Příliš pozdě 1. (Vzpomínky)

_____________________________________________________________________________________
TAIKI YAMASHIMA
_____________________________________________________________________________________

„Jsem unavený. Smrtelně unavený. Udělej mi kávu, prosím.“

Rána. Další. Rozhoupaný pytel v setmělé místnosti. Stejně tmavé jako svět.

Usmál jsem se a uřízl špičatý konec okurky. Přišel jsem k němu a se smíchem mu jej připlácl na čelo.

„Co to má být?“ vykulil na mě nechápavě oči Ichiru a šáhl si na čelo. Zadržel jsem jeho ruku.

„U nás se to dávalo na bolest hlavy. Aspoň taťka to říkal, tuším, že to nefunguje. Moc pracuješ. Další kafe ti nedám. Odpočiň si, za chvíli bude večeře.“
Něžně se na mě zadíval a pohladil mě po ruce. Jeho věčně ztrhaná tvář se na moment uvolnila.

„A co bude k večeři?“ zašeptal chraplavě dechem od cigaret.
„Těstoviny a zeleninový salát.“ Bavilo mě jen tak pro nás vařit. Bylo to fajn odreagování.
„Mmmm. Já myslel na něco jiného.“ zazubil se.

Stáhl si mě na klín, objal mě rukama okolo zad a hltavě mě políbil, jeho jazyk jsem cítil až v útrobách. A do těla mi proudil nechtěný nikotin. Za až příliš krátký okamžik moje ústa opustil.

„Mňam.“ vydechl mi do tváře se smíchem v hlase. Celé mé tělo se vařilo touhou po něm. Zapomněl jsem na jídlo a vrhl se chtivě na jeho rty, ruce zapletené do delších vlasů, nohy obtočené okolo pasu a stisk, který nás svou sílou až bolestně mučil.

Zlomené prsty na pravé ruce. Nevadí. Hlavně pokračovat dál.

„Ještě.“ horký vášnivý hlas, neskutečná rozkoš a vroucnost objetí milenců.

Naprasklé zápěstí. Malá bolest po něčem takovém.

„Ach, “ vzdychnutí po našem splynutí a následné „miluju tě, Taiki!“

Už nikdy to nebude stejné.
Hlazení, polibky, akt, vyvrcholení. Spánek v tvé náruči, tak hřejivé a bezpečné.
Už nikdy znova. Proč Ichiru? To jsi nemohl dávat pozor, jak jsi tolikrát sliboval? Nebo jsi mě na to chtěl připravit? Nejde to, víš. Nedokážu to.

Další rána. A znova. Znova. Ještě jednou. No tak, Ichiru.
Tobě to vždycky pomáhalo, ne? Dát pár ran. Mě to nepomáhá. Klouby mám odřené do krve, v ruce mi tepe, pot mě štípe v očích a srdce mi zběsile buší, ale stále to nepomáhá. Svaly mám unavené, tělo protestuje, ale já nenacházím tu úlevu, kterou jsem cítil s tebou.
Pomoc mi, Ichi. Naposledy mi poskytni svou náruč. Prosím.

___________________________________________________________________________________
NORI IMURU
___________________________________________________________________________________

Už dobré půl hodiny poťukávám tužkou do stolu a stále nikde nikdo. Hlavní kauza roku a já už třikrát musel odvolávat zasedání, protože si hlavní svědek umanul, že nemůže přijít. Samozřejmě bych se na to normálně vykašlal, ale tenhle obchod mě měl donést na vrchol kariéry. Vražda vrchního velitele policie a do toho zapletený přední japonský historik? Co víc si přát?

Už jsem chtěl vtrhnout za sekretářkou a zeptat se jí kde sakra jsou, když se hlavní dveře do kanceláře otevřely a v nich se objevili dva muži.
Jeden obrovitý svalnatý s šedivým vousem a neutrálním výrazem, můj starý známý Benjiro, a druhý takový zvláštní. Stál napůl schovaný za Benem, byl rozhodně drobnější, dlouhé vlasy, na očích sluneční brýle a celý v černém. Vyzařovalo z něj cosi neskutečně chladného a odtažitého. Taiki Yamashima. Tu tvář bylo možné spatřit každé dopoledne v televizních pořadech o všem možném. Každý chtěl jeho posudek, srovnání, jeho angažování.

