Potlačená identita se vrací 01

Alex se opíral o zábradlí a sledoval proudící davy nováčků do školy. Věděl, jak se cítí, sám si tím před rokem prošel. Nová škola, vejška, kde platí skoro úplně jiné poměry než na střední. Cítili nejistotu, zvědavost, ale také rozčílení nad tlačenicí u vchodu, které byli součástí.
Už uběhlo několik let od doby, co naposledy navštívil centrálu MI6 a mluvil s Alanem Bluntem. Žil vcelku spokojený život obyčejného člověka společně se Sabinou, tedy alespoň zatím. Poslední dobou se nějak nemohli shodnout, o všem se dohadovali, navzájem si lezli na nervy, bylo to k nesnesení. Alexovi zazvonil mobil a on tak nějak věděl, že je to ona. Byla to jen otázka času, kdy se k tomuto kroku odhodlá. Vzal mobil do ruky a zběžně projel esemesku, kterou od ní dostal. Bylo to přesně tak, jak si myslel, jen ho mrzelo, že nemá tolik odvahy mu to říct do očí. Na druhou stranu ona byla jednou z lidí, která mu neustále připomínala, kým ve skutečnosti byl. Kromě ní, Jack, která ho teď občas navštěvovala a byla pro něho rodinou, a starým kamarádem Tomem, kterého už tři roky neviděl, nevěděl o jeho minulosti nikdo další a tak to mělo i zůstat.
„Ale copak, copak, netvař se jako svaté umučení!“ uslyšel za sebou Alex známý hlas a pak i ucítil zprava i zleva rozmařilé objetí kolem ramen.
Zprava ho objal Felix Grent, dlouhán s krátkými hnědými vlasy a ostrými rysy v obličeji, genius na matematiku, ale totální nemehlo v tělocviku. Z druhé strany to byla Jane Klainova, sarkastická, tvrdá, nepříjemná holka, ale na něho byla docela milá a jiná než k ostatním. Holka, která byla jedna z mála, co se mu v tělocviku mohla na této škole rovnat. Její obličej a tělo mělo spousty jizev a starých modřin, což bylo dosti zvláštní. Jane vždy tvrdila, že měla nehodu, ale nikdy už neřekla víc. Alex měl vážné podezření, že její nehody byly podobné těm jeho, ale neptal se jí na to. Oba to byli jeho noví spolužáci a přátelé.
Jane ho zatáhala za culík jeho teď už dlouhých blonďatých vlasů a zasmála se. „Skutečně se tváříš jak svaté umučení. Co se stalo? Takového jsem tě ještě neviděla.“
„Nic, vlastně se nestalo vůbec nic. Jen…“ Alexovi trochu selhal hlas.
Ta zpráva od Sabiny byla ta poslední tečka za jeho minulým životem. Teď už kromě Jack tu de facto nebyl nikdo. To si Alex alespoň myslel, ale tohle Jane ani Felixovi říct nemohl. V tom si Jane všimla jeho mobilu, který svíral v ruce a vyškubla mu ho z ruky. Alex se po ni ohnal, ale ona bleskově uhnula a zadívala se na to, co mu Sab píše.
„Hej, dej mi ho zpět nebo…“
„Nebo co Alexi? Nebo mě zmlátíš? No, neříkám, že bys to nedokázal, ale skutečně bys zmlátil dámu,“ rozesmála se Jane.
„Pokud vím tak se za dámu nepovažuješ ani ty sama a za holku tě nepovažují ani někteří kluci na škole,“ utrousil Felix na adresu její povahy, nikoli vzhledu.
Jane ho však neposlouchala a začetla se do zprávy.
„Dej to sem, chováš se jako malé dítě!“ zasyčel znovu Alex a pokusil se znovu vzít si zpět svůj mobil. To se mu to povedlo, ale bylo už příliš pozdě. Jane si zprávu stačila přečíst.
„Héé, takže se s tebou Sab rozešla. To chápu, to je důvod proto tvářit se jako kakabus, ale ber to z té lepší stránky. Neříkal jsi, že poslední dobou to mezi vámi šlo od desíti k pěti? Takhle máš alespoň pokoj a podívej se, támhle je spousta prvaček, mezi kterými se určitě alespoň jedna najde, a pak jsem tu ještě já,“ pokusila se Jane o vtip.
