Poslední z rodu ocasatých 2

S Uchihou přichází pravda

Cestou k sobě do pokoje Akariin hněv začal mírně polevovat. Drápy zmizely za prvním rohem, takže si jich ani nestačila všimnout. Vešla k sobě a práskla sebou na postel. Pořád byla naštvaná, ale k ničemu jí to nebylo. Možná neměla tak na Sasoriho vyjet, třeba měl pravdu. Byla si ale téměř jistá, že otec jí nic neřekne. Nikdy o těchto věcech spolu nemluvili. I každá otázka na matku byla pro ni zapovězená. Začala ho nenávidět. Celou jeho výchovu, jeho chování, jeho obličej. To, co ji vždy učil. Žít v samotě a ve tmě. Ošila se, když zjistila, že přesně v téhle atmosféře tu leží. Potřebovala na vzduch.
Zvedla se a vyšla ven do krásného letního večera. Slunce hřálo a její duše trochu pookřála. Rozhodla se projít. Vyrazila přes mýtinu, pak přes les na své oblíbené místo k nedalekým skalám. Po cestě se snažila přijít na nějakou nejranější vzpomínku, která by ji utvrdila v jejím přesvědčení, ale pamatovala si jenom věci a události od jejích pěti let. Dál její paměť nesahala.
Usedla tedy na vrcholku nejvyšší skály a pozorovala zapadající slunce. Oranžové paprsky jemně olizovaly obzor a naposledy sváděly boj s nastávajícím šerem.
Vyrušil jí pohyb v jejím zorném poli. Ztuhla a automaticky sáhla po noži, vždy jí plandající u boku. Vyšla ale spěšně, tak ho nechala i s ostatní výzbrojí na židli u postele.
Tiše zaklela a přimáčkla se tělem co nejblíže ke kameni. I bez zbraní se rozhodla prozkoumat, kdo se opovažuje zatoulat se tak blízko jejich sídla. Byla mistr v neslyšném pohybování a plížila se na místo, odkud zaregistrovala poslední pohyb. Dostala se seshora na skalní převis a nepřítel, jestli tu nějaký je, musí být pod ní. Opatrně dospěla až ke kraji a zlehka nakoukla dolů. To je ten Uchiha, pomyslela si. Co tady asi dělá ? Napjatě ho sledovala zády sedícího k ní na okraji srázu.
„Můžeš přijít dolů. Vím o tobě,“ promluvil najednou ledovým hlasem. Překvapeně ztuhla, ale pak neslyšně seskočila dolů vedle něj.
„Jaks mě poznal?“ nevěřícně na něj hleděla. „Jsem ve stopování nejlepší,“ zamračila se nespokojeně.
„Nemůžeš špehovat někoho z klanu Uchihů. Mé oči najdou kohokoliv v mé blízkosti,“ mluvil stále stejným lhostejným hlasem pozorujíce už téměř mizející Slunce.
„A navíc,“ nakonec se na ní podíval, „všimnul jsem si tě, když jsi přišla a myslela sis, že jsi tu sama.“
Tentokrát měl oči černé jako uhel oproti jejím zeleně světélkujícím. Nechtěla, ale začala se v nich ztrácet a jeho povýšenost jí přestala tak štvát. Odtrhla se od nich a přisedla vedle něj.
„A co tu děláš ty?“ zajímala se.
„Klid. Měl jsem teď trochu náročnější období,“ zacukalo mu v oku.
„Slyšela jsem. Jak je to dlouho?“ pokradmu sledovala jeho reakci.
„Pár týdnů...“ zkoušel na sobě nedat nic znát, ale i tak mu prsty zakřupaly příliš nahlas.
„A proto ses přidal k nám?“ dál vyzvídala.
„Ne! To proto, aby takoví, jako ty a tvůj otec, měli zlost!“ znepřístupněl mu znovu obličej. Měl už dost toho výslechu. Stejně jí řekl víc, než chtěl.
Trhla sebou a vyletěla na nohy.
“Přestaň mě srovnávat s mým....s mým...otcem!“ naježila se a hněv od Sasoriho se znovu vrátil i s nebezpečně žlutým pohledem.
Zarazil ho takový přímý nával její nevole.
„Mělas snad jiný názor?“ nemohl si odpustit posměšný tón, ale jen do té doby než zahlédl změnu jejích očí.
„Víš kulový o mých názorech! Tak se neopovažuj soudit!“ cenila na něj zuby.
„Tak...promiň,“ vypadlo z něj skoro šeptem a i jeho slova zaskočila. Slovo, o kterém si myslel, že už nezná.
Neměla potuchy, co se v něm odehrává, ale stačilo to na uhašení ohýnku uvnitř jí.
„Už nikdy mne nesrovnávej s mým otcem, jasný?“ zasyčela s posledním šelmím blýsknutím a otočila se k odchodu.
Po chvíli se zastavila.
„Je už skoro tma. Měli bysme jít oba. Budou nás hledat...,“ naznačila pozvání na doprovod.
Sledoval jí. Co je na ní tak zvláštní? Měřil si pohledem rudovlasou hlavu, síťované triko s černým pásem zakrývajícím to nejdůležitější, krátkou červenou sukni a černé boty vysoké do půli lýtek. Obyčejná vztahovačná holka. Až na ty oči. Ty oči byly zvláštní....
„Tak jdeš nebo si chceš koledovat o trest?“ zamračila se.
Zvednul se a popošel k ní.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ přimhouřil oči.
„Akari,“ přestala se mračit a podala mu ruku. Ten ji váhavě přijal.
„Já jsem...“ začal.
„Itachi. Já vím. Těší mě,“ usmála se a stiskla mu pravici. Nebyl zvyklý na lidský dotek a její rula hřála.
„Uchiha Itachi,“ opravil jí naštvaně.
„Nezajímá mne, z jakého jsi klanu. Tady jsem každý za sebe. Pro mne budeš jenom Itachi,“ zavrtěla hlavou nekompromisně.
„Přijímám,“ odpověděl a pocítil něco jako úlevu. Očividně se ho nebála jako každý. Ale jestli vyrůstala mezi největšími vrahy, není se čemu divit.
„Tak pojď. Za chvíli je večeře. A dneska vaří Zetsu, takže žádný salát, ale jenom dobrý masíčko. Jenom se prostě nesmíš ptát, odkud je,“ zazubila se a Itachimu se najednou nechtělo zpátky.
„To je v pohodě. Na to si zvykneš, slibuju,“ mrkla na něj. Začala ho považovat za jednoho z nich. Poprvé se mohla bavit s někým stejné věkové kategorie a nemusela ho pak zabít. Bylo jí to velmi sympatické.
Itachi tak veselý nebyl, ale nakonec se nechal dovléct zpátky. Přeci jenom, po dlouhé době mu bylo dobře, i když z nevysvětlitelných důvodů.