„Dobrý den, pánové. Zrovna jsem vás chtěl jít hledat.“ usmál jsem se zdvořile, i když jsem na to vůbec neměl chuť. Naopak z toho kluka mi běhal mráz po zádech. Na historika příliš mladý.

„Jistě, Nori. Omlouvám se, ale měli jsme po cestě menší problémy.“ ušklíbl se Benjiro, nynější manažer naší hvězdičky.
Špičky světa. Nedělal jsem si iluze, kdo nebo co ty problémy zajistil. Ještě jednou jsem trochu nezdvořile přeměřil Taikiho.

„Moc nestíháme, ale rád bych si probral ještě jednou výpověď, co jste mi zaslala policie, pane Yamashimo. Rád bych ji slyšel, protože ji budete muset říkat nezvykle tvrdé porotě ve velmi nepříjemném prostředí.“ snažil jsem se být vstřícný a co nejvíc ohleduplný, s účastí na jeho zármutku.
Očekával jsem reakci jako kdykoliv jindy. Trochu brečení, vymlouvání, nářků a pak dojímavé povídání. Moji klienti jsou převážně herci – herci s dramatickým osudem, ale přesto herci.

„Ne.“ uslyšel jsem poprvé za velmi dlouhou dobu hlas svého hlavního svědka.

Překvapeně jsem vzhlédl a vykulil oči. Ten hlas nedovoloval žádný kompromis ani pochybnosti. Byl to hlas muže, který byl zvyklý velet a rozhodovat. Velké zkušenosti na tak mladého muže. Co ho udělalo takovým?

„Sice je toto velmi choulostivá situace, pane Yamashimo, ale je nutné, abyste mi svou výpověď řekl. Pokud nebudu mít ve všem jasno, nemůžeme si být jistí, že proces vyhrajeme.“ klidně jsem odpověděl. I když to ve mně vřelo.

„Nebudu vám to vyprávět.“ pokrčil rameny Taiki a nebylo na něm vidět žádné vychýlení. Bezradně jsem se podíval po Benjirim.

„No tak, Taiki-“ začal Ben, ale dostalo se mu syčivého přerušení.
„Nech toho! Počkám venku. Prosím.“ přešel od řevu k šeptavé prosbě. Ben, ten neústupný Ben jen se smutným pohledem v očích kývl a Yamashima vyběhl před kancelář. V šoku jsem uslyšel jen bouchnutí dveří a očekávaný cvakot fotoaparátů. Vlastně mě udivilo, že jsem je doteď neslyšel.

„Bene?“ mávl jsem rukou ke dvěma židlím před mým psacím stolem, které jsem ani nestihl využít. Automaticky to vzal jako pobídku, aby začal mluvit.

Mockrát jsme spolu spolupracovali, když ještě nebyl manažerem. (Netuším, jak toho kluka přemluvil, že s ním bude pracovat. Ani kdy.) Bývali jsme tenkrát oba mladší, on rozhodně hubenější a já rozhodně blbější. Staré dobré časy.

„Víš, on to tak nemyslí. Většinou je o hodně vřelejší. Nebo býval. Nevím, jestli se to ještě někdy změní nebo takový zůstane. Neboj se, u soudu podá ten nejlepší výkon, chce, aby toho grázla zavřeli.“ povzdechl si Ben.

„Vždycky je co opravit a i když jde cvičení vidět, je lepší vědět, co máme v rukávu, Bene. Kolikrát jsme to tak spolu dělali, vzpomínáš? Takhle se může cokoli pokazit a řeknu ti, tenhle soudce i porota – jsou tvrdí, ale na obě strany. Pokud budou mít pochybnosti, propustí ho a nový soud už nebude. I kdyby se do toho zamotal sám pánbůh.“
„Já vím. Ale taky ho do toho nebudu nutit.“

Na to jsem nevěděl co odpovědět. Chtěl jsem se na všechno vybodnout. Celá kauza trvala už dlouho na můj vkus. Měl jsem rád kratší a rychlejší procesy. Třeba, i když nic světoborného, tak klidného. Ale za ty velké se platily taky velké peníze. A ty hýbou světem, ať si říká kdo chce - co chce. Kdy naposledy jsem měl prázdniny? Dva roky? Možná tři. Kdo ví.