Alex se usmál. Tohle byla přesně ta stránka Jane, kterou ukazovala pouze Felixovi a jemu. Najednou se cítil zase šťastný. Byl se svými přáteli, byl obyčejný student vysoké školy, který si po vyučování vydělával jako číšník v jedné restauraci. Prostě obyčejný život. Cítil se osvobozen a pak, pak tento krásný den byl zkažen jediným okamžikem, když znovu jeho zrak spočinul na davu pod nimi.
Přesněji na jednom muži, kterého si předtím nevšiml. Alexovi se sevřelo hrdlo. Snažil se uklidnit, ale nešlo to. Ten muž byl pravděpodobně podle vzhledu Číňan. S krátkými černými vlasy a oproti nim s obrovským nosem a hranatou bradou. Na sobě měl tmavě hnědé kalhoty a bílou košili s vyhrnutými rukávy. Alexe však nevyděsil jeho vzhled, ale tetování, které díky vyhrnutým rukávům bylo vidět. Byl to pouhý červený kruh, značka triád čínského gangu.
Co tu chtějí? Jdou si snad pro mě? Blesklo Alexovi hlavou. Chtějí se mu snad pomstít? Ne, to musí být hloupost, už je to moc let, co je dopálil díky Wimbledonu. Od té doby se stalo už spoustu věcí. Alex si dokonce kvůli tomu, aby ho takovíto lidé nenašli, změnil příjmení. Tohle nebylo fér. Nemohli přeci tady být kvůli němu, ale jestli ne, kvůli němu, tak proč? Měl se tím zabývat, nebo to má nechat plavat? Ne, copak nemá právo na normální život?
Alex to chtěl nechat plavat. Něco mu napovídalo, že když teď toho nenechá, nebude nikdy konec, pak si však vzpomněl na Saniného otce a Jassena Gregoroviče, nájemného vraha. Z myšlenky, že by se něco podobného mělo opakovat, se Alexovi udělalo mírně nevolno. Ne, nesmí dopustit, aby se tady někomu něco stalo jenom proto, že on si usmyslel být obyčejným člověkem.
„Alexi, ty toho muže znáš?“ zeptal se nechápavě Felix.
Alex si až nyní, uvědomil, že kamarádi si všimli jeho změny chování, a i důvodu té změny. No, asi to nebylo nic těžkého, když strnule stál na místě a pozoroval toho muže.
„Ne, vlastně ho vůbec neznám. Potřebuji si ještě něco vyřídit, tak se uvidíme na hodině,“ řekl, mávl rukou a otočil se k odchodu.
„Jasan,“ přikývl Felix.
Jane neodpověděla, jen se zamračila a znovu se zadívala na muže, který před chvílí Alexe zaujal.

Alex sešel z terasy dolů mezi hlouček prváků a přitom bezděky jednomu studentovi ukradl z kapsy velké sluneční brýle. Nasadil si je, pokusil se schovaný v davu a zároveň se co nejvíce k němu přiblížit. Muž měl u ucha vysílačku, zřejmě kvůli odposlechům a prodíral se davem prváků k hlavní bráně do velkého sálu školy a Alex za ním.
„Ano…jistě hledám ho, ale copak si myslíte, že je jednoduché ho najít. Ta fotka, co jste mi dali je stará. Víte jak se mezitím mohl změnit?“ zaslechl toho muže Alex jak řve do vysílačky. Muž byl pravděpodobně vytočený doběla. Poté se však uklidnil. „Víte určitě, že dnes je ve škole? Ach…promiňte…sasamozřejmě že že o vás nepochybuji,“ začal koktat muž a vstoupil přitom do velkého sálu školy. Alex stále za ním společně s dalšími už zaregistrovanými prváky.
Přátelsky se na ně usmál. „Dobrej, tak co, jak se vám líbí naše škola?“ zeptal se jich, aby nevypadal nápadně, ale jejich odpovědi už neposlouchal.
