Pověry kam se podíváš ...

Byl krásný slunečný den. Ptáčci zpívali a štěbetali jeden přes druhého. U prašné cesty pod menším, ale velmi košatým stromem seděl mladík. Měl na sobě otrhané farmářské oblečení, slaměný klobouk, který poznal lepší časy a slaměné sandály. Jedna z bot potřebovala opravit a tak si mladík chtě nechtě, musel udělat pauzu.

Šlo to pomalu, mladík byl slepý a ani jeho rezavá veverčí kamarádka, co mu teď běhala po klobouku a ramen, mu příliš nepomáhala. Konečně to bylo spraveno. Mladík se usmál, zvedl svoji hůl, podrbal veverku za uchem a mohli zase vyrazit. Cestu před sebou si rytmicky oťukával, veverka mu seděla na rameni a cpala se oříškem.

Za sebou zaslechl mladík hluk, zpěv a zvuk koňských kopyt. Ustoupil z cesty a šel po trávě. Procesí se přibližovalo a zvuků přibývalo také. Křik dětí, smích žen i mužů všech věkových kategorií se mísily spolu s lomozem velkých maringotek, tažených koňmi. Nepochybně šlo o potulné umělce, kejklíře a akrobaty.

“Hej mladíku? Nechceš se svést? Jsi-li šikovný a pracovitý i vydělat si něco můžeš!“ skoro zpěvně na něj zavolal starší muž s černými hustými vousy a neméně takovou kšticí, který seděl v prvním voze. Barevné oblečení dávalo najevo, že se jedná o vůdce této komediantské bandy.
“Velmi vám děkuji za nabídku, ctěný pane! Avšak oči již nevidí, nevím co bych pro vás mohl udělati. Jen přítěží se pro vás stanu.“ odpověděl mladík.
“Hohoho... neklesej na duchu, chrabrý brachu! U ohně se ohřeješ a svými příběhy nás opiješ!“ opět básnicky starší muž pronesl. Mladík se smál také a nabídku přijal.

Druhý den ráno dorazila menší karavana do města. Rozbila tábor a připravila venkovní manéž. Krotitel zvířat ukazoval své kousky s velkými psy. Akrobati skákali a poletovali vzduchem, kouzelník tahal šátky z prázdného klobouku a náš mladík bavil obecenstvo svými příběhy. Ani jeho veverčí společnice se nenechala zahanbit. Skákala z jednoho člověka na druhého, lechtala je a škádlila svým huňatým ocáskem. Obzvlášť děti a dívky si zvířátko zamilovali.

“Máme štěstí brachu! zítra tu budou oslavu míti, my se budeme moci cpáti!“ smál se vůdce komediantů. Mladík se těšil a jeho přítelkyně také, vesele poskakovala a svým pištivým hláskem novinu roznášela. Konec dne již nastal, všichni již ulehly ke spánku, jen malá nezbednice pořád poskakovala sem a tam, sem a tam... Sova zlostně a výhružně zahoukala, vítr temně šeptal svá tajemství a měsíc radši ani na oblohu nevyšel.

“Holka! Holka! Kde jsi?!“ křičel mladík po ránu, jak hledal svoji malou kamarádku. Ta však nepřicházela, ani ouško nevystrčila. Mladík se potácel městem, hudba se již ulicemi linula, spojená s vůní jídla. Všichni se bavili, všichni tancovali, všechna srdce se radovala... jen jedno truchlilo.
“Lidé dobří, od nás nebo i zdaleka. Prostí či urození!! Bohatí nebo chudí!...“ ozývalo se z náměstí kam mladík zavítal. Něco ho sem lákalo, lidské volání to však nebylo, bylo to...

