Noc na rozloučenou

"Co tady děláš? Nemáš náhodou hodinu? Nebo se snad něco stalo?" zeptal se mě profesor, když jsem bez klepání vrazil do jeho kabinetu. Seděl za obrovským, dřevěným stolem. Před sebou měl stoh písemek. Kulaté brýle mu klouzaly po křivém nose a propadlé, mdlé oči na mě koukaly rozhodně a nadřazeně. Mohlo mu být tak kolem 60 let, počítal jsem. Ale byl to jen můj odhad.
"Pane profesore, omlouvám se za vyrušení, ale je mi špatně a radši bych šel domů dříve, pokud by to nebyl problém." Profesor si mě zkoumavě prohlédl od zhora až dolů. Pod jeho zkoumavým pohledem se mi orosilo čelo. Doufal jsem, že to klapne. Že nebudu mít problémy a budu moct odejít ze školy dřív.
"Dobře, tak běž a brzo se uzdrav." odpověděl mi profesor a už mi nevěnoval jediný pohled. Rychle jsem se otočil a běžel ke dvěřím.
"Děkuji Vám." stihl jsem ještě říct, než jsem za sebou zavřel dveře. On už se ale neohlédl. Byl jsem vážně rád, že to vyšlo. Škola mě už nudila, musel jsem vypadnout.
"Běžel jsem prázdnýma chodbama ke skřiňkám. Zahnu za roh a málem vrazím do nějakýho kluka. Je o hodne vyšší než já, zakloním se trochu, abych mu viděl do obličeje. Ještě nikdy jsem ho tady neviděl, pomyslím si.
"Promiň, málem jsem do tebe vrazil. Ale spěchal jsem, protože už tak jdu pozdě, a navic je to můj první den na téhle škole..." promluvil ke mě.
"V pohodě, měl jsem dávat lepší pozor. Mimochodem, jmenuji se Hachiro." vlídně jsem se na něho usmál. Nervozita z něho opadávala.
"Já se jmenuji Yoshiko." plaše se na mě usmál a já jsem přemýšlel, co je to za pocit, uvnitř mě. Byl jsem z toho zmatený.
"Hachiro, co tady ještě děláš?" promluvil na mě přísným hlasem profesor. Rychle jsem se otočil a začervenal jsem, jako kdybych dělal kdo ví co. Do myšlenek mi naštěstí nikdo neviděl.
"Jen jsem si chtěl vzít něco ze skříňky, pane profesore. Ale už jdu."
Naposled jsem se ohlédl a už jsem šel přímo ke vstupním dveřím. Líbil se mi jeho utrápený výraz, když jsem odcházel a nechal ho tam s tím starým páprdou.
To byl den, kdy jsem se seznámil s někým, kdo změní můj život.

Den plynul po dni a měsíc po měsíci. Nakonec se ukázalo, že Yoshiko chodí do stejné třídy jako já. Sedl si ke mě. Postupem času jsme zjistili, že toho máme spoustu společnýho. Oba dva jsme fandové anime, hrájeme basket a taky oba dva milujeme dobré jídlo. Ale především, to byl opravdu dobrý kamarád, kterýmu mohu svěřit všechno. Taky mi vždycky v nouzi dobže poradil. Znamenal pro mě mnohem, mnohem víc. Ale mohl bych?

