Opravdová Láska 2.díl

YOKIKO – SOBOTA

Jak jsem se ráno probudila, tak jsem zjistila, že Takashi stále sedí na židli, no vlastně on na mě koukal, jak jsem se rozvalovala na posteli.
„Co je?“ Zeptala jsem se stále rozespale.
„Nic jenom…“
„Jenom co?“ Usmála jsem se.
Potom jsem udělala grimas, až se z toho začal smát a nechtěně mu přitom smíchu uklouzlo.
„Proto tě tak miluji.“ Na to se ihned začal červenat a rychle dodal: „Já to tak nemyslel.“
„A jak si to myslel?“ Zeptala jsem se, ale i já byla zaražena za to, co řekl, ale i tak mi odpověděl: „Už musím jít.“ A odešel.
Já jenom vyjeveně koukala na ty dveře, který mi prošel, byla jsem smutná z toho, že odešel. Chudák se styděl, já by jsem se taky styděla, za to co bych řekla.
„Ale on mě miluje a já jeho taky.“ Nad tím jsem se ještě pousmála štěstím.

TAKASHI

Chtěl jsem se za ní vrátit, ale nešlo to, jak jsem to mohl říct: ´Proto tě tak miluji´ pomaslel si. Nechápu jak jsem mohl říct něco takového. A navíc co by na mě viděla, vždyť ani nejsem její typ no možná, ale kvůli tomu se jí tet budu muset vyhýbat, já to určitě zvládnu, ale i tak to bude těžké, protože jí na to mám až moc rád. Asi po deseti minutách jsem došel domů, všechno jsem si vyčítal. Jak jsem přišel tak se mamka ptala: „Stalo se něco?“
„Ne.“ Odpověděl jsem a poté smutně dodal tak, aby to nešlo poznat: „Proč se ptáš?“ A pokusil jsem se o úsměv.
„Jen tak.“ Odmlčela se a dodala: „Volala Yokiko.“
„A co chtěla?“ Zeptal jsem se z nezájmem.
„Jestli jsi doma.“ Řekla a poté znova dodala: „Jestli si v pořádku, že si vypadal divně, když si odcházel.“
Na to jsem jenom zabručel: „Hmm…“ A šel jsem dál do svého pokoje, v polovině cesty na mě má matka zavolala: „Kam jdeš?“
„Co? No přece do pokoje.“ Řekl jsem zaraženě a poté dodal: „Proč se ptáš?“
„Protože já ti oběd do pokoje nosit nebudu.“ Řekla trochu rozčileně, ale tak, že to ani nešlo poznat.
Já jsem sešel schody zase dolů, vzal jsem si oběd a šel z pátky do svého pokoje, najedl jsem se, poté jsem talíř odnesl do kuchyně a umyl jsem po sobě nádobí, vrátil jsem se spět do pokoje.
V pokoji jsem nad vším přemýšlel, vlastně jenom nad tím co jsem řekl.
„Její reakce byla zvláštní.“ Přemýšlel jsem nahlas: „Jakoby chtěla, abych řekl něco víc, já nevím třeba to, že ji miluji, ale jenom plácám hlouposti.“ Nevím proč, ale pořád mám ten výraz překvapení v hlavě. Ale nad tím jsem neuvažoval a šel jsem si lehnout do postele.Přitom jsem si zapnul rádio, hrála tam zrovna moje oblíbená písnička, ani nevím proč, ale pokaždé mě uklidnila.

YOKIKO

Jsem úplně překvapená z těch jeho slov, že jsem začala dopisovat učivo z Pátku, které mi donesl. Asi po hodině jsem to měla napsané, pak jsem si uklidila a šla jsem si kreslit, další díl mé mangy. Díky těch mang, jsem měla dostatek peněz, takže jsem měla dostatek papíru na kreslení mích obrázků. Vypadají docela dobře, když je nakreslím. Později jsem si všimla, že se začalo stmívat, tak jsem se šla najíst a udělat hygienickou potřebu. Poté jsem nakrmila svoji želvičku a šla jsem si lehnout. Při usínaní jsem poslouchala rádio a asi po hodině jsem usnula.

DRUHÝ DEN RÁNO NEDĚLE – YOKIKO

Jak jsem se probudila, tak jsem si vzpomněla na Takashiho a potřebovala jsem s ním mluvit o tom včerejšku, popadla jsem mobil a vytočila jeho číslo, ale místo Takashiho tam byl záznamník: „Nejspíš tu tet´ nejsem, ale nechte mi vzkaz a já se vám ozvu.“
Na to jsem se zarazila a řekla: „Takashi ty pitomče.“
A raději jsem hovor, teda záznamník položila. Tak fajn, když semnou nechce mluvit, tak já s ním taky ne. Postěžovala jsem si v mysli.

