Potlačená identita se vrací 02

„Nu, což,“ pokrčil rameny Felix. „Mám hlad, půjdu se ještě před hodinou najíst do bufíku. Nepůjdeš také?“ zeptal se Jane, ta však nepřítomně zavrtěla hlavou.
„Ne, je mi líto. Někdy příště jo,“ zašeptala.
Felix očekával, že jako vždy se alespoň otočí a usměje. Jenže se tak nestlalo. Jane se stále dívala dolu na dav prváků s tím stále zachmuřeným obličejem. Nechápavě zavrtěl hlavou. Nejdřív se začne divně chovat Alex a teď se do toho vmísí ještě Jane. Tenhle den byl skutečně postavený na hlavu.
„No, jak chceš, tvrdni si tu klidně dál, já se jdu najíst. Uvidíme se na hodině,“ řekl, otočil se na patě a mávl ruku na rozloučenou. To však Jene neviděla.
Přešla až k okraji terasy a naklonila se přes zábradlí, aby měla lepší výhled. Sledovala Alexe, jak se dere davem, jak pronásleduje toho muže, který ho předtím zaujal, i jak drze, ale zručně, ukradl jednomu z prváků brýle. Pozorovala ho se zachmuřeným obličejem, až do doby než jí zmizel. Její rty se pohnuly, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Přesto nebylo nijak těžké uhádnout, co chtěla říct. Chvíli tam ještě jen tak stála a zachmuřeně pozorovala vchod do hlavní haly a poté se vydala k učebně.
U vchodu do třídy se sešla zase s Felixem, který se teď ládoval chlebíčkem s rybičkovou pomazánkou.
„Skutečně nechceš? Teď je přednáška s Olcolinem, měla by ses posílit, abys přežila ten jeho neskutečně protivný tón hlasu. Já kdybych to neudělal před každou jeho hodinou, tak se už dávno psychicky zhroutím.“
„Ne, skutečně díky, ale už jsem jedla. Spíš kde je Alex? Neříkal, že na hodinu přijde? Za minutu hodina začíná, kde se toulá?“
„Jane jen klid, Alex se o sebe umí postarat sám. Krom toho minuta je pořád spousta času. On se ukáže,“ snažil se Jane uklidnit Felix, ta však jen pochybovačně potřásla hlavou.
Nějak z toho neměla dobrý pocit. Felix byl klidný, ale on Alexe nepozoroval, jak toho Číňana sledoval a zmizel s ním ve dveřích do hlavní haly. Jenže pocit je jen pocit a Jane na pocity nikdy moc nedala a tak vešla společně s Felixem do třídy. Usadila se na místo a čekala na hodinu. Hodina začala, ale Alex se neukázal.
Hodina začala a ubíhala neskutečně pomalu až nesnesitelně, to tak bývá, když člověku něco jiného vrtá hlavou a nemůže se toho zbavit. Jane myslela, že se snad zblázní a poté se to stalo. Stačila jediná věta, která se roznesla školním rozhlasem.
„Prosíme Alexe Riedera, aby se dostavil do ředitelny,“ zahlásil rozhlas stroze.
Jane při slově Alex sebou škubla a nebyla jediná i Felix sebou škubl, pak se však uklidnil, když zaslechl přímení. Jane však přímení neuklidnilo. Nevěděla ani proč, možná to bylo Olconolinovou připomínkou k hlášení: „Hmm, Alexe Riedera nikoho takového neznám a to učím skoro všechny studenty,“ podivil se, „Vy snad někoho takového znáte?“ zeptal se studentů, ti však zavrtěli hlavou, že nikoli.
Jane se kousla do rtu. Připadalo jí, že je zase v nějakém tom svém klasickém snu, co se jí často zdávaly. Snu plného boje, nebezpečí a násilí. Rieder, kde to už jen slyšela? Určitě někde ano, ale kde? Jane ztuhla. „Ten dárek,“ špitla.