"Hachiro, jdeš už? Jsme tady už poslední, nechápu co ti tak dlouho dneska trvá!" křičel po mě Yoshiko z šaten. Já jsem tam jen tak stál a nechal studenou vodu, aby chladila mé tělo. Byl jsem po tréninku unavený a zpocený, sprcha mě vždy dokázala probudit. Ale už by to mohlo stačit. Pomyslel jsem si a otočil kohoutkem. Vzal jsem ručník z háčku na zdi a omotal si ho kolem pasu. Otevřel jsem dveře od sprch a pára zahltila celou šatnu. Matně jsem jen viděl Yoshika, jak tam tak sedí a kouká na mě.
"Promiň." to bylo to jediné, co jsem ze sebe dokázal vypravit. Přešel jsem pomalu ke své skříňce a otevřel ji. Ručník jsem si nechal sklouznout na zem. Byl jsem k němu zády, ale cítil jsem jeho pohled. Rychle jsem se oblékl.
"Budeš nemocný, když budeš chodit v mrazu s mokrou hlavou bez čepice." vyčítal mi Yoshiko. Líbilo se mi to. Líbilo se mi, že má o mě strach.
"Ty se o mě bojíš?" dobíral jsem si ho a užíval si jehop reakce. Kráčeli jsme po tiché, temné ulici. Byl prosinec, ulice byla obklopena sněhem. Mráz zalízal až do morku kostí.
"Samozřejmě, nechci, aby jsi byl nemocný, Hachiro." dál si stál za svým. Šli jsme jn tak vedle sebe, dál už mlčky. Podíval jsem se na něho, koukal do země a kousal se do rtu. Timhle tempem jsme došli až k jeho domu, já jsem bydlel o pár ulic ještě dál.
"No... tak se teda uvidíme zítra?" po celé té době se mi poprvé podíval do očí. Ale ten pohled mi vyrazil dech. Smutný pohled.. přemýšlel jsem co se stalo. Měl jsem ho chuť utěšit, ať už jde o cokoliv. Viděl jsem na něm, že ještě nechce, abych chodil.
"Hachiro, musím ti ještě něco říct...." nedokázal dokončit větu, to u něho nebylo obvyklé. Bál sjem se toho, co bude dál. Chtěl jsem tu chvíli oddálit. Udělal jsem krok k němu. Byl o mnoho vyšší než já, tak jsem se musel zaklonit, abych mu viděl do obličeje. Věděl co chci udělat, ale přitom tam pořád jen tak stál a pozoroval mě těma svýma úžasnýma očima. Sledoval každý můj pohyb. Pravou ruku jsem mu položil za týl a přitáhl si ho k sobě. Lehce jsem mu přejel svými rty přes jeho. Pak jsem ho políbil. Nežně, ale vášnivě. Odtrhl jsem se od něho a zadíval se mu do očí. Zrovna teď jsem se hrozně bál jeho reakce. Nadá mi? Vrazí mi snad? Nebo mi řekne, že už mě nikdy nechce vidět?
"Hachiro, co.. co to znamená?" zmateně se na mě díval. Ale nevypadal na to, že by mě teď nejradši vrazil dýku do srdce.
"Yoshiko, já.. omlouvám se, ale já tě miluju. Musel jsem tě políbit. A chtěl bych tě líbat i dál... Jen doufám, že nejsi na mě naštvanej. Promiň, z ničeho nic jsem to na tebe vybalil. Ale já už nedokázal odolávat...." řekl jsem mu to konečně. Všechno to ze mě padlo. I když stále jsem nevěděl, co od něho můžu čekat. Jaká bude jeho reakce, na má slova.
"Já nevím co ti na to mám říct.. já vážně nevím..." nedokázal dokončit větu, ale mě jeho rozpačitost vzrušila ještě víc. Hrubě jsem ho vzal za týl a přitáhl si ho k sobě, lačně jsem ho políbil. Nečekaně mi začal polibky vracet. To mě vzrušilo ještě víc. Hra s jazyky neznala konce. Po těle se mi rozlévalo hřejivé teplo, mráz pro mě neexistoval. Natlačil jsem ho na zeď domu, více do stínu od světel pouličních lamp. Pravou rukou jsem ho držel za krk a levou mu jezdil nejprve po zádech, nakonec jsem sjel k jeho pásku. V mžiku jsem ho rozepl a už mi nebránilo nic, vjet mu do kalhot. Cítil jsem jeho vzrušení.. byl jsem spokojený. Vzrušil jsem ho. To pro mě znamenalo hodně. Musel cítit to stejný co já. Jen si to bál přiznat.
"Ach... Ha...chiro. Co to děláš?" zeptal se mě Yoshiko. Nemohl jsem teď přestat, chtěl jsem, aby se cítil dobře.
"Nelíbí se ti to snad?" odpověděl jsem ale nečekal jsem na odpověď. Ani bych ho nenechal. Pokračoval jsem v polibkách, zatímco jsem levou rukou pkračoval v tom, v čem jsem začal.
"Líbí se mi to..." tak toto jsem nečekal, "pojď ke mě... tady na ulici by nás mohl někdo vidět. Naši nejsou doma. Vrátí se až zítra ráno."

