Příliš pozdě 3. (Nemocnice)

3. kapitola – Nemocnice
______________________________________________________________________________
NORI UMURU
______________________________________________________________________________

Ráno jsem se vzbudil naprosto unavený, ale kupodivu, když jsem se narovnal, záda mě příliš nebolela. Taiki Yamashima si uměl pořídit kvalitní pohovku. Nebo ji snad koupil jeho milenec?

To pomyšlení mě poprvé donutilo se zaměřit nad orientací svého klienta. Bývalého klienta. Nynějšího sebevraha co mi pravděpodobně způsobí infarkt. Trochu mě jeho situace překvapovala. Nebyl jsem zvyklý se potkávat s lidmi jako on. Žít s odlišností není snadné, natož ve vysokých kruzích a bohužel homosexualita je ještě pro mnoho lidí velkou odlišností.

„Tak co Taiki, máš něco v kuchyni?“ zašeptal jsem sám pro sebe a zvedl se. Pochyboval jsem, že by v té bílé složité krabici s klávesnicí na dveřích něco bylo, ale pokus byl pokus. Když jsem se podíval na bílé poličky samozřejmě se v nich vystavovalo holé nic. Někdo ji musel vyklidit a umýt, po tom co se v kuchyni stalo jsem se ani trochu nedivil.

„Takže to zbude na kantýně vedle nemocnice.“ povzdechl jsem si vrátil se do obýváku. Oblékl jsem si kalhoty a v koupelně se trochu umyl a upravil. Nic zdárného při mém obvyklém vzhledu, ale lehčí rozdrchanost mi nevadila, ale vždy jsem se snažil na lidi zapůsobit. Hlavně na ty důležité v práci a neméně důležité v osobním životě. Na Taikiho jsem se zapůsobit už víc nesnažil. Jedna schůzka v kanceláři mi bohatě stačila.

S mračením jsem zavřel dveře, zamkl, klíč vrátil pod parapet za pásku a vydal se k autu. Cestou jsem zapnul hands free a zavolal Bena. Vzal mi to po pátém zazvonění a hlas měl docela ufuněný. V pozadí se ozývalo mrmlání nějaké ženy, podle hlasu bych odhadl Benovi manželky.

„Neříkal jsi náhodou, že manželka je v nemocnici?!“ zavrčel jsem místo plánovaného šetrného pozdravu. Chtěl jsem na něj jít pěkně opatrně…Jenže ne, když on si s manželkou užíval hrátky zatímco já…

„Ahoj Nori.“ zamručel rozpačitě Ben. Ten starý chlípník a lhář!
„Byl jsem na cestě do nemocnice, Taiki se pokusil podřezat, ale když si tak užíváš pojedu domů a tobě nadiktuju adresu.“ vrátil jsem mu odpal a cítil příjemné zadostiučinění. Možná bylo tvrdé říct hned tak, že se pokusil jeho kamarád zabít, ale Ben s tím asi počítal.

„Nori musíš tam jet. Já už si s ním nevím rady. Zaplatím ti to jako pracovní dobu, jo? Měj se.“

A Ben byl fuč.
Vztekle jsem praštil sluchátkem o palubu řízení a prudce zastavil na červenou. Některé věci by se měli dát do zákona jako trestné. Třeba využívání známých. Semafor ukázal zelenou a já dupl na plyn. Chtěl jsem se najíst ještě před dvanáctou.

______________________________________________________________________________
TAIKI YAMASHIMA
______________________________________________________________________________

Třeštila mě hlava a namohl jsem si pohnout. Pokusil jsem se zahýbat prsty, ale do těla mi projela bodavá bolest. To mě tolik nepřekvapovalo, jenže něco bylo špatně. Kde je Ichiru? Kde to jsem? Já – já neumřel?

Pomalu jsem otvíral oči a nechal je zvykat na prudké světlo v nějaké místnosti. Podíval jsem se dolů a zjistil důvod své nehybnosti. Paže a kotníky jsem měl přivázané k lůžku nějakým světlým páskem čehosi. Lokty jsem měl celé pohřbené v bílé gáze, která ani nešla cítit, že by tam byla. Pár prstů jsem měl v sádře. Byl jsem dezorientovaný čím dál tím víc.