_______________________________________

Po vypitém čaji jsme se vydali s Benem před kancelář. Na lavičce pod fotkami starověkých obhájců seděla černá postava a hleděla do země. Novináři postávali okolo a byli nezvykle ticho. Sem tam cvakl fotoaparát, ale jinak v hale kolovala spíš letargie a obvyklý nezájem z řad úředních osob.

„Pane Yamashimo je čas jít.“ zamumlal jsem a ignoroval otázky pár novinářů, kteří se jako na povel vzbudili ze své ohleduplné tichosti.

Taiki Yamashima nic neřekl. Klidným krokem se vydal za Benem, který se ujal vůdčí role a vedl nás do sálu 5. Před vchodem do obrovské místnosti nás ohledala ještě jednou ochranka a teprve pak nás pustila s doprovodem policisty dovnitř. Když si ten hubený kluk vedle mě všiml uniformy muže s želízky, lehce sebou trhl. Normálně by to bylo asi neznatelné, ale já jsem si toho všiml.

Po dobré půlhodině kdy jsme seděli v přední lavici, se teprve soudce uráčil zahájit zasedání. Já se do té doby věnoval papírům na stole a kroužkoval si obzvlášť důležité otázky. Proces trval docela dlouho a probíraly se všechny možné aspekty činu. Nakonec zazněl povel, předveďte…
V očekávání jsem se napnul.

_____________________________________________________________________________________
TAIKI YAMASHIMA
_____________________________________________________________________________________

Nakonec jsem se ráno svalil na zem a usnul. Ne, že bych dokázal spát, ale mé tělo už prostě odmítalo dál fungovat v pohotovostním režimu. Ráno mě tak našel Benjiro, s kterým jsem se domluvil, že mě vyzvedne a doprovodí do soudní síně.

Restaurace se čím dál tím víc plnila, ale nám to nijak nevadilo. Seděli jsme v soukromém salónku, který mi zařídil jeden kamarád ze studií, který si nakonec zařídil restauraci. Musím dodat, že se ze dne na noc vyšvihl na žebříčky gurmánských špiček.

Ichiru si liboval na meruňkovém koláči a já se s lehkou frustrací díval na jeho ústa, která se vždy roztomile našpulila vzteky, když zjistil, že mu zbývá už jen kousek a pak koláč nebude. Vedle něj seděl jeho spolupracovník ze strany prokurátora. Benjiro nebo tak nějak ho oslovoval.

Po tom co dojedl, se na nás vesele zazubil a napil se koly. Zatímco já jsem rád ochutnával vína, on je nikdy nepil. Pravděpodobně ho příliš ovlivňovala jeho profese policisty. Vždy a všude ve střehu.

„Bene, tohle je můj snoubenec Taiki. Taiki, tohle je můj kamarád Ben. Seznamte se.“ zasmál se a zase se napil koly.
Udivilo mě, když se Ben nijak nerozpakoval nad tím jaký vztah mezi sebou s Ichiru vedeme. Já jsem se na něj trochu plaše usmál. Nebyl jsem zvyklý, že by to lidé přijímali. Na mou žádost to Ichiru nerozšiřoval.

„Gratuluju, jsem moc rád, že si Ich konečně někoho našel. Já si říkal, co bude v tom jeho usměvavém obličeji, když mi vtrhl do kanceláře a nutil mě jít na oběd.“ zasmál se Ben, mohutnější chlap s vousem. Spokojeně jsem se zadíval na Ichiru a šťastně přitakal.

„Víš, Taiki, chtěl bych, aby mi Ben šel za svědka.“ vysvětlil nám své neobvyklé chování Ichiru.
„Jistě, že ano.“ přikývl jsem bez námitek stejně jako jeho kamarád. Benjiro se mi líbil.

Spokojeně jsme jedli a povídali si a nakonec se z toho vyvinulo, že kromě svědka na naši svatbu jsem měl i manažera. Ben chtěl přestat pracovat pro návladního a já už ten tlak veřejnosti nemohl vydržet. Zvlášť, když jsem připravoval novou knihu a novináři se všude jen hemžily. Plus vztah s hlavním velitelem policie, navíc mužem – řekněme, že jsme v noci raději stahovali rolety… No a Benjiro to s veřejností uměl.

