Poslední z rodu ocasatých 4

Orochimarův trest

Ororchimaru zuřil, když zjistil, že mu je Akari už k ničemu. Poznal to ještě v noci, kdy mu stále bezvládnou dívku přinesli jeho věrní hadí druhové do podzemní skrýše. Vzteky bez sebe chodil po místnosti a každé vyrušení poddaných trestal smrtí.
Akari sebou zanedlouho zavrtěla a otevřela oči.
„Co se to...“ mžourala očima do šera.
Jakmile Orochimaru zaregistroval, že je vzhůru, okamžitě se po ní vrhnul. Chytnul ji pod krkem a vytáhl ji po zdi do úrovni svých očí. Bezmocně kývala nohama ve vzduchu a rukama se snažila povolit jeho sevření.
„Kde máš svou sílu?!“ cedil skrz zuby svá slova znějící jako varování chřestýše před smrtelným kousnutím.
„Nevím! Ale kdybych ji měla, už dávno bys byl mrtvý!“ lapala po dechu, ale neztratila ani kus ze své nenávisti vůči němu.
„Nejsi mi k ničemu!“ zasyčel a odhodil ji přes celou místnost do rohu. Bolestivě si narazila záda, ale to jí nebránilo v tom se zase rychle postavit a pokusit se na něj zaútočit.
Neměla sebou žádnou svou zbraň, tak mohla útočit jen holýma rukama. Navíc byla nezvykle vysílená a všechny její pohyby se jí zdály tak pomalé. Skočila po něm. Hbitě se jí vyhnul a ještě ji v letu chytil za vlasy. Zvrátil ji hlavu dozadu a zakousnul se jí do krku. Bolestně vykřikla. Když jí vpravil do těla dostatek jedu, vytáhnul z její kůže své špičáky a pustil ji k zemi.
Dopadla na kolena a chytla se za poraněné místo.
„Zemři, ty malá nevděčnice!“ sledoval ji opovržlivým pohledem. „Mohlas mít všechno. Nesmrtelnost, moc a sílu. Teď nebudeš mít nic. Ani svůj život!“
„Pleteš se!“ zašeptala a opětovala mu tvrdý pohled.
„Ty nebudeš mít nic!“ ošklivě se usmála, ale vzápětí se s dalším výkřikem v křeči zhroutila k zemi. Tělo měla v jednom ohni. Bolest jí pulzovala i v konečcích prstů a jakýkoliv pohyb jí způsoboval neskutečná muka.
Hadí muž nejdřív přemýšlel, že za její poslední slova jí hned zlomí vaz, ale když viděl, jak bojuje o život, rozmyslel si to.
„Myslím, že tě nechám o samotě, drahá dcero. Potrestáš se sama,“ spokojeně přivřel oči. Odešel a nechal ji tam bezmocně ležící na zemi s posledními zbytky sil.
Křeče drahnou dobu nepolevovaly a když už si myslela, že už je konec, vždy se ozval další nával nevolnosti a bolesti.
Po několika hodinách už jen ležela s očima do široka otevřenýma a čekala na konec definitivní. Mezi rozmlženými myšlenkami se jí zničehonic objevila jedna zřetelná. Vzpomínka na Itachiho.

„Proč se mnou nechceš mluvit o tom, co se tenkrát stalo?“ zeptala se ho opatrně.
„Protože nechci!“ odsekl jí nezvykle hrubě.
„Tak promiň,“ měla potřebu se mu omluvit.
Dlouho oba mlčeli. On zdánlivě chladně a ona téměř uraženě, že jí nevěří.
„Díky za důvěru!“ nechala se vyprudit vlastními myšlenkami. Naštvaně se zvedla a chtěla odejít. Jeho ruka jí zastavila.
„Počkej!“ držel ji za zápěstí a stáhnul ji zpátky do sedu.
„Měl jsem bratra,“ začal pomalu. „Byl mladší než já a byl pro mne vším. Jen s ním jsem dokázal mluvit a opravdu cítit. Byl jsem hrdý na to, že jsem byl jeho vzor. Pak ale přišel rozkaz a museli jsme se rozdělit,“ do očí se mu vloudil temný chlad a umírající naděje.
„Když jsem ho viděl naposledy, zapřísahal jsem ho ať je nejsilnějším jak jen dovede být a ať se svého života drží za každou cenu,“ pokračoval.
Akari sledovala jeho náhlou proměnu a s pocitem bezmoci mu jakkoliv pomoct ho instinktivně chytla za ruku. Trhl sebou, ruku jí vyprostil a chytnul jí rukama za ramena.
„Totéž říkám tobě, Akari,“ sledoval jí zpříma neústupným pohledem. „Nenech se zabít! Jak umřeš, je jen tvá volba! Buď silná tělem i duší! Rozumíš?“ Jeho oči pálily a jeho hlas nepřipouštěl námitky.
Kývla.

