Kapka sedativ

Rok 1997, psychiatrická léčebna, 9:30

„Né, já vážně nejsem blázen…pusťte mě!“ Řval opět jeden z nových pacientů.
„Dejte ho do pokoje číslo 8. Tam mu bude dobře.“ Odpověděl jsem, aniž bych onoho pacienta přejel pohledem. Většinou mi bylo jedno, jak vypadá nebo kdo to je prostě další cvok.
Už uplynul týden od příchodu nového pacienta a já měl opět noční. Sestry, které mi tu většinu dne dělaly společnost, už dávno odešly a jediný kdo tu kromě mě zůstal, byl hlídač a pacienti. Nuda mnou už začala řádně cloumat a jediný nápad, který mě v tu chvíli napadl, bylo jít na obhlídku.
Pomalu jsem, kráčel kolem dveří, až můj pohled zůstal stát u okénka dveří číslo 8. Většina cvoků si celý den třeba pinká balonkem o zeď ale tenhle ne. Nejdříve jen tak seděl na posteli a hleděl malým okýnkem na nebe. Pak ulehl na postel a započal si číst jedinou knížku v místnosti. Nakonec mi to nedalo a já vešel dovnitř. Mladík okamžitě vstal a pohlédl na mě. Vůbec jsem nečekal, že tu někdy uvidím někoho tak mladého, muselo být mu na nejvýš pětadvacet.
Neposedné hnědé vlásky mu padaly do azurově modrých očí, které skvěle ladili k malinově rudým a plným ústům.

„Zdravím…děje se snad něco?“ řekl slastným hláskem a ulpěl na mě očima. Mírně jsem se pousmál a důkladně jej přejel pohledem. Postava nebyla nijak přehnaně svalnatá spíš tak akorát, tak jak se mi to moc líbí. Proti němu jsem byl opravdu o něco mohutnější a vyšší.
A já proti němu měl dlouhé blond vlasy pečlivě utažené do culíku.
„Ne, nic se neděje…,“ odpověděl jsem mu s menším zpožděním a podíval se do papírů na jeho diagnózu. Diagnóza není přesně určena, přečetl jsem si potichu a opět ho prohlédl. Po nějaké chvíli zírání na sebe jsem si přitáhl židli a posadil se na ni. Chodil jsem za ním každý večer a povídal si s ním.

Jednou večer jsem k němu opět šel. Zrovna se převlékal do nového ústavního oblečení, když já vešel, byl zrovna bez vršku.
„Ahoj Miz-.„ Ani jsem nestihl doříct, když v tom vypískl jako malá holka.
„Běž pryč!“ Zaječel a já raději zacouval zpátky celý v rozpacích. Jen co mi ale došlo, co se stalo, začal jsem se nekontrolovatelně smát, až mi vyhrkli slzy.
„Tak co už jsi? „ Zeptal jsem se, a když se delší dobu nic neozývalo, vešel jsem. Stál již plně oblečen a celý se na mě culil. Při tom pohledu mi nezbývalo nic jiného než se usmát.
Byl tak neuvěřitelně roztomilý, až mě to bolelo. Skvěle se s ním povídalo a možná to bylo i pro to, že jsem ho nebral jako pacienta a postupem času i jako něco daleko víc.
Stačila jen malá chvíle, abych na něj pomyslel a srdce se mi rozbušilo neměřitelnou rychlostí. Každou chvíli se na mě usmíval a to ve mně čím dál víc vyvolávalo chtíč ho pohladit po těch jeho vláscích, obejmout to jeho tělíčko ba políbit jeho krásná ústa.

