O dívčí válce, hrdinné Vlastě, lásce a utrpení - 01

Tento text je převyprávěním pověsti O dívčí válce z Starých Pověstí Českých. Zárovně je v ní obsažena legend, o tom, jak se stalo, že skála nad Hlubočepy je červená. Není to však klasické převyprávění pověsti, jak si jistě všimnete. Přesto doufám, že se vám bude líbit.

Kdysi dávno žila na Vyšehradě všemi uznávaná a ctěná kněžna Libuše a do její smrti se muži chovali k ženám vždy s patřičnou úctou, avšak po její smrti se vše změnilo. Ženy začaly být nespokojeny, jak se muži k nim chovali a domácí rozepře přerostly téměř až ve skutečný tvrdý boj. Dívky se shromáždily na hradě Děvín a odtamtud podnikaly své výboje, avšak byly poraženy. Poslyšte příběh hrdinné Vlasty, lásky a utrpení.

Tu noc hustě pršelo. Déšť dopadal na rozmáčenou zem a venku bylo tak, že by ani psa nevyhnal. Přesto se zdálo, že se i tak objevilo několik odvážlivců, co v tomto počasí vyšli ven. Nebylo jich málo a když jste se zadívali pozorněji, zjistili jste, že jsou to dokonce ženy. Všechny byly oblečeny do dlouhých temných plášťů s obrovskou kápí, která člověku zabraňovala vidět jejich sličný obličej. U pasu jim vysel meč.Všechny se plížily jako nějaký tajemný spolek čarodějnic, všechny tak tajemné, všechny tak odvážné a odhodlané skoncovat jednou provždy s neúctou a krutým jednáním mužů.
Nakonec došly k hradu Děvín. Děvín však nevypadal ani zdaleka jako hrad, jak si ho představujeme dnes, přestože stál na kopci. Bylo to spíše větší stavení.
Jedna z žen zaklepala na staré dřevěné dveře. „Hmm kdo je tam?“ ozvalo se ze dveří. „Krásní přátelé, kteří chtějí jen růži, prsten a lásku, nikoli drzost a hanbu. Ať jsou navěky věků zatraceni, kámen je s námi amen,“ zakřičela žena do větru. Dveře se otevřely a do tmy proniklo světlo z luceren v místnosti a z kamen.
Ve dveřích stála další žena. Měla krátké blonďaté vlasy, dlouhý špičatý nos a modré velké přívětivé oči, které zrovna upírala na nově příchozí.
„Jdete pozdě Šárko,“ oznámila vyčítavým tónem, ale pustila je dál.
V hlavní místnosti hradu stál uprostřed starý dřevěný stůl s židlemi, též tam byly v rohu kamna. Místnost působila útulným a hřejivým dojmem a byla plná žen. U stolu stála Vlasta, vrchní vůdkyně povstání. Mnoha mužům by se jistě líbila její postava a velmi půvabný obličej, avšak čišel z ní tvrdý bojový duch a když se člověk zadíval do jejích hnědých očí, zahlédl v nich něco, co by tam nemělo být. Ty oči už hodně viděly.
„Kdo to byl?“ otázala se blonďaté ženy u dveří.
„Opozdilci, Šárka a ostatní, které nepřišly,“ odpověděla.
„Dobrá tedy, kde jsem to skončila? … Ach ano, Přemyslovy muži jsou silní a tvrdí a na boj cvičení, avšak my máme rozum a ovládáme lsti. Což nevím, jestli se dá říct o nich. K tomu abychom je porazili, musíme chytit a zabít nejbojovnějšího z nich a tím je Ctirad.“
„No jo, ale jak?“ vykřikla jakási buclatá žena vzadu.
„To je dobrá otázka,“ přikývla Vlasta.
„Má někdo nějaký nápad?“ V místnosti zavládlo zlovolné ticho, která pak přerušil jakýsi drobný hlásek jedné ještě dost mladé dívky. Postávala nedaleko dveří a tvářila se poněkud rozpačitě.
„Dobrá, předstup,“ řekla Vlasta a poukázala na místo po své pravici. Dívka se propletla davem a stanula vedle Vlasty.
„No napadlo mě, že mluvíme o Ctiradovi a já čirou náhodou vím, že chodí často a rád na lov do zdejšího lesa a to sám.“
„Jo a jak to víš?“ ozvala se blonďatá žena u dveří. Dívka to ignorovala a pokračovala dál.
„No, takže si myslím, že by bylo dobré ho v tom lese přepadnout.“
„Říkáš, že tam chodí sám, ale jak to bude nyní, když jsme ve válce, je skutečně tak bláhový?“ zeptala se Šárka, která si mezitím už stačila sundat svůj promočený plášť.
„Tvrdí, že tam nehledá hlavně lov a zábavu, ale i něco víc. Vím to, protože jsme se tam jednou potkali před válkou, než naše kněžna zemřela. Stali jsme se přáteli, ale poté se vše změnilo.“
„Víš zcela určitě, že tam pořád chodí?“ Otázala se zase jiná žena.
„Ano i kdyby se změnilo vše, on tam nepřestane chodit, tím jsem si jistá.“
„Říkala jsi, že tam hledá i ještě něco víc, tak co takhle, že bychom jsme mu to daly?“ zauvažovala nahlas Vlasta.
„Co takhle, abychom jednu z nás přivázaly ke stromu jako návnadu a poté co by se ujistila, že je sám a že je vše v pořádku a když ne, tak by ho od ostatních odlákala. Tak by zatroubila na trubku a my ho obklíčily,“ navrhla Vlasta.
„Protože je málo pravděpodobné, že by byl tak hloupý a šel do lesa sám. V nejhorším by ta uvázaná zůstala u mužů jako náš špeh,“ dodala.
„ Která to však bude?“ ozvala se dívka.
„No to mi spíš řekni ty. Měl tě Ctirad rád?“
„Ano, avšak pouze jako kamarádku, ale tuším, kdo se mu líbil. Komu by se také nelíbila ta nejhezčí z nás Šárka.“