Nato jsem uslyšel duté zaťukání. Vzhlédl jsem a byl rád, že nemám přivázaný i krk. V zeleno natřených dveřích se objevila tmavá silueta. Párkrát jsem zamrkal, trochu vyvedený z míry, ale zrak se mi nezlepšil. Kdo přicházel jsem poznal až tak z jednoho metru.

„C-co … tady… děláte?“ zašeptal jsem trhaně, protože hlasivky mi vypovídaly službu. Asi to nebyla nejlepší otázka, první by bylo správně kde jsem a co tam dělám já.
„Jdu vyřídit formality o tvé nepodařené sebevraždě. Asi si to moc nepamatuješ, sestra říkala, že budeš pravděpodobně dezorientovaný. Soud skončil, tobě ruplo v hlavě, běžel jsi domů, tam jsi se podřezal a tak jsem tě tam našel, protože Ben musel jít za manželkou a nechtěl, aby jsi byl sám. Zavolal jsem záchranku a teď jsi ve vojenské nemocnici. Domů budeš moct nejdřív za měsíc pokud to schválí doktor.“ vrčel hlubokým hlasem můj právník.

„Aha.“ položil jsem hlavu zpátky na polštář a zadíval se na strop. Nevěděl jsem co dál říct. I když jsem asi musel dlouho spát, byl jsem stále unavený. Víčka mi klesala a já to nedokázal nijak ovlivnit. Rozhořčení z neúspěchu mě zaplavovalo jako přílivové vlny kamenné útesy kdesi v dáli.

…Tohle by sis nikdy nepomyslel, že Ichi? Takhle jsme nemohli přece dopadnout!...
„Proč jsi to vlastně udělal?“ ozvalo se po době dlouhého mlčení ze strany mého právníka.

„Hm. Těžká odpověď? Ani ne. Ichiru miluju. A on…“ zachraplal jsem a zahleděl se do stropu. Celé mé tělo sebou instinktivně trhlo a mnou projel další záchvěv bolesti. Duševní i fyzické.

„Asi logické,“ poznamenal právník a pokračoval: „ale možná bys to měl nechat být. Ichiru je mrtvý, Taiki. A mrtvý zůstane, to nejde změnit. A svojí smrtí nic nevyřešíš. Je to těžké, ale musíš to prostě překonat.“
„Máte pravdu, nejde to změnit. Ale já se to svojí smrtí nesnažím vyřešit, chci Ichiru zpět, ale chápu, že do života ho nevrátím. Ale pokud není nebe a já ho už neuvidím, nechci žít aspoň ve světě kde není.“
„Můžete prosím odejít? Už mě bolí hlasivky a jsem unavený.“ dodal jsem rychle, než by do mě zase začal něco hustit.

„Takhle to stejně neskončí. Další šanci už mít nebudeš. Takže si radši začni na tu představu života zvykat.“ kývl hlavou k poutům právník a beze slova odešel.
Zazvonil jsem na sestru a poprosil ji, jestli by mi nemohla dát něco na spaní. S mračivým pohledem mi vyhověla a já se propadl do té milostné náruče nevědomí.

______________________________________________________________________________
NORI IMURU
______________________________________________________________________________

Vztekle jsem práskl nohou do lavičky před nemocnicí a vylekal nějaké postarší lidi sedící opodál.
„Pardon.“ zamrmlal jsem a vydal se k autu. Vykašlal jsem se na nákup a na všechno a jel domů. Potřeboval jsem si věci promyslet a zavolat si.
Domů jsem dojel za hodinu a půl, což byl čas, který jsem potřeboval na uklidnění. Ten sebevrah mi bral všechnu duševní rovnováhu. Příliš mi to připomínalo některé situace.

U vchodu na mě zamňoukala vyčítavě kočka a zlostně mi zasekla drápky do kalhot. Rychle jsem ji zvedl než se stačila vyšplhat i k více citlivým částím těla a provést svou pomstu.

„No jo, hned ti dám.“ povzdechl jsem si a s prskající kočkou v patách jsem se vydal do spíže, kde jsem vytáhl balení s kuřecími kapsami. Nasypal jsem jí celé balení do misky a odploužil se k telefonu. Zvedl jsem ho z vidlice, která ho nabíjela, pak jsem zaváhal a zase ho pomalu spustil. Radši jsem si povolil kravatu a zamířil do sprchy. Jestli mám volat a udělat co se chystám, lépe být vykoupaný a uvolněný.