„Tine…“ najednou prolomil ticho, které nastalo:“ já chci ti něco říct, ale nikdy jsem nebyl dost dobrý mluvčí, takže ti to raději ukážu.“ Dořekl, najednou mě uchopil za bradu a políbil na rty. Když zjistil, že nijak nereaguji, probojoval si jazykem cestičku do mých úst a začal je nejdříve trochu nejistě prozkoumávat.
Po chvíli zostřil, až přešel na vášnivé líbání. I když jsem věděl, že bych to neměl dělat, nemohl jsem to zastavit. Bylo to něco jako gravitace, nebylo možné se od něj vzdálit.
Polibky jsem mu opětoval a opatrně si ho položil na postel na, které jsme seděli. Ruce mi okamžitě omotal kolem krku a přitiskl si mě víc k sobě. Čím víc jsem ho na sobě cítil, tím víc jsem ho chtěl.
Ruka mi začala samovolně sjíždět na vázání jeho košile, které rozvázala a začala ho svlékat. Ani on nezahálel a už ze mě shazoval veškeré nemocniční pomůcky, pak dlouhý bílý kabát a nakonec se dostal i k rozepínání košile.
Tohle velmi lehké mazlení mě kupodivu dost vzrušovalo. Netrvalo to dlouho a oba jsme se k sobě tiskli už jen ve slipech. Pomalu jsem se od něj odtáhl a pohlédl mu do očí. Koukal na mě tak roztomile a nevinně, že mu prostě nešlo odolat.
Začal jsem ho líbat na jeho rozkošnou hruď a pohrával jsem si s jeho bradavkami. Ani jsem ho nemusel dlouho škádlit a začal rozkošně sténat. To mi už nedalo a já chtěl zkusit i jeho hračku. Neuvěřitelnou rychlostí jsem z něj stáhnul poslední část oblečení a ledabyle ji odhodil na zem. Rukou uchopil jeho úd a pohledem vzhlédl k němu.
Díval se na mě mírně vyděšeně ale přitom chtivě a to mi dalo znamení, že mám pokračovat.

Jazykem jsem mu přejel po celé jeho délce. Z Mizuových úst se ozvalo krátké zasténání a pak už jen vzrušené dýchání, které plnilo ticho místnosti s občasným mlasknutím toho, jak si můj jazýček pohrával s jeho žaludem. Po chvíli jsem si ho strčil i hlouběji a začal se na něm pohybovat, ale jen do té chvíle dokud pořádně neztvrdnul. Jen co se už hrdě tyčil ve výšce, opustil jsem jej a vrátil se zpět nahoru. Mizu mě okamžitě začal líbat, ale já se z jeho polibků hbitě vymanil a do pusinky mu nacpal dva prsty.
„Pěkně cucej dobře?“ pousmál jsem se a mezi tím co on mírně neobratně žmoulal, má prsty, já si svlékl slipy. Když byli, připraveny usmál jsem se a vytáhl je z jeho úst
„Uvolni se…,“ ještě jsem dodal a pomalu mu vsunul jeden prst do dírky.
„Au, to bolí.“ Zaskučel a pevně se na mě přitisknul. Vlídná slova vycházející z mých úst ho něžně utěšovala a já v něm začal pomalu pohybovat prstem. Po krátké chvilce i druhým a nakonec jsem je vyměnil za svůj penis, který již delší dobu připraveně stál.
Opět se ke mně bolestně přitisknul ale hned po tom co jsem ho začal utěšovat, se uvolnil. Ze začátku mi moc nešlo se v něm pohybovat. Pořád byl dost stažený, ale jen co mu to začalo působit dobře, se naprosto uvolnil.
Rukama jsem si pevně chytil jeho boky, abych mohl tvrději přirážet. Oba jsme sténali a užívali si ten pocit rozkoše. Občas jsem změnil tempo přírazu, neboť mi celý čas, po tom co jsem v něm začal jezdit, scházel kyslík.
„Ti-Tine…já už-“ prolomil řetězec stenů Mizu a já se jen pousmál. Cítil jsem vrchol už i u sebe. Rukou jsem ho pohladil po vláskách na znamení, že vím a pak rukou uchopil jeho úd. Netrvalo dlouho a oba jsme vyvrcholili stejně. Tak spokojený a blažený jsem nebyl už opravdu dlouho. Věděl jsem, že ho opravdu miluji a nedovedu si bez něj představit ani chvilku.
Lehl jsem si vedle něj na postel a čekal, dokud neusne. I když se mi vůbec nechtělo, vstal jsem, oblékl se a odešel domů se vyspat.

**Další den, 15:45 po druhé vizitě

"Doktore, doktore…počkejte!“ křičela sestra přes celou chodbu, jen aby zastavila hlavního doktora tohoto oddělení, doktora Wokra.
„…Potřebujeme, abyste to tady podepsal,“ dořekla jen, co ho dohnala a vrazila mu do ruk složku s papíry.
„Neřekl jsem, abyste, mě s takovými blbostmi neotravovala, od toho tu máte doktora Tina ne snad?“ Prohlásil doktor nevrle a svým způsobem i povýšeně:“A teď už běžte…honem!“
Doktor se poté odebral do skladu s léky. Bylo normální, že tam chodí, většinou měl na starosti kontrolu leků, ale poslední dobou tam už nechodil, vlastně poslední rok. Pozdravil se s hlídačem a odebral se do uličky regálů se silnými sedativy. Jednu z nich nenápadně zastrčil do kabátu a v tichosti odešel. Pomalu procházel chodbou, až se zastavil u dveří s číslem 8 a lehce se pousmál. „Už se těším…“

**
Dnes mě nedokázalo nic udržet doma, nutně jsem potřeboval vidět svého Mizu. Po včerejší noci mi vůbec nedal spát. Do práce jsem došel o dost dříve a rovnou jsem si to namířil do šatny, kde se převlékl do pláště a upaloval přímo na oddělení.

