě tak nekoukej. Už jsme tady a ty bys měl jít do svého pokoje. Je tady Sam, vedoucí léčebny v pokoji ti to všechno vysvětlíme jak to proběhne o co jde. A protože si ještě před několika týdny byl slušný a uznávaný historik tak bys měl zachovat vychování a aspoň předstírat, že jsi vděčný za jeho výpomoc a služby.Teď se zvedni a pojď ať tě nemusím znova tahat.“ domlouval mu Nori a ukazoval až divnou trpělivost, podle toho jak zněl v telefonu bych spíše odhadl nevrlost a podrážděnost.

Taiki se dlouho neměl k odpovědi. Uvažoval jsem jestli se z letargie vůbec tenhle den probere, ale po nějaké době se prostě tiše zvedl. Jak vycházel z auta, uvědomil jsem si, že už jsem ho někde viděl. Nechal jsem si své otázky na později pro Noriho, ale stejně mi to maličko vrtalo hlavou. Připsat tomu klukovi pár kilo navíc, jistou eleganci, kterou ztrácel mírným padáním na strany, trochu jiskry do oka a mohlo by z něj něco být.

„Ahoj,“ kývl jsem mu a pokračoval až si mě pořádně prohlédl: „tak mě tedy následujte, pánové.“

Přešel jsem krátkou cestu k srubu a otevřel. Dveře se nikdy nezamykaly, protože to co jsem sliboval mým pacientům bylo: klid, vysvětlení, odpočinek a hlavně volnost. Místo, z kterého pokud budou chtít mohou utéct. Věznit někoho by neměla naprosto žádný účinek.

________________________________________________________________________
NORI IMURI
________________________________________________________________________

Podpíral jsem zaraženého a mlčícího Taikiho cestou do srubu a i v něm. Sám převážně padal a omdléval, takže i kdyby nechtěl, musel se mě držet. Překvapovalo mě, že se nijak nevzpírá. Ale taky trochu znepokojovalo, protože jsem měl pocit, že jak se takhle chová tak něco vyvede. Možná bylo doopravdy bezpečnější, když spal.

Vstoupili jsem do úvodní místnosti srubu a na mě vdýchla i po takové době neuvěřitelná atmosféra. Tak trochu ta rozlehlá místnost připomínala společenskou klubovnu a také jí svým způsobem byla. Na zemích se povalovaly v nepravidelném rozmezí velké sedací pytle a polštářky, sem tam nějaká konvice s čajem. Sam si evidentně nedělal starosti s problémem opaření nebo jiné nehody, kterou může způsobit neopatrné chování s vařícím čajem v místnosti.

Všude okolo byla hnědá. Hnědá je příjemná teplá barva, ale na mě působila hnusným návalem vzpomínek. Trochu jsem s sebou cukl, ale doufal jsem, že si toho Taiki ani Sam nevšimli.

„Tady je klubovna a místnost na společné terapie, pak si celý srub můžete projít, ale dnes musíte-“ pohled: „musí být Nori unavený tak vás rovnou zavedu do pokoje.“
Samuel se ihned vydal k dveřím na pravé straně. Bylo jich tam několik, s decentními zlatými cedulkami jako: WC, Jídelna, Sklad dek, Pokoje. K poslednímu zmiňovanému Samuel zamířil a před námi se vynořila úzká chodbička a ještě užší dřevěné schodiště se zábradlím na jejím konci. Spíš to vypadalo jako když se leze na půdu, v ostrém úhlu, staré a rozvrzané stupínky. Bůhví proč tyhle schody lidem připomínaly domov a uklidňovaly je.

„Samueli, my s Taikim máme jeden pokoj?“ ujistil jsem se radši.
„Jo.“ přikývla Samuelova kštice na schodech a dál v klidu podupávala výš a výš.
„Ehm, nemohl bych mít pokoj zvlášť? Jsem si jistý, že to tam sám přežije.“ zašeptal jsem a s rozpaženýma rukama jsem uzavřel naši skupinku na schodech. Samozřejmě jsem rozpažil jen pro jistotu – kdyby Taiki padal. Připadal jsem si díky tomu trochu trapně, ale snažil jsem se to ignorovat.

„Nemohl. Není místo.“ zasmál se z vrchu Samuel a já uslyšel charakteristické vrzání posledního schodu.
„Klidně budu spát teda na slamníku.“ povzdechl jsem. Hlavně jsem nechtěl být s Taikim v jednom pokoji. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že to bych doopravdy nemusel přežít. Navíc pobývání s depresivními lidmi vám samotným způsobí depresi. Četl jsem si to v nějakém lékařském časopise.

„Tam už taky není místo, teď je tu děsně narváno, ale protože šli všichni na procházku tak máte na ubytování čas.“ otočil se na mě Sam, ale zase ihned pokračoval další dřevěně vykládanou chodbou k dalšímu schodišti.
„Tys je nechal jít samotné na procházku? Od kdy se to smí?“ zamračil jsem se. Za mě to možné nebylo!
„Mám nového pomocníka…“ povzdechl si záhadně Sam a já ho propálil pohledem. To mi bude muset vysvětlit…

Došli jsme až do úplně nejvyššího patra srubu, k menšímu pokoji s šikmým stropem a obrovským střešním oknem. Překvapeně jsem vydechl a vykulil oči. V noci jsou tady krásně vidět hvězdy, protože jejich svit nenarušují pouliční lampy. Takže takhle je šlo sledovat i zevnitř a nemuseli jste mrznout venku. To bylo úžasné. Nadšeně jsem se na Samuela podíval a ten se jen vědoucně usmál.

Okamžitě jsem se hrnul blíž a nechtěně srazil Taikiho před sebou. Ten upadl na postel a se zaskučením a hrozivým pohledem se na mě podíval. Jeho křehká postava se krčila v podivném propletenci na dvojlůžku namačkaném u sebe. Rychle jsem se omluvil. Tvář mi trochu ztuhla a já se rozhlédl po pokoji. Byl miniaturní.

„Samueli.“ zavrčel jsem, ale ten ode mě se smíchem odstoupil.
„Nech toho, sedni si a já teď našemu hostu všechno vysvětlím. Chováš se k němu hrubě.“ přešel ihned do profesionálního tónu Samuel, natáhl se a zavřel za námi dveře. Oba naráz jsem se otočili na Taikiho.

„Taiki? Víš kdo jsem a kde jsi?“ zeptal se ho Samuel, ale Taiki se na nás díval opravdu divně. V tváři měl nepřítomný výraz a oči více méně plné bolesti, frustrace a zmatenosti.

„Samueli, dones nějakou kávu, tohle bude na dlouho.“ zašeptal jsem a on jenom přikývl a odešel. S povzdechnutím jsem se rozplácl na postel a nechal našeho prince propadlého temnotě zírat do prázdna. I když chodil a poslouchal, uvnitř stále spal. Čekal jsem až Samuel donese kýbl kafe a já ho do Taikiho budu muset nalít.

Vypadalo to, že můj únavný maraton trvanlivosti nikdy neskončí. Odpočinek mi nebyl dopřán.