Pomsta vs. Láska 02 ( ItaSakuSasu)

Po celkem dlouhém rozhovoru s Peinem se rozhodl, že když se k nim přidám, bude to přínos pro ně a konec konců pro mě taky. Akatsuki měla skrýše všude možně, někdy jsme se museli stěhovat, ale teď jsme byli celkem dost blízko Konohy. Trochu mě překvapilo, že nás zatím ještě nikdo nenašel. Třeba mají prostě problém s něčím jiným a nás si nevšimli. I když jsem v Akatskuki už dva a půl měsíce, zatím jsem neviděla všechny členy; nejčastěji jsem se zdržovala s Tobim, který mě podle Deidary zkazil svými vtípky. Myslela jsem, že Akatsuki jsou nepříjemní, zlomyslní lidi, ale jsou to lidé, co si jdou za svým cílem.
Jednoho dne jsme s Tobim připravili na Deidaru vtípek, dali jsme mu do postele bouchací kuličky; večer, když si šel lehnout, jsme s Tobim stáli za dveřmi a pak jsme slyšeli to úžasné,
„ Áaá...!“
Deidara-senpai začal řvát a skákat na posteli. S Tobim jsme se váleli smíchy na zemi.
„ To se nám povedlo, Tobi“ podotkla jsem.
„ To si piš, Sakuro, todle byl jeden z našich nejlepších vtípků."
Pak jsme za sebou uviděli tmavou postavu. Tobi i já jsme se hned postavili, on se k nám trochu naklonil a řekl.
„ To musíte dělat bordel i v noci?!“ řekl povýšeně.
„ Promiň, Itachi“ řekl Tobi suše.
„ Ty jsi Uchiha Itachi?“
Až o pár vteřin později jsem si uvědomila, jak divným tónem jsem to řekla.
„ A kdo se ptá? Tebe jsem tu ještě neviděl.“
„ Je tu nová, Senpai, je z Konohy“
„ Hmm, tak to znáš bratříčka, nemýlím se?“
Přikývla jsem.
„ Ne, nemýlíte.“
„ Dobrá, tak už odsud zmizte, ať se můžou ostatní vyspat, zítra máme misi.“
„ Hai!“
Tobi a já jsme měli pokoje kousek od sebe, takže jsem chodili spolu.
Měla jsem jednoduchý pokoj, postel, menší skříň na šaty, a židli se stolem. I když to nebylo jako to předtím, co jsem měla, byla jsem spokojená. Odložila jsem svůj Akatsuki plášť, opláchla si obličej a lehla si do postele. Hlavou mi probleskla vzpomínka na Itachiho. Páni, druhý jedný žijící potomek rodu Uchiha. Moc jsem to ještě nechápala, proč vyvraždil celý rod a nechal žít jenom Sasukeho, ani se mi to moc řešit nechtělo, šla jsem si za svou pomstou. Pomoct Akatsuki chytit Devítiocasého, chytit Naruta! Každý den jsem trénovala s někým z Akatsuki. Jednou s Deidarou, někdy s Hidanem, který mě jednou opravdu dopálil. Dostal mě a dělal, že mě opravdu obětuje Jashinovi, no ja myslela, že ho zabiju v ten moment. Pak jsem bojovala i s Konan, Tobim, ale ještě jsem netrénovala s Itachim. Pak jsem uprostřed svých myšlenek usnula.
Ráno jsem byla vzhůru velmi časně, ale nechtělo se mi vstávat z vyhřátého pelíšku, poté jsem slyšela jak zavzaly dveře a slyšela ten pro mě hodně známý spiklenecký smích. Byl to, jak jinak Tobi; snaží se mě pořád napálit, ale stále marně. Nechala jsem ho trochu přiblížit, aby si myslel, že ho neslyším a pak, když byl už hodně blízko, jsem vyskočila a dala mu pěstí. Letěl ze dveří, kde zrovna procházel... Itachi!
„ Sakra…Pozor!“ křičela jsem na něj. Pozdě.
„ Sakra... opravdu moc se omlouvám.“ říkala jsem, když jsem tam k nim doběhla.
„ Já- já nechtěla, vážně.“
„ Bože.“ řekl Itachi skoro zhnuseně.
„ To bylo dobrý, Saky!“
„ Neříkej mi tak, Tobi! Víš, že nesnáším, když mi komolíš jméno!!“ skoro jsem křičela.
„ Fajn, vynahradíme si to při tréninku.“ řekl jako by se ho to netýkalo. Tobi se jinak furt smál.
„ Nechápu, jak se můžeš furt smát, Tobi.“
„ Těším se, až ti to dneska Itachi natře.“
„ Co tím myslíš?“
„ Tím myslím, že skončíš na lopatkách a on se ani nezapotí, pokud tedy neovládáš genjustsu.“
„ Trochu jo. Sakra, Tobi, tak mi pomoz, ne?“ ale on se jen hloupě smál.
Šla jsem se převléknout do oblečení, ve kterém trénuji, takže moje bývalé oblečení z Konohy, nosila jsem ho většinou pod oblekem Akatsuki, pokud jsem nešla na nějakou těžší mise, to jsem měla černé kalhoty a tílko pod pláštěm. Šla jsem pomalu do haly a přemítala, jak bych měla bojovat proti Sharinganu.