Rychle jsem ze sebe stáhl staré oblečení, které už trošku nevábně zavánělo potem a stresem. Hned jsem ho hodil k ostatním věcem do pračky, nalil do ní jednu odměrku pro barevné prádlo a zapnul start. Pak jsem se přemístil k vaně, která byla důmyslně propojená s sprchou. U zdi nad vanou byla namontovaná sprcha a celý komplex se dal zatáhnout matnými skly jenž měly zabránit promrznutí, zmáčení koupelny a taky obraně proti nestydatým očím.

S úlevným povzdechem jsem na sebe pustil horkou vodu a skoro vrněl blahem, když se mi začaly uvolňovat svaly na krku a zádech. Tiše jsem se pomodlil a poděkoval za tu slast. Moc dlouho jsem si ji, ale nedopřával a zabalený v ručníku a měkkém županu jsem se vydal zpátky do kuchyně. Posadil jsem se na jednu z barových židliček, které jsem ani nechtěl a vytočil číslo.

„Ahoj Same.“ povzdechl jsem tiše do telefonu, co to příchozí vzal po druhém pípnutí. Celý nesvůj jsem se ošil a připomněl si tak léta mládí, kdy jsem byl ještě malý upocený kluk co vzlykal do polštáře a k děvčatům mluvil koktavým hlasem. Ty časy už ale dávno zmizely. Stejně tak jako mé vztahy se Samem.

„Nori?“ vyhrkl tak důvěrný a přesto cizí hlas na druhé lince a ihned zase pokračoval. Celý Sam.

„Tak co se děje. Pochybuju, že bys mi po těch letech zavolal jen tak.“ Skoro jsem si představil ten úsměv, který při tom musel vydávat.

„Mám na krku jednoho kluka co mu zabili přítele a on to chce ukončit. Moc se mi do toho nechce, ale asi mi nic jiného nezbude. Co mám dělat?“ zadrhával jsem se po kouscích.
Sam byl na druhé lince chvilku ticho, pak přešel do nadávání – a pak byl zase ticho. Můj skoro nejlepší přítel – a jediný který věděl o mém malém problému. Dávném, dávném problému. No – ne zas tak dávném a ne zas tak malém.

Kdyby mě nějaký učitel ze školy tenkrát nepřivedl za Samem k jeho rezervaci v lesích a poslal mě místo toho na záchytku, asi bych si totálně zbabral život. Ale učitelé většinou vědí co dělat, pokud jsou opravdu dobří a tenhle byl. Sam mě z toho dokázal dostat. A já přísahal, že už se k němu nikdy nevrátím – jako spousta jiných závislých lidí. A teď jsem ten slib musel porušit.

„Kolik mu je?“ zamumlal po chvíli muž. Byl jen o málo starší než já a přesto dokázal lidi ukáznit a měnit v krotké beránky už když mu bylo šestnáct.
„23-24?“ netušil jsem.
„Kluk? Spíš chlap ne?“ zasmál se Sam do telefonu a já jen netrpělivě zaťukal prsty o linku.

„No, jo, no, jo. Hele, na dálku nedokážu poradit nikomu, sám to moc dobře víš. Prostě ho sbal až to bude možné a přijeďte za mnou.“ rozhodl hlas v sluchátku.
„Oba dva? Není to zbytečné? Léčbu potřebuje jen on a já navíc slíbil, že se k tobě nevrátím, pamatuješ?“ zajíkl jsem se do telefonu.

„Myslím, že když ho máš na krku tak to něco znamená. Nic není náhoda. Přijeďte oba.“
„Ale…“
„Oba, Nori!“
„Dobře. Přijedeme co nejdřív to půjde, můžeš nám zarezervovat dva pokoje? Nerad bych spal ve slamáku jako posledně.“ zavrčel jsem do telefonu smířlivě a z něj se ozvalo chichotavé praskání. Už zase jsme byli na stejné vlně – já kluk, Sam muž.

___________________________________________________________________________
TAIKI YAMASHIMA
___________________________________________________________________________

Pamatuju si tmu.