S trhnutím jsem se podíval na Bena. Ten se na mě nešťastně mračil.

„Neměl bys tohle dělat Taiki. On by si to nepřál, víš.“ povzdechl Ben a já sebou trhl. Nemohl jsem to vydržet. Prostě nemohl. Tolik mi chyběl. Tolik moc. Po tvářích mi zase začaly téct slzy. Oči jsem měl napuchlé a unavené, ale to ničemu nevadilo. Mé srdce se nedalo zastavit.

„Ach jo. Co s tebou dělat.“ zamumlal Ben. Nevzal mě do náruče a neuklidňoval mě, jak by někdo mohl čekat. Šel do koupelny vedle Jeho (Ichirovi) tělocvičny a donesl malou lékárničku. Očistil mi zranění a pak mě se vzteklý nadáváním zavezl do nemocnice. To, když poznal, že mám rozlámané kosti.

Jak v nemocnici pak celou cestu na soud jsme spolu nemluvili. Umluvil jsem u doktora, že mi jen na prsty dá dlahu a zápěstí pouze velmi pevně zafixuje. S dlouhým rukávem od černé košile nešlo skoro nic poznat. Ben nebyl nadšený, ale evidentně pod mým pohledem nehodlal protestovat.

____________________________________

Najednou jsem stál uprostřed chaotické kanceláře plné papírů, tužek a kelímků od kafe. Až bolestně mi to připomnělo Ichira. Přede mnou se tyčil vypracovaný třicátník s černými rozcuchanými vlasy a světle modrýma očima. Byl jsem rád, že mám sluneční brýle a on tak nemohl vidět mé zarudlé oči. Chtěl jsem si zachovat aspoň důstojnost.

Mluvil teplým příjemným hlasem, který se snažil být utěšující, ale mě to nepomáhalo. Vlastně jsem kromě jeho vzhledu a nápadných rysů kanceláře nic jiného nevnímal. Ta slova, která vydával, pro mě neměla naprosto žádný význam. Až když mě požádal o řeč, musel jsem uniknout.

Už od začátku jsem počítal s tím, že o té záležitosti budu muset mluvit, ale nechtěl jsem. Čekal jsem jedině na soud a na to až uvidím vraha svého milovaného za mřížemi, při nejlepším na elektrickém křesle. Po krátké hádce s Benem (kterému velmi dlužím) jsem se vydal před kancelář.

Soudní budova by mě asi normálně neuvěřitelně zajímala. Ten historický dech, který sálal z celého prostoru kolem. Dobové portréty starých obhájců, soudců a vysoce postavených úředníků, které se nepodařilo získat ani Národnímu muzeu! Ale v tu chvíli mě to vůbec to vůbec nezajímalo. Sotva jsem si všiml davu novinářů, jenž se ke mně prodral.

Kdyby nebylo cvaknutí jednoho z blesku fotoaparátů, neprozradily by se. Sklonil jsem hlavu a prohlížel si mramorovou strukturu dlažby.
Po téhle dlažbě jsi byl zvyklý chodit až příliš často, že Ichiru? To tahle dlažba tě dostala.

Vedle mě se objevil Ben, novináři se probudily a snažily se z nás vypáčit nějaké prohlášení. Odporní patolízalové lidstva. Přinést co největší trhák, co nejvíc strasti, bolesti a nějakého skandálu veličin. Hlavně, aby zakomplexované staré baby s vymytým mozkem měly co dělat. Příjemný hlas, který se vedle nás objevil, cosi zamumlal, ale já mu nevěnoval pozornost. Ben se rozešel a vedl mě do soudní síně, bez řečí jsem ho následoval.

U vchodu nás prohledával – velmi profesionálně – uniformovaný policista. Trhl jsem sebou při pohledu na to tak důvěrně známé oblečení. Ichiru měl sice lepší uniformu, v černé barvě a s větší hodností, ale jednu takovou řadovou měl stále ze starých dob uchovanou ve skříni.