**
„Zdravím tě, Mizu, doufám, že se máš dobře.“ řekl doktor Wokra a podlízavě se usmál.
„Jistě…pa-pane,“ řekl Mizu a ustrašeně se přikrčil na posteli.
„To je dobře, protože za chvíli se budeš mít ještě líp jen, co ti píchnu tuhle malou včeličku a pak se budu mít o moc lépe i já,“ opět se pousmál ale tentokrát jinak. Byl to úsměv zlý a zkažený světem a pokračoval dál ve svém dialogu.
“ Víš, abych řekl pravdu nic, proto tobě nemám, ale tvá matka mi dala dosti velkou sumu peněz za to, abych se tě zbavil plus mi ještě zajistí povýšení, No zkrátka to se prostě nedá, odmítnou, že? „
Nabral do injekční stříkačky velké množství sedativ, které tak bedlivě skrýval v kapse a pomalu se začal přibližovat k Mizuovi.
„Nehodláš se bránit? No ták tamhle je židle…,“ prohlásil a sledoval, jak bude Mizu reagovat.
Mizu se opravdu zvedl a uchopil židli na znak obrany.
„Ne-Nechte mě…!“ řekl rozklepaným hlasem a nejistě sevřel židli.
„Skvěle děláš mi to jednoduší…,“ pousmál se doktor Wokra a injekci uchopil mezi zuby, začal si trhat a mačkat kabát a zakončil to silným zakousnutím do své ruky.“ Pomoc…!“Zařval a vrhnul se na Mizua.

**
„Honem na 8. se něco děje, prý ten cvok napadl našeho doktora,“ řekla jedna ze sester té druhé a já se rychle rozeběhl do onoho pokoje. Probil jsem se přes skupinku zbytečných diváků a začal hledat svého Mizua. Ležel na zemi a vedle něj seděl Wokra a kolem něj několik bratrů.
Okamžitě jsem přiskočil k Mizuovi a chytil mu ruku. „Jsi v pořádku, Mizu?“ zeptal jsem se a po důkladném pohledu se úlevně usmál. Byl jsem rád, že mu nic není, ale pořád jsem nechápal, co se tu stalo. Nemohl jsem uvěřit, že by Mizu napadl Wokra to mi prostě nesedělo.

Mizu se na mě taktéž usmál a natáhl ruku k mému obličeji. Snad pohladit mě chtěl, či vstrčit ty své prstíky do mých vlasů to jsem však již zjistit nemohl.
„Pozor chce vám ublížit!“ zařval Wokra, odstrčil mě silně od Mizua a bodnul mu přímo do srdce injekci. Všichni najednou jen užasle hleděli a šeptali si jak je úžasné, že mě zachránil. V tu chvíli jsem nevěděl, co dělat okamžitě jsem ho odstrčil od svého Mizu a sklonil se nad něj.
„Mizu,Mizu…Mizu prober se…neumírej…prosím,“ šeptal jsem a po tváři se mi zpustili slzy. Nemohl jsem uvěřit, že je….
Otočil jsem se na Wokru, který se usmíval a pořádně mu vrazil. Nedokázal jsem se ovládat, bušil jsem do něj stále víc a víc dokud mě zdravotní bratři nezastavili. Asi mi cosi píchli, neboť jsem hned usnul.
Když jsem se probral, ležel jsem na lehátku v soukromé části. Mé tělo se pomalu, bezmyšlenkovitě posadilo a rukou se chytilo za tvář.
Chtělo se mi opět brečet a i přes mou obranu mi slzy stékaly po tváři. Najednou mne prostoupilo neuvěřitelné prázdno. Pocit beznaděje mě tížil čím dál víc. Jak se jej ale zbavit, jak opět vidět Mizua?

Najednou jsem si všimnul lehké prasklinky na jedné ze skleněných skříněk v místnosti. Přistoupil jsem k ní a lehkým úderem rozbil jednu z tabulek.
„Mizu jdu za tebou…“ řekl jsem a uchopil jeden střep.