TAKASHI

Jak jsem vyšel ze sprchy do pokoje, začal mi zvonit mobil, byla to Yokiko zvedl jsem to jako záznamník, že tu nejsem a ještě něco, ale odpověď co řekla byla jiná myslel jsem, že řekne něco jako nechci tě vidět, ale místo toho řekla: „Takashi ty si pitomec.“ A zavěsila. Nevím proč, ale oblékl jsem se a vysušil si své vlasy, s kterými jsem ze zadu začínal vypadat skoro jako holka. Jak jsem byl oblečen, tak jsem šel ven. Aniž bych si toho všiml, šel jsem směrem k jejímu domku. Chvíli jsem koukal do jejího okna, v domnění, že mě neviděla a šel jsem dál.

YOKIKO

Zrovna jsem jedla, když jsem se podívala z okna, byl tam Takashi, rychle jsem se oblékla a mezi dveřmi jsem na mámu zařvala, že za chvíli přijdu a běžela jsem se za ním přes ulici. Musel mě vidět nebo slyšet, protože se také začal běžet. Běžel cestou do parku a já na něj kus od brány skočila ze zadu na záda. Oba jsme spadli, ale já jsem to ignorovala a řekla jsem: „Já tě nepustím.“
„Proč ne! Nemáš důvod mě tu držet!“
„Ale ano mám!“
„A jaký!“
„Chci slyšet co ty, ke mně vlastně cítíš.“
Nad tím se zarazil a svalil mě na záda, poté vstal a řekl no vlastně zaječel: „NIC!!!“
Rozbrečela jsem se a přitom jsem se postavila a začala taky ječet, bylo to těžké, protože jsem si uvědomila svoje city to, že ho miluji.
„To není pravda…LŽEŠ!!!“ Přitom sem se rozbrečela ještě víc, asi jako želva.
„A co ty?“ Zeptal se mě a mou otázku plně ignoroval.
„Co?? já?“ Zeptala jsem se nechápavě.
„Ach jo.“ Povzdechl si a dodal: „Co ty ke mně cítíš.“
„Miluji tě Takashi, už delší dobu…“ Řekla jsem a rychle utíkala pryč.

TAKASHI

„Miluji tě Takashi, už delší dobu…“ Tohle byla její odpověď, potom utekla.
Rozeběhl jsem se za ní. Přebíhala přes cestu.
„Yokiko!!! Pozor jede auto!!“ Bylo pozdě srazilo ji.
Přiběhl jsem k ní, byla téměř v pořádku až na odřeniny a také ji tekla krev.
„Yokiko...si v pořádku.“
„Bolí mě hlava a je mi špatně.“
„Čekej zavolám sanitku.“
Sanitka přijela asi po deseti minutách, jel jsem také. V nemocnici ji poslali na rentgen, měla zlomenou ruku a nohu. Potom ji dali do pokoje byl jsem tam s ní, spala byla nejspíš unavená. Než přišla její mamka tak jsem si s ní povídal doktor říkal, že mě neuslyší, ale to mi nevadí, nechtěl jsem, aby slyšela co jí chci říct.
„Yokiko proč si utekla…to co si mi řekla mě potěšilo…ale já si tě nezasloužím, řekl jsem ti tolik ošklivých věcí…jen na mě zapomeň a hledej dál, dokut nenajdeš toho…pravého.“ Na to jsem se rozbrečel.

YOKIKO

„Yokiko proč si utekla…to co si mi řekla mě potěšilo…ale já si tě nezasloužím, řekl jsem ti tolik ošklivých věcí…jen na mě zapomeň a hledej dál, dokut nenajdeš toho…pravého.“ Říkal Takashi v domnění, že ho neslyším, pravda je opakem, slyšela jsem každé slovo a rozhodně s ním nesouhlasím já ho miluji a vždy ho budu milovat. Po té jsem slyšela, že se rozbrečel držel mě za ruku já ho stiskla pevněji a nehodlala ho pustit, protože mě neuteče, už ho nenechám odejít.Poté do pokoje vlítla mamka a začala s Takashim mluvit, já jsem tento rozhovor ignorovala a nechala se unést do své říše snů.