Po mrzuté sychravé noci druhý den vykouklo slunce. Zalilo celý les oslňujícím světlem, teplem a les jako by ožil. Mravenečci jako by zešíleli a začali úporně pracovat a vylepšovat své už tak veliké mraveniště. Zajíci vystrčili své dlouhé chlupaté uši a poskotačili se po lese, i ostatní zvířátka vylezla ze svých nor a úkrytů, aby si užila sluneční svit, který jim jemně zahřál kožíšky a láskyplně je po nich pohladil. Skoro to vypadalo, jako by už nikdy neměl být tak krásný den. Avšak zvířátka se hned na chvíli musela schovat, protože se lesem prohnali lovci, Ctirad se svými přáteli na koních. I oni se těšili z krásného dne.
Ctirad najednou zaslechl lišku, která se nestačila schovat. Ta, jakmile ho uviděla, začala pelášit pryč. Ctirad se za ní vrhnul, bez toho, aby to oznámil svým přátelům. Stejně rád lovil sám. Zuřivě se za ní vrhl. Překvapilo ho, jak je rychlá. Pronásledoval ji až do údolí a tam k jezírku, kde se mu najednou ztratila. Už se chtěl vrátit, když koutkem oka zhlédl dívku v lese. Opatrně slezl z koně a pokradmu se k ní přiblížil očekávaje, že se na něj vrhne. Ona to však neudělala ani nemohla. Stála tam, přivázaná ke stromu s hlavou svěšenou dolu.
Její krásné mírně kudrnaté černé vlasy jí spadaly do téměř sněhově bílé tváře a skrývaly její jasně tmavomodré oči a krvavě červené plné rty. Dívka zvedla hlavu a zadívala se na Ctirada. Šárka Ctirada znala od vidění, kdo by také neznal, ale nyní si ho mohla pořádně prohlédnout.
Byl velký a dobře urostlý s dlouhým nosem a krátkými hnědými vlasy. Vyzařovala z něho mužská hrdost a zároveň spanilost a také něco víc.
„Já tě znám ty ji ta Šárka, ta nejkrásnější z dívčích bojovnic. Ale co se ti stalo, proč jsi tu uvázána? Nevzpomínám si že by jsme tě chytili a takto tě vytrestali. To bychom neudělali,“ divil se Ctirad. „Já bych to nedovolil,“ dodal.
„Já vím, to ony, chtěly tě zabít a já jsem byla proti. Tak mě obvinili z toho, že jsem vám údajně pomáhala a vyzvídala. Za trest mě přivázaly k tomuto stromu, abych tu zemřela hladem a žízní,“ zašeptala znaveně Šárka.
„To nedopustím,“ rozhodl se Ctirad a nebohou Šárku odvázal.
Najednou mu to došlo. Vlezl do pasti. Ta liška nebyla tak docela liškou a on je tu nyní sám bez přátel, kteří by mu pomohli s případným bojem proti přesile. Měl na sebe vztek. Nechal se tak jednoduše unést lovem a nyní láskou k Šárce, že dočista zapomněl na nebezpečí, na které může tak jednoduše narazit. Ještě se pokusil utéct, ale bylo už pozdě. Než se dostal ke koni, Šárka zatroubila na trubku a dívky ho obklopili ze všech stran.