Celou dobu to bylo jako čekání na popravu. A zároveň na spravedlnost. Ten, který zavraždil Ichira seděl kus ode mě a já nemohl nic udělat, mučit ho, zabít ho, nic. Ale zároveň jsem věděl, že za chvíli bude odsouzen a kdybych mu něco provedl, sám bych skončil ve vězení. A to by asi Ichiru vadilo nejvíc. Chytal lidi (jednou se mi svěřil, že je chápe) i za takové choutky jako jsem měl já.

„Předveďte prosím hlavního svědka.“ pokynul mému právníkovy soudce a já jsem bez okolků vstal a s doprovodem policistů zamířil ke stupínku.

Vůbec jsem si nevšiml, kolik času uběhlo. Díval jsem se do podlahy a snažil se uklidnit a najednou přišla jediná má chvíle, kdy jsem se mohl aspoň trochu zasloužit o potrestání vraha. A já nevěděl, jestli jsem připraven.

„Prosím, povězte nám, co se ten večer odehrálo, pane Yamashimo.“ vyzval mě právník protější strany.

„H-m.“ odkašlal jsem si a chtěl jsem začít mluvit, když mě přerušilo mávnutí a vybídnutí ať si sundám sluneční brýle. Nechápavě jsem se zamračil, ale sotva kdo to postřehl. Nechtěl jsem dělat scény a tak jsem si je sundal, i když mi to bylo proti srsti. Promnul jsem si zarudlé, unavené oči, které až přehnaně citlivě reagovaly na bzučivé osvětlení v soudní síni.

A pak jsem se opět ponořil do nejhorší chvíle mého života.

„V pátek večer jsem se jel autem domů o něco později než obvykle. Normálně doma bývám okolo deváté hodiny večer, ale kvůli výzkumu nového objektu, tehdy jsem přijel domů až o půl jedenácté.“ odmlčel jsem se, protože mě ten fakt neskutečně bolel.
Ichiru ten večer měl vařit, říkal, že udělá svoji specialitu podle tajného receptu. Měli jsme jet na hory, na prodloužený víkend, před-líbánky, smál se.
Co nejrychleji jsem se snažil pokračovat.

„Prošel jsem do bytu a už u dveří jsem slyšel šramot. Syčení plotýnky, něco padalo. Zahulákal jsem se smíchem do chodby, že je Ichiru nešika a pokud něco v kuchyni pokazí, přirazím ho. Když neodpověděl, neozval se nabručený povzdech ani smích, bylo mi to divné. Vletěl jsem do kuchyně a našel Ichiru a (díval jsem se do zdi) jeho vraha.
Ichiru měl v noze zabodnutý nůž, na zemi ležely pánve, všude byla smažená zelenina a olej. Vrah se s Ichem stále pral, protože Ichiru se nevzdával. Klasický policista, raději by se zastřelil, než aby se na to vykašlal. Běžel jsem k nim, snažil se vraha strhnout stranou, ale on popadl další nůž. Kuchyňský, na ovoce, kupoval jsem ho. Vzal můj oblíbený kuchyňský nůž a pak se vrhl na mě. Ich mě odstrčil a vrah mu nůž zabodl přímo do krků. Trefil i krkavici. Ichiru se svalil s chrapotem na zem a byl prostě mrtvý. Všude byla krev.
Byl jsem strnulý a nedokázal nic udělat. Vrah prostě vyběhl ven a já mu v tom nijak nezabránil. Nedokázal jsem to. Stál jsem a prostě jsem se nehýbal. Až po minutě jsem dokázal zavolat policii a záchranku, ale už bylo stejně pozdě.“ dokončil jsem svou řeč.

Všechno bylo zticha nebo aspoň já jsem to tak vnímal. Soustředil jsem se na zeď a zároveň špicoval uši, kdyby po mě právníci něco chtěli. A taky, že ano.

„Ctihodnosti, poroto, nechám na vás, abyste posoudili nesrovnalosti. Nyní se vás zeptám ještě na pár otázek, pane Yamashimo. Jaký jste měl vztah se zavražděným?“

Strnul jsem. Ačkoli jsem to očekával, nebyl jsem zvyklý prozrazovat svůj vztah s Ichem. Veřejnost si myslela, že jsme přátelé z dětství. Jenže tentokrát jsem nemohl zalhat a ani nechtěl, bylo by to pošpinění jeho památky.