Pamatovala si tu scénu moc dobře a kdo by také ne? Šli společně s Alexem a Felixem domů a najednou je zastavil podivně vyhlížející muž. Byl slušně oblečen v nevýrazném saku s výraznou kravatou a na nose měl nízko posazené drobné brýle, přesto nepůsobil nijak zvlášť důvěryhodně. „Pane, pane Reidre,“ oslovil Alexe. Tenkrát si toho moc Jane ani Felix nevšimli. Přece jen ten muž musel být o několik let starší než Alex, ale ten muž se k Alexovi choval podřízeně. Vlastně o nic nešlo. Jen se uklonil, předal mu bílý balíček a odešel. Alex balíček rozdělal a do ruky mu vypadly digitální hodinky s papírem. Bylo na něm jen párat:
Alexi, vždy mě bavilo pro tebe vyrábět a teď je však konec, ale to je dobře, jsem rád za tebe. Tohle je takový malý dárek na rozloučenou.
Ten muž, co mu to předal, ho oslovil, Pane Riedre, ne Alexi Short, nebo když už tak Pane Short. Oslovil ho Pane Riedere a Alex se otočil. Věděl, že tím myslí jeho.
Jane se rozklepaly nohy a zalapala po dechu. To přeci nebylo možné, co se tu u všech rohatých dělo? Proč Alexe takto oslovovali? Proč ho chtěli do ředitelny a kam vůbec ten hlupák šel? Jane hořce polkla. Nevěděla proč, ale musela ho najít, a to co možná nejrychleji. Alex a Felix byli jediní její přátelé. Neunesla by, kdyby se jen jednomu z nich něco stalo.
Sebrala sešit a vytrhla z něho kus papíru, na který rychle naškrábala vzkaz. Poté ho posunula po lavici k Felixovi, sbalila si věci a odešla ze třídy.
Musela se zbláznit, takhle všechno zahodit, jen kvůli jedné malé nepatrné možnosti, že se Alexovi něco stalo. Vždyť Alexe mohli volat kvůli všeličemu a ona ani neví jakým směrem a kde by ho měla hledat. Blesklo jí hlavou. Ty pochybovačné myšlenky však zapudila. Už se jednou rozhodla a nemohla se vrátit zpět.

Ozvalo se zaklepání a profesorka Bronanová překvapeně zvedla obočí. „Kdo nás otravuje? Opozdilí studenti nemusejí klepat, ale mají se do třídy, co nejtišeji vklouznout, aby nerušili ostatní. No tak vejdi, já ti hlavu neutrhnu,“ řekla svým typickým jízlivím hlasem, který říkal něco úplně jiného, než tvrdila.
Dveře se otevřely a do učebny vstoupil Alex. Rozhlédl se po třídě a když spočinul jeho zrak na nasupené profesorce Bronanové, která soptila kvůli tomu, že ji přerušil výklad, ještě více si narazil brýle na nos. „Promiňte, paní profesorko, že vás vyrušuji,“ začal.
„Ale ne, vůbec mě Alexi nevyrušuješ vyrušuješ tady studenty a jestli k tomu ne máš dost dobrý důvod tak si buď jistý, že tě z téhle školy vyrazí o to se postarám,“ opáčila sledovou lehkostí a hořkou ironií v hlase Bronanová.
Alexovi došlo, že Bronanová zrovna není ten typ člověka, které mu by mohl říct pravdu a stejně tak by ji nemohl říct ani studentům. Nevěřili by mu, a když už by mu uvěřili, nastolil by paniku a hluk. Ne, on potřeboval klid, aby se mohl nepozorovaně dostat ze školy.
„Pan profesor Olconolin…“ začal Alex.
„Co, co chce ten namyšlený buran? Tak se už Alexi vyžvýkni, nemám na to tady celý den,“ stále nabručeně zahučela.
Alex si pomyslel, že by to řekl, kdyby mu do toho pořád neskákala, ale věděl jaké má profesorka Bronanová postavení a tak to raději vynechal a pokračoval dál.
„Pan profesor si přeje, abyste to tu opustili.“
„No výborně a to si nemohl vzpomenout dříve?“ neodpustila si zase uštěpačnou poznámku Bronanová sarkasticky se přitom zašklebila a pohodila svýma blonďatýmy vlasy. „Nuže dobrá, jenom že je to Olconolin tak se přesuneme. Kde teď máme být?“
Alex si povzdechl. „Špatně jste mě pochopila.“
Bronanová za tuto poznámku Alexe zpražila pohledem, chtěla už ho za tuto drzost seřvat, ale jak si tak ho vlastně poprvé, co přišel do třídy pořádně, prohlédla, tak se zarazila. Až teď si všimla jeho zmuchlaného oblečení a to včetně pravého rukávu, který byl poskvrněn nějakou červenou tekutinou, a který se snažil asi před všemi schovat.