“Nechť naše ruleta osudu, určí ducha dalšího roku!“ zvolal starosta města a dva muži strhly plachtu z rulety. Lid jásal, jen mladík ztuhl strany. Uprostřed rulety byla jeho jediná společnice,... jeho veverka. Přibitá, bez končetin, upnutá a její ocas ukazoval co má ruleta předpovědět. 'Holka...!'
“Ruleto vyslyš naše prosby!“ skandoval dav. Ruleta se točila a roznášela ještě čerstvou krev do okolí. “Hej!... Co si myslíš, že děláš?! … Hele ty..!“ mladík se davem probíral a na klení nedbal.

Když se na dřevěné pódium dostal, oba muži jej chtěli strhnout zpět. On je však pouhým máchnutím ruky odhodil do dáli. Jedinou rukou zastavil a rozdrtil ruletu. Druhou jemně vyprostil veverku. Ještě žila, upřela svá zamlžená očka na svého mistra, pána i největšího přítele. On jí lehce pohladil po hlavičce a ona mu na oplátku olízla špičku prstu. Pak její hlava navždy klesla.
“Naše ruleta osudu!.... Jak se opovažuješ!.... Svatokrádež!! ….“ křičel dav na mladíka. Starosta stál opodál, naprosto v šoku, neschopen pohybu ani slov.

“Osudy lidí...“ hromově pronesl mladík a dav utichl. “Osudy lidí nejsou rozhodovány Bohy, ale jen lidmi samotnými! Přestaňte s touto fraškou! Nikdo nemá právo rozhodovat o vašem osudu, nikdo jiný než vy sami!“ v jeho hlase byl slyšet žal a smutek. Dav byl ticho. Někdo hodil rajče a ostatní se přidali.

Ať se trefili či nikoliv. Lid házel dál a dál. Mladík se mohl jen bránit a stát na pódiu jako terč. Někdo hodil pytlík soli a ten se roztrhl. “Aaarggghhh!!!“ zakřičel mladík a z jeho těla začala stoupat pára. Jeho tělo pohltily plameny a vše okolo také. Pódium se hroutilo, lidé utíkali a stráže se zbíhali. Mladík propadl a za ním se ukázala jediná plaketka z rulety, která zůstala. „Zkáza.“

Lid řval děsem a pobíhal jako poplašené slepice. Touha po spáse je hnala po tělech padlých. Přítel, milenec, žena, dívka, dítě,... na ničem nezáleželo, pouta se rozpadala, podpory se hroutily. Plameny okolo mladíka šlehaly a ničili vše okolo, ale i přes žár nešlo skrýt jeho podobu, jeho skutečnou podobu. “Rohatý! Rohatý!“ řvali ti, co jej poznaly.

Rohatý dítě narozeno s rohy, prokleté, zrozené jen pro zkázu a ničení. Toto dítě teď volalo k sobě všechny své síly, rozzlobeno, opuštěno, zrazeno... Síla nešla již déle kontrolovat.

Mladík se ohlédl za sebe, v jeho rudých očích, které mohli vidět jen zkázu a zmar, sledovali hustý dým stoupající k nebi. Město zmizelo a s ním všechno zlo, jen bolest a opuštění zůstalo. Mladík šel dál, všemi opuštěn a zapuzen. U jednoho stromu silně zafoukal vítr a vyrval mu z rukou popel jeho jediné. Zoufale se za ním díval, slzy, které tyto oči již dlouho nepoznaly, se draly jako peřeje na povrch.

Mladík neslyšel šustění listí, ani trávy. Přeslechl i hopsavý krok, který se k němu blížil. Až škrábání a lechtání na noze jej probudilo. Podíval se dolů, u jeho kotník ustála malá šedivá veverka. Byla ještě mládětem, koukala na něj svýma velkýma očima s oříškem v tlamičce. “Copak maličká?“ Sehnul se k ní a nabídl jí svoji dlaň. Veverka ji nejdřív očichala a pak mu vyhopsala až na rameno. Tam si sedla a pustila se do svého oříšku.

Mladíkovy oči se zavřeli, již nebylo zla, které by bylo vidět. Jen nepravidelný zvuk křupání a občané polechtání huňatým ocáskem. Jeden život odešel, další jej nahradil.