Muž se znovu rozhlédl kolem sebe. „Ne nevidím ho a jaká je situace jinde? Rozumím, jestli to takto půjde dál, tak budeme nuceni zaútočit na školu.“
Alexovi ztuhla krev v žilách. Takže skutečně chtějí něco takového udělat. To není možné. Nemohl tomu uvěřit. Kdyby to byla tak, nemluvil by přeci tak nahlas v místnosti plné lidí, kde ho někdo mohl slyšet. Ne, právě proto, že tam bylo tolik lidí a nikdo si ho nevšímal, si to mohl dovolit. Jeho hlas se ztrácel v hovorech ostatních.
Muž se najednou prudce otočil k Alexovi. „Hej, ty tam, víš kde je děkan této fakulty?“ zeptal se ho najednou muž rázně.
Alex zalapal po dechu, ale naštěstí se stihl v čas uklidnit, než to stihl muž postřehnout, uklidnit. „Ano, vím,“ přikývl.
„Výborně, dovedete mě za ním,“ rozkázal mu muž.
Alex zaváhal, ale poté přikývl. „Pojďte se mnou,“ řekl, ale zamířil přísně na opačnou stranu, než byla ředitelna. Muž nevědomky vykročil za ním.
Alex šel dál, pryč od davu, od lidí. Nevěděl, jestli dělá dobře, ale na osamělém místě bude mít daleko lepší možnost z něho dostat, co tu chce. Šel a snažil se najít místo, kde by hodnou chvíli mohli být sami. Věděl, že pokud takto to půjde dál, ten muž si všimne, že ho vleče úplně někam jinam, než chce.
„Vy asi nejste zdejší,“ pokusil se Alex odvést mužovu pozornost. Bylo to hloupé konstatování, ale nic lepšího ho zrovna nenapadlo.
Muž se však usmál. „No, takto bych to nenazval. Vlastně se má rodina přistěhovala už před nějakou dobou.“
Alex zaváhal. Možná tenhle člověk patřil k Triadám, ale to ještě neznamenalo, že nemůže mít svoji rodinu se kterou je šťastný, že tu nemůže být z osobních důvodů. Ne, to byl nesmysl, vždyť před tím do telefonu říkal, že když tak napadne školu, a rozhodně to neříkal jako žert.
„Jsi si hochu jistý, že jdeme správně?“ znejistěl muž.
Alex pevně sevřel rty. Tohle se nevyvíjelo podle jeho plánů, ten muž už začínal cítit zradu. „No on si potrpí na klid. Takže jste tu kvůli rodině?“ pokusil se to zamluvit a přitom koukal po volné místnosti. V tom mu spočinul zrak na Olcolinovu kabinetu. Věděl, že v něm teď profesor nebude, měl zrovna hodinu, na které mimochodem měl být i Alex.
„No, vlastně máte pravdu, jsem tu kvůli své dceři. Víte, ona teďka přestoupila a …“
Alex přišel ke kabinetu a jen blahořečil školníkovi, že stále ještě nenandal jmenovky na dveře.
Mužovi se jeho historka evidentně zalíbila a tak v ní pokračoval dál. „Ona je hrozné nemehlo. Je jí už skoro dvacet jedna a stále si není schopná úředničiny. No, ale jinak rozdílové zkoušky zvládla dokonale. Takže jsem tu proto, abych to urovnal a ona mohla tady studovat,“ vyprávěl a vstoupil do kabinetu.
Alex hned po něm a za sebou zavřel dveře, zamkl. Než se stačil muž vzpamatovat, jediným chvatem mu sebral z opasku pistoli a namířil jí na něho. Muž zbledl jako stěna, až teď mu došlo, do jaké situace se dostal.
„Nebuďte směšný. Nehrajte si tu na hodného tatínka. Slyšel jsem vás, co jste říkal tam v hale. To tetování, co máte na paži, velmi dobře poznávám. Co tu chcete Triády?“ zahřímal Alex.