„Prosím madam, pro dnešek přednášky skončily, věřte mi. Prostě v klidu jděte domů.“
Bronanová se chtěla ještě ohradit a požádat o vysvětlení. Z nějakého důvodu však tak neučinila. Takto ještě Alexe neviděla a ani ho tak ještě neslyšela mluvit. Mluvil najednou s jakousi naléhavostí se zvláštním důrazem na prosím a madam. Madam, nad takovým výrazem by se kdykoliv jindy rozčílila do ruda, ona přeci není stará bába, není ani vdaná. Přesto Alex to řekl úplně jinak než všichni ostatní. Bronanová si Alexe pamatovala z přednášek právě proto, že toho už předem dost věděl a to zvláště pokud se dotkla některých technologií, materiálů, a především účinku některých látek. Pamatovala si ho, vždy byl slušný, ale také strohý.
Bronanová sklapla učebnici a kývla na žáky. Ti se okamžitě začali balit a ona také. Alexe nechala Alexem. Pro jednou ji přesvědčil, ale ať si nemyslí, že to bude bez potrestání a pokud šlo o jeho vzhled a okolnosti proč ji žádal o něco takovéto, a co předtím dělal, rozhodla se, že to je jen jeho věc a že ona to vědět ani nechce.
Alex počkal, než všichni odejdou a poté se sesul na židli u katedry. Tohle bylo vysilující, nechtěl to kdy použít a nikdy to nechtěl použít na nevinné. Umění psychologické manipulace s lidmi považoval za tu nejohavnější věc, co dokázal uplatnit, přesto zase necítil vůbec nic, jen únavu. Říkali mu, že se na to nedá spoléhat, podmanit si podvědomě něčí vůli nejde, kdyby tomu tak bylo, byly by všechny mise to nejjednodušší pod sluncem, přesto by mu to mohlo někdy pomoci. Nespolehlivá věc říkali ve výcvikovém centru skorpionu, kde se ji naučil, nespolehlivá, spolehlivější je lidem zamávat pistolí pod nosem, ale může se vám to hodit v extrémních podmínkách, kdy nemáte na výběr. Nespolehlivá věc, vypadalo to, že pro tuto nespolehlivou věc má vlohy. Zcela upřímně raději by lidem pistolí pod nosem zamával, než toto. Manipulovat s jejich myslí se mu zdálo jako vrchol všeho, ale nyní si nemohl dovolit v zbudit rozruch.
Uvědomil si, že potichu evakuovat všechny ze školy nepůjde. Nemůže přeci do nekonečna používat psychologickou manipulaci a krom toho by si odcházejících tříd za chvíli určitě někdo z Triad všiml. Potřeboval by na takovou práci ještě někoho do týmu, on by zaměstnal Triadu a ostatní by evakuovali po tichu školu. Poprvé Alexe zamrzelo, že je naprosto sám. Zrovna nyní by se mu někdo, na koho by se mohl spolehnout, vcelku hodil, jenže tím by přeci vystavil nebezpečí i někoho dalšího. No, jo, ale co by měl tedy udělat?
Bože, jak už byl unaven. Ztěžka se zvedl. Zadíval se na hodinky. Už uběhla dlouhá doba od chvíle, co postřelil toho muže a hned poté kontaktoval pomocí svých hodink MI6. Tušil, že toho bude poté litovat, ale jedině MI6 věděla, jak se má v takovéto situaci zařídit. Že potřebuje pomoc, ale také že kdyby tam jen tak přijela s houkačkami a se vší parádou, jako policie, jenom by tím Triadě řekla, že Alex tam v budově je, a tak ji s jistotou můžou odstřelit s ním i s ostatními rukojmími.