"Tahle noc je teď naše." zašeptal jsem. Doufal jsem, že mě slyšel. Ale asi ano, přešel ke mě, a začal mě líbat. Nenechal jsem to jen tak a začal ho taky vášnivě líbat. Jeho pásek zůstal rozepnutý, ale teď jsem ho vzal kolem pasu a odtáhl do postele. Líbal jsem ho na krk a přitom rukou zajel k jeho vzrušení. Jeho tiché vzdechy mě vzrušovaly ještě víc a víc. Nemohl jsem to už vydržet. Vzal jsem jeho ruku a zajel s ní ke svému penisu. Dál jsem ho už vést nemusel. Už jsem skoro byl. Líbal jsem ho a u toho dráždil bradavky.
"Yoshiko, už nemůžu déle čekat. Otoč se." naváděl jsem ho do kleku. "Uvolni se, prosím. Ať tě to tolik nebolí...."
Naslinil jsem si prsty a jemně je strčil do jeho zadečku. Nedokázal jsem už déle čekat. Pomalu jsem vstupoval do jeho těla. Celé tělo sjem měl jako v ohni. Začal jsem se pomalu pohybovat.
"Hachiro, to bolí.." zašeptal tiše. "Uvolni se, bude to v pořádku. Yoshiko, miluji tě." zašeptal jsem mu do ucha. Začal jsem se v jeho těle zase pohybovat. Rychleji a rychleji. Vzal jsem jeho úd do svých rukou. Cítil sjem to napětí ale i tu slast. Žít jen pro tento okamžik, pomyslel jsem si. Ale teď to takhle může být napořád. Máme celý život na to, být spolu.
"Už budu..." svěřil se mi Yoshiko. Líbal jsem ho na krku, dráždil jeho bradavky.. až konečně naše těla vzplynula v jedno. Okamžik extáze zalil celé mé tělo blahem. Výkřik emocí Yoshika mě dráždil ještě víc. Lehl jsem si vedle udýchanýho Yoshika s úsměvem na rtech. Podíval se na mě. Díval se mi do očí.
"Miluji tě, Hachiro." Miloval jsem, jak vyslovoval mé jméno. Ale ta dvě slova před tím, mě zahřála u srdce. Naklonil se ke mě, a věnoval mi někonečný polibek.
Po pár minutách už bylo slyšet v pojoji jen jeho tiché oddychování. Zvedl jsem jeho ruku, kterou měl položenou na mé hrudi a položil ji vedle. Opatrně, abych ho nevzbudil, jsem vstal z postele. Posbíral jsem svoje oblečení, které bylo rozházené všude po pokoji. Ve spěchu jsem se oblékl. Musel jsem jít domů. Mamka by měla starch, kdybych se nevrátil domů vůbec. Však ho zítra uvidím. Zaplašil jsem smutek z odchodu uvnitř sebe a vydal se ke dveřím. Dovolil jsem si poslední pohled na jeho nahé, sexy tělo.