Nekonečnou, uklidňující tmu.

A pak záblesk.

Protivný záblesk.

„Vstávej, je čas jít.“ zamrmlal nevrle Hlas.

„Co se děje? Další prášky?“ zašeptal jsem tichounce. Hrdlo mě už tolik nepobolívalo, ale stejně jsem nedokázal mluvit hlasitě. Prostě to nějak nešlo.

Budili mě vždy jenom kvůli práškům. A pak mě nechávaly ukolébat Morfeem do sladkého bezesného spánku. Jediné poslední klidné náruče, která mi zbyla.

„Ne! Žádné další prášky! Už je nepotřebuješ a trocha bolesti ti při nejhorším taky neublíží. Aspoň si zapamatuješ, že se nemáš podřezávat. Domluvil jsem se s doktorkou, beru tě pryč, na jiné místo.“ zavrčel znova Hlas. Byl překvapivě sytý a hluboký. Kdyby se na mě aspoň trochu usmíval, možná bych z něj cítil teplo.
„Ichiru?“ zkoušel jsem namátkově. Ten měl taky sytý teplý hlas. Tak hebký a jemňounký.
„Ne, nejsem Ichiru. Jsem Nori.“ zašeptal tiše Hlas a já se s trhnutím posadil. Už mi ani nenechali pouta, protože věděli, že ve spánku si nic neudělám. Takže Hlas nebyl Ichiru. Hlas byl Právník. Nori.

„Co tu děláte? Běžte pryč, už vám neplatím!“ chrčel jsem.
„Ne, ale platí mi Ben a já vás mám za úkol dopravit na jedno místo. Je to taková léčebna pro beznadějné případy, ale není to sanatorium. Je to v lesích hodně daleko, ale bude se ti tam líbit. Nakonec se tam každému líbí.“ pousmál se Hlas. Stále jsem neotvíral oči. Na co, abych viděl odpornou skutečnost ještě odpornějšího nemocničního pokoje?

„Už jsem ti sbalil všechny věci, stačí když vstaneš, dopravíme tě na vozíček a zavezeme k autu. Pak můžeš zase spát.“ ozval se Nori. Slyšel jsem spát a unaveně jsem se nahrnul z postele až jsem zavrávoral.

„Tak kam mám jít, chci už prostě spát, jo? Tak honem.“ zaklimbal jsem. A upadl.

________________________________________________________________________
NORI IMURI
________________________________________________________________________

Nevěřícně jsem se díval na postavu, která poprvé po dvou týdnech vylezla z postele. Spal mi spadlý v náručí jako nějaký padlý anděl neschopen se udržet na pozemských nohách. ¨

…Je to tak Taiki, upadla ti křídla?... pomyslel jsem si a trochu namáhavě se táhl s tělem až k připravenému vozíčku. Nakonec se mi to povedlo.
Doktorka se zrovna objevila ve dveřích, když jsem se ho snažil dopravit na chodbu.
„Spí už moc dlouho. Museli jsme mu dát léky pro ředění krve, aby se mu nedělali sraženiny. Vezměte si je s sebou při odchodu. Viděla jsem takových případů dohromady asi tři a nikdy to neskončilo dobře. Ale v nemocnicích se jim nedaří. Jestli se uzdraví, napište mi o tom. Je moc pěkný, mladý a inteligentní na to, aby umřel kvůli něčemu takovému jako je vražda blízkého. Je to příliš kruté.“ pousmála se soucitně doktorka, klekla si k Taikimu a upravila mu dlouhé vlasy z tváře.

Pak si sundala gumičku a svázala mu je do volného uzlu, aby mu nezavazely. Nakonec se tiše a bez řečí vydala za další prací.

Oblékl jsem Taiki přes nemocniční rouško svůj kabát – nemělo smysl ho převlékat, stejně by jenom usnul a nabil si držku, až by na mě spadl – a v lékárně u nemocnice vyzvedl prášky proti sraženinám z ležení. Nakonec jsem ho vzal do náruče a strčil do auta na místo spolujezdce.

Čekala nás dlouhá cesta a já tak nějak tušil, že jediný s kým si popovídám bude rádio a jemný výdech spícího sebevraha.