Alex si povzdechl, čekal, že za to co pro ně vše vykonal mu pomohou, ale evidentněji se toho od nich nedočká. Možná bylo na čase přejít k verzi B a prostě všechny postupně i za přítomností svědků odrovnat.
Nakonec se Alex vydal na průzkum, kde si Triády ve škole postavily hlídky, aby později čistku měl jednoduší.
„Prosíme Alexe Riedera, aby se dostavil do ředitelny,“ ozvalo se najednou z rozhlasu. Alex se jen sarkasticky ušklíbl. Hodlají ho přemluvit k tomu, aby se obětoval za celou školu. Chtějí ho vydírat, ale udělali zásadní chybu. Takhle věděl alespoň to, že jsou v ředitelně, teď mu zbývalo jen najít ty ostatní.

Bronanová společně s ostatními svými studenty vyšla ze školy a chtěla zamířit domů, v tom ji však, stejně tak i její studenty, zastavila parta lidí. „Co chcete,“ bručela Bronanová naštvaně.
„To nic, jste všichni v pořádku?“ ozvala se podivná žena z party lidí, co je zastavili. Na sobě měla šedý kostýmek zřejmě od velmi drahé firmy, zato její účes působil, že za něj zase neutratila ani o korunu navíc. Vlasy byly černé a působily, jako by byly sestřihány podle hrnce. Pečlivě vytrhané obočí měla svraštěné k sobě a rty pevně stisknuté. To celé jí dodávalo podivný nádech neženství.
„V pořádku, proč bychom neměli být v pořádku?“ nechápala Bronanová.
Podivná žena si viditelně oddechla. „Mé jméno je paní Jonesová a jsem zástupkyní ředitele MI6,“ představila se.
„Co tu probůh dělá MI6?“ zavrtěla Bronanová hlavou.
„Tato škola byla napaden teroristy. Jsem ráda, že se vám nic nestalo, přesto vás budeme všechny muset preventivně prohlédnout,“ odpověděla Jonesová.
Mezi studenty to překvapeně zašumělo. Bronanová si povzdechla. To si snad z ní někdo dělá srandu. Tohle přeci nemohla být pravda. Nejdřív Alex Short se svým, co ono to bylo zač? Proč ho vlastně poslechla? Bože, ona, ona udělala věc jen tak pro nic zanic, zrušila výuku. Zrušila to jen kvůli tomu, že to byl rozkaz, rozkaz od Shortra. Proč ho však uposlechla? Prolítlo Bronanové hlavou a ta ji silně rozbolela. Udělalo se ji špatně.
Jonesová si její nevolnosti všimla. „To je dobré, už jste v bezpečí,“ pravila k ní a poté se ohlédla na své lidi. „Na co čekáte, až naprší a uschne? Doktora, honem!“ křikla na ně a znovu se obrátila k Bronanové. „Jak jste se dostali ven? A co Alex Short? Potkali jste ho cestou?“ zeptala se Jonesová naléhave.
„Alex Short, Alex Short, ten hajz…“ stihla zašeptat ještě Bronanová, ale poté se jí podlomili kolena a ona by v bezvědomí spadla na tvrdou zem, kdyby ji jeden z Jonesových mužů nezachytil.
„Sakra, co jí to provedli, je v bezvědomí,“ pravil muž, co ji chytil, překvapeně.
„Ne, Vlku obávám se, že za tohle Triády nemůžou. Tohle je práce Riedera.“
„Vlčka? Ale proč…“
„Rieder zachránil všechny tyto studenty, bohužel však tím, že je násilně přiměl opustit školu. To značí jen dvě věci. Zaprvé, že lidé v té škole ještě nevědí, že jsou rukojmými, ale pravděpodobně co nevidět to zjistí, a druhou že Rieder je pořád na živu a pokouší se teď s Triadami vypořádat.“
„Úplně sám, to je šílenství! Copak se úplně zbláznil?“ vyhrkl Vlk.
„Možná,“ přikývla zamyšleně Jonesová, ale z jejího tónu bylo znát, že už se o Alexe nebojí tolik jako kdysi. „Postarejte se o ty civilisty a poté půjdete společně ještě s dalšími lidmi tomu bláznovi na pomoc!“
„Ano madam,“ přikývl Vlk.