Dny ubíhaly a z těch dvou se stávali čím dál větší kamarádi. Chodívali na odlišné mise, ale když se občas potkali, jinak nemluvný Itachi se v její blízkosti rozpovídal a mluvívali spolu dlouho do noci o všem možném. Jen s jednou výjimkou. Vyžádal si, že už nikdy nebudou mluvit o jeho minulosti a Akari jeho přání respektovala. V jeho blízkosti přestala myslet na svůj problém a Orochimarovi se jen čím dál více vyhýbala. Ten ji nechal být, protože v jeho zájmu byl právě teď záhadný Uchiha.
Toužil po jeho těle víc než dřív, ale musel být opatrný, protože z něj cítil jeho stále narůstající sílu. Pak se jednoho dne rozhodl, že tak i tak si jeho tělo vezme, ať se mu to líbí nebo ne.
Akari se zrovna vracela s další úspěšné mise a těšila se na odpočinek.
Došla až na mýtinu před dům, ale tam kde její domov dříve stával, zbyla jen hromada hořících trosek.
Zůstala němě zírat na tu zkázu a pak se vhrla do plamenů. Když přeskočila první rozvaliny, naskytnul se jí zvláštní pohled. Itachi ležel mezi ruinami a naproti němu stál ztěžka oddychující Orochimaru.
„Itachi!“ vykřikla Akari a doběhla k němu. „Co se tu, sakra, stalo???“ otočila se na svého otce.
„Jen malé nedorozumění,“ zle se usmíval Orochimaru.
„Řeknu ti, co se stalo,“ zaskřípal Itachi a otevřel oči. Chytla ho a pomohla mu vstát.
„Tvůj otec se rozhodl vzít si mé tělo a setkal se s odporem,“ hodil nenávistný pohled po hadím muži a vyplivnul krvavou slinu.
„Proč by si chtěl vzít tvé tělo?“ zírala na něj nevěřícně.
„Protože to jeho teď dlouho nevydrží. Nebo snad nevíš, jak se udržuje ve svém stálém zdraví? Dělá na lidech pokusy a pak si jejich mládí bere, aby byl ještě silnější!“
„To nemůže být pravda,“ kroutila užasle hlavou.
„Jen se ho zeptej a uvidíš, co ti odpoví,“ pobídnul ji a vystrčil skoro hrubě před sebe.
Podívala se svému otci zpříma do očí.
„Přece bys nevěřila jemu víc než svému otci,“ zkoumavě ji prohlížel svým hadím pohledem.
Nevěděla, co má dělat. Srdce jí hlasitě bušilo. Najednou jí to všechno došlo. Ten starý muž ve sklepení a všechny ty pokusné lahvičky a nástroje, které tak rád používal a ke kterým se nesměla nikdy přiblížit. Vzpomněla si i na testy, které s ní prováděl.
„Ještě máš čas, děvenko!“ říkával jí vždy po výsledcích a ona nikdy nevěděla, o čem mluví.
Teprve teď jí to došlo a neuhasitelný plamen nenávisti zahořel a už nechtěl být zapomenut.
„Nejsem tvá dcera, že?“ dostala ze sebe bezbarvě se sklopenou hlavou.
„Jak jsi na to přišla?“ zamračil se Orochimaru.
„Také mne chceš jako další své tělo, je to tak?“ neodpověděla mu a zvedla svůj kočičí pohled.
Strhla svůj černý plášť a odhalila tak své katany uvázané přes sebe na zádech.
Mezitím už ji znovu rostly drápy do neuvěřitelné délky a zezadu vykoukla část rudého, tenkého, kulatého ocasu.
Orochimaru se ošklivě zachechtal.
„Máš pravdu. Je čas skončit s touhle habaďúrou. Přeci jenom vidím, že jsem se dočkal. Tvé schopnosti už jsou na dostatečné úrovni, aby mi vystačily na zbytek života!“ vítězně mu zablýsklo v očích.
„A máš pravdu. Nejsem tvůj otec. A jsem tomu rád. Takové stvoření nemůže nikdo pokládat za svoje dítě, ty můj pokusný králíčku!“ dořekl sladce.
Po jeho posledním slově Akari zavrčela, mrskla zlostně ocasem a rozběhla se na něj.