Temná tichá tma půvabná a nebezpečná, jako většina, žen které byly v hradě Děvíně se zrovna rozprostírala nad tím hradem. Do jedné dívky se však vetřela pochybnost a nejistota, nebo že by to bylo svědomí či láska?
Šarka se probudila a rozhlédla se po ostatních družkách, ty však tvrdě spali. Zakroutila zmateně hlavou a pokusila se usnout, ale nedokázala to. V hlavě jí zněla slova rozhodnutí jejích družek o tom, co udělají se Ctiradem. „Je rozhodnuto. Zítra za úsvitu bude Ctirad za své hříchy a za smrt několika našich družek popraven.“ Nepříjemně sebou zašila ve snaze zbavit těch hlasů, ale místo toho, aby se zbavila starostí, vzpomněla si jen na to, co jí řekl Ctirad. „Ale co se ti stalo, proč jsi tu uvázána? Nevzpomínám si že by jsme tě chytili a takto tě vytrestali. To bychom neudělali.“ „Já bych to nedovolil“ „To nedopustím.“.
Oparně vstala, aby nevzbudila své spící družky v místnosti a oblékla se. Vyšla ven a dívala se do tmy k lesu. Uvažovala, co má dělat. Nechtěla zradit dívky, ale začínala pochybovat, jestli dělají správně. Při pomyšlení, že by měl Ctirad zemřít, jí píchlo u srdce. „To bychom neudělali.“ Možná nejsou tak špatní, jak si myslíme. Napadlo ji. Třeba je na čase, aby znovu vládl mír. Znovu vešla do hradu, ale tentokrát jen pro to, aby si vzala plášť a zbraně. Po špičkách přicupitala ke svým věcem, vzala si je, a téměř už byla u vchodových dveří, když na ní někdo zašeptal.
„Šárko, Šárko kam jdeš?“ Šárka sebou impulzivně cukla a prudce se otočila. Zjistila, že probudila jen jednu ze svých družek. Vlasta se v tichosti posadila a zahleděla se na Šárku.
„Nikam jen se projít. Nemůžu spát,“ odpověděla zdráhavě Šárka a postupně couvala ke dveřím.
„Dobrá, ale dávej na sebe pozor. Měj na paměti, že každá chyba může zapříčinit naši smrt, a to i ta nejmenší,“ zašeptala Vlasta a znovu si lehla.