Kapky dešťe bubnovaly do okeního parapetu. Šátral jsem pod polštářem, hledající svůj mobil, abych mohl zjistit kolik je. Půl osmé. Měl bych už vstávat. Pomyslel jsem si. I když je sobota, máme trénink. A jediná pozitivní věc na tom je, že ho uvidím. Těšil jsem se, jak se malé dítě těší na Vánoce. Bez přemýšlení jsem si natáhl nějaký kalhoty, tričko, bundu a vyrazil jsem.
Nevzal jsem si deštník, tak jsem spěchal, že mě to ani nenapadlo. Ale stejně je to jedno. Vlastně mám déšť rád. Procházel jsem ulicí naprosto sám. Kvůli dešti si děty nemohly hrát venku, jako vždycky. I když bylo zvláštní, že v prosinci prší. Náhle se oteplilo. Ale to jsem si ani neuvědomoval. Mě hřála vášeň. Sníh se rozpouštěů vlivem tepla a kapek deště. Měl jsem špinavý boty od blata, byl jsem mokrý až do morku kostí, ale nic z toho mi nevadilo. Už jsem viděl jeho dům. Ale nikde žádný auto. Uvědomil jsem si. Asi se jeho rodiče ještě nevrátily.
Došel jsem ke vstupním dveřím a zazvonil. Zazvonil jsem jednou, dvakrát ale stále nikdo mi nepřišel otevřít. Zkusíl jsem vzít za kliku, ale bylo zamčeno. Bylo to divný. Napadlo mě, jít se podívat zezadu. Třeba je v kuchyni a neslyší zvonek.
Obešel jsem zahradu a došel k zadním dveřím, které vedou do kuchyně. Také byly zamčené a navíc byly stažené i rolety. Nechápal jsem to. Zabouchal jsem na dveře, ale žádná odpověď. V tom jsem si všiml nějakého papíru strčeného pod dveřma. Vzal jsem ho, byl to dopis, dopis s mým jménem na obálce. Bál jsem se co příjde. Měl jsem z toho špatný pocit. Rozlepil jsem obálku a vytáhl list papíru. Celý popsaný jeho písmem. Některé části byly rozmazaný. Slzy? O co tady jde? Začal jsem číst:

Milý Hachiro,

omlouvám se za to, že se s tebou loučím takto. Ale nebyl bych ti to schopen říct do očí. Čti dál, a pochopíš všechno, i když se ti to možná bude zdát jako žert, je to jen krutá pravda. A já chci, aby jsi ji znal.

Moje tělo je sužováno už několik měsíců zákeřnou, genetickou nemocí. I když bych ti řekl název nemoci, nic ti to neřekne. Je velice vzácná a bohužel nevyléčitelna. Jde o to, že určitá genetická vada mění některé mé buňky na to, co by neměla a tím ničí i ty ostatní. Pomalu to napadá každý můj orgán v těle. I když má mysl je stále silná, mé tělo už nedokáže déle bojovat.

Neřekl jsem ti to, protože jsem svoje poslední měsíce chtěl strávit naplno, nechtěl jsem, aby mě někdo litoval. Jsem za to šťastný. I když tobě bylo hrozně těžký lhát. Ale bylo to tak pro tebe lepší.

Stěhujeme se s rodinou do Anglie. Existuje tam jeden institut, kde se zaměřují na tuhle nemoc. Mohou mi pomoc umřít bez bolesti. A taky, máma s tátou chtějí co nejdále z Japonska, nechci, aby se trápili.

Prosím, odpusť mi, že jsem ti to nedokázal říct přímo. Ale děkuji ti za minulou noc. Byla krásná a jak jsem řekl i včera, miluji tě a navždy zůstaneš v mém srdci. Jen škoda, že jsme nemohli mít víc času. Proč jsem si ten pravý cit k tobě uvědomil až včera v noci? Je mi to tak líto, ale i to, co jsme prožili, bylo pro mě nezapomenutelný.

Děkuji za všechno, s láskou, Yoshiko

Zíral jsem na dopis na roloučenou. Nemohl jsem to pochopit. Slzy mi stékaly po tvářích. Co si sakra myslel? Neříct mi to? Že je to pro mě takhle lepší? Jak to může vědět? Bolest rozežírala mé tělo. Nemáme roky, týndy, ba ani hodiny.. jen minulou noc. Jen jednu jedinou noc. Co teď? Maloval jsem si bezmyšlenkovitě naší budoucnost. Ale ta bolest v očích včera večer, měla mi napovědět, že není něco v poříadku. Proč jsem to nedokázal poznat dřív? Co teď? Teď už nic nenadělám. A jediné, co mi zbylo, jsou jen vzpomínky. Z obálky, co jsem stále držel v ruce, vypadl stříbrný křížek. Ten, co vždy nosil na krku. Jednou mi říkal, že pro něho hodně znamená. Nikdy mi to ale nevysvětlil blíže. Sevřel jsem ho. Jediná vzpomínka na něho. Nikdy na tebe nezapomenu, Yoshiko. Ani na lásku, kterou k tobě cítím, a která mi teď v srdci vypálila díru. Odcházel jsem, u branky se naposled otočil a dovolil si už jenom říct: "Sbohem".