Muž bezděčně polkl, ale poté se na jeho tváři vyloudil sarkastický zvrácený usměv. „Co chceme, co chceme,“ nekontrolovatelně se začal smát a prskat. „Jen jednoho člověka, Alexe Riedra, nic tak cenného, za co bys mladej měl zařvat. Nejsem tu jen já ale i další, kdybys mě zabil, nemáš nejmenší proti nim šanci, takže tu…“
„Co, takže tu pistoli mám dát dolů?“ dokončil za muže Alex a jedním pohybem ruky si sundal brýle, které pak uložil do kapsy u kalhot. Zahleděl se svýma tmavýma očima na muže, který právě stál předním. „To těch několik let mě na tolik změnily, že mě nepoznáváte? Že nemám šanci, to mi říkají lidi jako vy v jednom kuse. Víte co, je mi to úplně uzatku,“ zabručel Alex.
Muž se přestal smát, naopak vytřeštil na Alexe vystrašeně oči. Měl v úmyslu Alexe najít a dopadnout, ale takto si to rozhodně nepředstavoval. Přeci jen Alex už nebyl dítě a i když už byl dlouho mimo službu, byl to pořád bývalý agent MI6. Měl se ho zbavit, protože ještě stále byl pro ně hrozbou. Až teď pochopil proč.
„Tak a teď mi řekneš, co po mě chcete!“ vyštěkl na muže Alex a stále na něj mířil pistolí.
„Co po tobě chceme, to je jednoduché, aby ses nám už nikdy nepletl pod nohy. Pomstít se ti za Wimbledon a navždy tě odstranit. Naši jsme po dlouhém hledání školu, do které chodíš, ale pořád jsme tě nemohli z určitostí najít. Vlastně jistoty, že jsi to ty, jsme mohli docílit jen tím, že se sám projevíš, když se tu objevíme. Teď ses vlastně nám sám přihlásil a já už myslel, že budeme muset, použít plán B a předstírat teroristy, aby se ukázal. Vzdej to, nejsem tu jen já, ale ještě další. Nemáš šanci. Za rukojmí máme celou školu. Co myslíš, je tvůj život stejně tak důležitý jako všechny životy lidí tady na škole?“
„Tss, co se opovažuješ říkat, co je správné a co ne?! Ty na něco takového nemáš vůbec právo!“ okřikl muže Alex.
„Pche, takže si snad myslíš, že tvůj život je cennější než ostatních? Proto mě teď zabiješ a zmizíš. Necháš nás tady pozabíjet i všechny ostatní,“ začal se na Alexe muž šklebit.
„Ne, nezdrhnu. Říkáš, že nemám šanci? Copak jsem ti už jednou neřekl, že na tohle jsem nikdy nehleděl? Já se vám postavím a nikdo z nevinných přitom nepřijde o život! A co se týče tvého života, já nejsem vrah!“ a s tím na muže vystřelil.
Muž zaječel a sesul se na zem. „Ty parchante, ty zatracenej hajzle, ty jsi mě střelil do nohy. Tohle je nějakej boj,“ syčel a vřískal muž.
„Promiň, ale s tímhle by ses ještě někam dostat mohl,“ pravil nelítostně Alex a střelil muže ještě do druhé nohy. Muž znovu zaječel. Alex čekal, že ho zase začne bolet břicho za to, co provedl. To se však nestalo. Už chápal, jak takovéto věci mohli dělat Jassen a ostatní. Prostě jejich svědomí se už neozývalo stejně tak jako nyní jemu. Byl sebou znechucen, ale na to teď nebyl čas. Těch výstřelů a řevu si už někdo musel všimnout a to, i když byli nyní na vcelku liduprázdném místě budovy. Přistoupil k muži a kus jeho košile mu odtrhl, poté mu jím zacpal pusu a svázal ruce. Poté ho ještě prošacoval a našel několik nožů, které si poté hned přivlastnil.
„No, tak se tu měj a neboj, až to tu všechno vyřídím, přijede záchranka, takže nevykrvácíš,“ dodal ještě Alex a poté se vytratil z kabinetu, který za sebou opětně zamkl. Nasadil brýle na nos a zamířil ke třídě, která mu byla nyní, co nejblíže. Potřeboval nenápadně dostat co nejvíce lidí, potencionálních rukojmí ze školy.