„Itachi!“ téměř neslyšně zašeptala při té vzpomínce a pokusila se zatnout pěsti. Prsty se pohnuly jen o milimetr. „Nezemřu, slibuju!“ pohnuly se jí rty v zoufalém odhodlání. Pak upadla do bezesného spánku.

„Ještě žije,“ po nekonečně dlouhé době uslyšela cizí hlas a ucítila něčí ruce. Pokusila se ohnat, ale zmohla se jen na odvrácení hlavy od mluvícího.
„Hmmm...zvláštní,“ řekl druhý hlas, o mnoho protivnější a známý. Ten slizký a panovačný tón nemohl patřit nikomu jinému než Orochimarovi.
„Ten jed už ji měl dávno zabít,“ pokračoval dál černovlasý muž s hadíma očima.
„Dovolte, abych prozkoumal rozsah jejích šancí na přežití, Orochimaru-sama,“ odpověděl mu první, ještě chlapecký hlas.
„Dobrá. Ber to jako tvůj první úkol v mých službách, Kabuto!“ souhlasil jeho pán a odešel z místnosti.
Otevřela oči a nakonec se jí podařilo zaostřit na šedovlasého brýlatého mladíka sklánějícího se nad ní.
„Nešahej na mě!“ dostala ze sebe přiškrceně. Nenechal se odbýt.
„Nech mě tě prohlédnout,“ promluvil k ní ošetřovatelsky.
„Ne! Zapomeň na jakékoliv pokusy. Tak lehko se nedám!“ začala dostávat opět sílu do svého hlasu a zvedla hlavu.
Naklonil se k ní.
„Nebraň se. Jsem přítel. Posílá mne Sasori-sama, abych se o tebe postaral. Jsem Kabuto, musela jsi o mne slyšet,“ šeptal jí do ucha.
Znala to jméno a vzpomínka na strýce ji zahřála u prokřehlého srdce. Unaveně položila hlavu zase zpátky.
„Jak jsem na tom?“ zeptala se opatrně.
„Přežiješ to. Ale musíš odpočívat a jíst,“ kývnul Kabuto.
„Jak myslíš,“ odevzdaně zavřela oči.
Za dveřmi místnosti se pohnul stín.
„Tak Sasori,“ mluvil si pro sebe Orochimaru. „Musí mít prsty v té ztrátě její síly. Co jiného se od něj dalo čekat než že sem pošle svého špeha.“ Chvíli se mračil, ale pak se zle usmál.
„Zdá se, že není vše ztraceno. Jestli je cvičený od loutkáře, může znát i způsob, jak zrušit jeho pečetě. Ještě není vše ztraceno,“ dokončil svou úvahu a potajmu se ztratil v dalších stínech.
Postupem času se Akari začala uzdravovat za velké pomoci svého ošetřovatele. Pořád ale byla zavřená v temné místnosti s jednou postelí a svíčkou na stole. Po pár dnech ji přišel navštívit i Orochimaru.
„Jdi odolnější víc, než jsem myslel,“ řekl místo pozdravu.
„Dej mi čas,“ zasyčela na něj, „za chvíli ti budu moct vrátit tvoji pohostinnost!“
„To máš pravdu, ale jinak než si myslíš!“ odhalil dlouhé špičáky v pitoreskním úsměvu.
„Budeš pro mne pracovat. Máme před sebou mnoho důležitých misí!“
„Jedinou službu, kterou pro tebe vykonán, bude tvoje vlastní poprava!“ zelené oči jí plály hněvem.
„Chyběl mi tvůj vzdor!“ odporně se zachechtal. „Ale myslím, že nemáš na vybranou,“ dořekl a vpustil do místnosti i Kabuta. Byla zahnána do úzkých. Už to nevydržela.
„Kabuto! Je čas! Pokud mi pomůžeš, přemůžeme ho!“ křikla na bělovlasého.
„Je na čase jí napravit hlavu, milý Kabuto,“ odpověděl za něj klidným hlasem Orochimaru. „Pomůžeme jí...jako tobě!“ usmál se znovu a teprve teď si Akari všimla zvláštního Kabutova pohledu. Pohledu bez lesku a živosti. Zůstala tam jenom smrt a krutost.
„Kabuto?“ nevěřícně se ho pokusila probudit z toho divného spánku.
Ten se v mžiku ukázal za ní a chytnul jí ruce za zády tak, aby se nemohla hýbat.
„Neboj se. Ještě Orochimarovi-sama poděkuješ,“ promluvil k ní tiše.
„Nikdy! Nech mě být, sakra!“ snažila se vykroutit ve chvíli kdy se k ní hadí muž přiblížil se zlověstným nehasnoucím úsměvem.
Neměla šanci a Orochimarova ruka spočinula na jejím čele. Vyšlehl z ní oslepující fialový plamen mířený do její hlavy.
„Ne!“ vykřikla naposledy zoufale a její poslední myšlenka patřila Itachimu. Nesmí na něj zapomenout....nesmí....!