Když jsem vešla do haly, kde se trénovalo, skoro mi spadla čelist na zem. Byli tam všichni z Akatsuki. Asi se přišli podívat, jak mi to Itachi natře. Tiše jsem si povzdechla a pak slyším křičet Tobiho.
„ Držíme ti palce, Saky!“
Zamračila jsem se na něj, já to nenávidím, když mi zkracuje jméno; bože, kolikrát mu to mám říkat.
„ Připravená?“ Ptal se Itachi.
„ Asi jo.“ těžce jsem polkla.
Boj začal, viděla jsem, jak z Itachiho začaly vylétávat černé vrány a v tu ránu se objevil za mnou. Použil Genjutsu, vyskočila jsem nahoru, uviděla jsem ho znova za sebou.
„ Jsi rychlý.“
„ Tos ale mohla čekat.“
„ Já to čekala.“
Za Itachim se objevil Sakuřin klon a zničil ten jeho. Rozhlížela jsem se po celé místnosti. Na zemi byli dva, ale jak mám poznat, že to nejsou jen klony nebo nejsem v Genjutsu.
„ Kai!“ vykřikla jsem oba klony zmizely a Itachi stál někde uplně stranou. Dopadla jsem na zem, vzala shuriken, nahrnula do něj hodně čakry a pak jsem ho proti němu hodila.
„Kage Shuriken no Jutsu.“ Shuriken se roztříštil na více shurikenů, ale on se vyhnul tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla, pak se objevil za mnou a kopl mě do zad; letěla jsem koused do předu, ale byla tam zeď. Otočila jsem se a odrazila jsem se od ní, do pěstí jsem nahromadila co nejvíc čakry, byla jsem skoro u něj, ale on mi chytil ruku. Chtěla jsem ho kompnout, chytl mi nohu.
„ No tak, nikdo ti neříkal, jak maš bojovat se Sharinganem?“
„ Myslíš tu kravinu, že když jsi sám proti Sharinganu, uteč?“
„ Přesně to jsem myslel.“
„ Ale já nejsem sama.“ Byla jsem ráda, když jsem si ještě před halou udělala čtyři klony, i když mě to trochu vyčerpalo, bylo to nutné, ale Itachi ho bez problému odrazil, ale musel mě proto na vteřinu pustit, toho jsem využila. Vrazila jsem mu pěstí a podrazila nohy, on ale nespadl, znovu se vrátil na svoje.
„ Sakra!“ zakřičela jsem si spíše pro sebe. Vyskočila jsem přesně nad Itachiho, todle musí zabrat!
„Tsuutenkyaku!“ zakřičela jsem.
„Katon: Housenka no Jutsu.“ řekl Itachi, tomu se nedalo vyhnout, dopadla jsem na zemi bez úspěchu, cítila jsem svou více méně trochu spálenou kůži.
„ Vzdáváš se?“ zeptal se Itachi. Neměl skoro ani škrábanec.
„ Ne!“ snažila jsem to říci velmi hrdě.
„ Fajn... jak chceš!“
„Magen: Kasegui no Jutsu!“
Bylo to jako rána do hlavy. Nalézala jsem se uprostřed ničeho a všeho. Byla jsem přivázaná ke kůlu, slyšela jsem o tomhle stupni Sharinganu, ale v životě, jsem nemyslela, že to zažiju. Pak se předemnou zhmotnil Itachi.
„ Tak co? Vzdáš se?“
„ Ne!“ projela mnou ostrá bolest. Vykřikla jsem, ale Itachi dělal jako by nic. A pak mnou projela další a pak další vlna bolesti, zabodávaly se do mně meče jeden za druhým, cítila jsem, jak mi stéka krev po těle. Pak se ty meče pomalu vytahovaly.
„ Tak co vzdáváš se?“
„ J-á.. se… nezvdám, ty hnusnej hajzle!!“
„ Fajn! Jak chceš!“ projel mnou další meč. Pak jsem slyšela někoho mluvit, ale neviděla jsem. Divila jsem se, že vnímám, divila jsem se, že ještě vůbec něco vnímám.
„To stačí Itachi, můžeš přestat!“
Byl to Pein. Itachi přestal, všechno kolem mě se zdeformovalo a já byla zase v hale, Itachi mě držel pod krkem, ale z toho náporu bolesti jsem se sesunula dolů do bezvědomí.

(Chvilka pohledu z Itachiho strany)
Sesunula se k zemi, ani se jí nedívím, divím se, že toho vůbec tolik vydržela. Pak jsem slyšel Tobiho.
„ Pein-senpai, smím ji odnést?“ řekl to trochu starostlivě, asi to jsou dobří přátelé.
„ Ať ji odnese Itachi.“
„ Proč?“ zeptal jsem. Nebylo mi nic do ní.
„ Prostě splň příkaz!“
„ Fajn.“ odpověděl jsem. Zvedl jsem ji ze Země a vzal ji do náruče…vyšel jsem s ní z haly a ještě jsem slyšel Peina, jak říka.
„ A vy ostatní dostanete každý misi."
No bezva a já tu zase zkejsnu
Dorazili jsme k ní do pokoje. Opatrně jsem ji položil na postel.
„ Vedla sis dobře malá.“ řekl jsem a byl jsem na odchodu, ale pak jsem slyšel jak něco kňourá.
„ S-sasuke, ne-choď“.
„ He.“ pousmál jsem se.
Brzy to přijde, brzy ho zase uvidím….