„Miluj- milovali jsme se.“ zajíkl jsem se. Nedokázal jsem říkat minulý čas. Málem mě to roztrhlo.
„Takže jste byli homosexuálním párem?“
„Ano.“

„Jak vážný váš vztah byl a jak dlouho trval?“
„Brali jsme ho velmi vážně. Žili jsme spolu tři roky a předtím jsme se ještě rok vídali.“

Sálem to nyní i pro mě hlasitě šumělo. Lidé se na sebe otáčeli, šeptali, soudce několikrát ťukl tou svojí směšnou paličkou, ale osazenstvo to příliš nerozhodilo. Všichni na mě hleděli jako bych byl terarijní zvířátko.

„Hádali jste se?“ pokračoval nemilosrdně právník.
„Občas ano, jako každý pár.“ věděl jsem, kam míří. Chtěl najít skulinu našeho vztahu a obvinit mne.

„Kvůli čemu jste se hádali, pane Yamashimo?“
„Byli jsme zasnoubení. Hlavně díky tomu. Ichiru byl velmi otevřený člověk a nestyděl se za svoji orientaci. Já sice také ne, ale stejně jsem chtěl počkat s oznámení našeho zasnoubení až na poslední chvíli. Nechtěl jsem, aby se kolem nás motali novináři. Jemu to však bylo jedno. Právě kvůli tomu jsme se hádali. Teď se to zdá být hloupost.“ zašeptal jsem.

„Dobrá, děkuji, pane Yamashimo.“ zamrmlal nespokojeně právník, po tom co jsem přiznal pravdu.

Můj statný právník se na nic nezeptal. Já odešel na lavici a dál se hleděl do té zatracené podlahy. Proces pokračoval a já jen čekal až se všechno propadne do tmy a já budu tiše truchlit po náruči, která mě už nesvírala v pevném objetí.

__________________________________________________________________________

Najednou mi někdo zmáčkl rameno a já se otočil. Za mnou seděl Ben a v očích měl lehký povlak slz.

Zmateně jsem se rozhlédl a zjistil, že lidé stoupají a vše končí. Neuvědomil jsem si kolik času muselo uběhnout. A nevnímal jsem naprosto nic. Opájel jsem se svou iluzí Ichira, který vedle mě sedí a vysvětluje přísné protokoly policistů po stranách.

„Kdo?“ zašeptal jsem tichounce, ale Ben slyšel a chápal.
„Ty.“ kývl odevzdaně a já byl rád, že sedím.

Takže vítězství. Vrah bude potrestán. Očekával jsem, že se dostaví úleva, ale žádná nepřišla. Zeď byla stále stejně šedivá, podlaha stále stejně odporná, lidé stále stejně chladní a bezcharakterní.

„Pane Yamashimo.“ pohlédl na mě můj právník. Zahleděl jsem se do bledých pomněnek a nasadil si znovu sluneční brýle, které jsem drtil v ruce.
„Peníze za práci, která se nepočítá do soudních výloh už máte na účtu. Děkuju.“ stiskl jsem mu stroze ruku a rozechvěle se postavil.

Ben mi stále tiskl rameno a já se na něj vděčně podíval.
„Tak už to bude dobré, chlapče.“ pousmál se na mě, ale já zavrtěl chladně hlavou.
„Ne, Bene. Už to nikdy dobré nebude.“ poznamenal jsem a otočil se k odchodu. Na právníka jsem se už nepodíval.

Nezjišťoval jsem jestli jde manažer za mnou. Jakmile jsem zavřel dveře soudní síně obklopilo mě cvakání fotoaparátů a otázky, které už vůbec nebyli ohleduplné. Zprávy se šíří rychle. A ty intimní ještě rychleji.Beze slova jsem minul davy a zamířil ke vchodu. Bylo mi absolutně jedno, že mě přivezl Ben. Do bytu jsem se vydal pěšky.

Nebyl jsem tam od té doby co Ich zemřel, ale byl čas jít a zasadit si poslední ránu. S nádechem jsem se rozběhl. A ještě dlouho nezastavil.