NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 8.)

NO,SNAD BUDETE ZA TENHLE DÍL RÁDI,JAKO ZA TY OSTATNÍ (BUDU SE MODLIT )

8.díl
Itachi se okamžitě probral, a než se stihla Siria vzpamatovat,byla pod ním.
Byl na ní vidět pěkně vyděšený výraz,až se jí z toho zúžily zorničky.
Zato Itachi na ni hodil spíš velmi překvapenej pohled. Při jeho pohledu mu oči v té tmě zářily rudě krvavou barvou,až spalovaly.
Jeho výraz se ale po chvíli změnil, a z překvapivého se proměnil na velmi zkoumavý a rázný,s malým pošklebkem na jeho rtech.
Ležela pod ním na zádech s povyhrnutou košilkou. Pozoroval jak se její hruď rychle nadzdvihává,a zase klesá. Její tep se neustále zrychloval, a studený pot se jí strachy přelil na čele.
Po chvilce ticha se jí zeptal „Myslel sem že to tam vydržíš dýl. Škoda,po pár nech by na tebe byla zajímavá podívaná,až by ses nemohl ani zvednout.“
Siria se odhodlala a řekla mu „Jen sem si chtěla vzít přikrývku ,Nic víc“
„Mojí??Jednu už máš nemýlím se?“
„Byla mi zima.A ty si ji stejnak nepoužil,tak sem si myslela,že ti to nebude vadit.“ Řekla to velmi tiše,a váhavě.
„Tak já tě zahřeju.Se mnou ti bude větší teplo“ A lehce se pousmál.
Siria se zalekla,nechápala co tím přesně myslí,a tak mu rychle stručně odpověděla „Děkuju,ale to je dobrý.Přikrývka mi bude bohatě stačit“ A už se chtěla zvednout a odejít.Jenže Itachi ji vzal za ruce a silně jí je přitiskl do polštáře.
„Hmm…….ale kampak stou dekou??Teď bude zima mě“
„Nepřišlo mi ,že by ti byla už před tím zima,ale pokud si za tím stojíš,tak si jí nech“ Odvětila mu s tím že se zvedne a vrátí se zpět.Jenže Itachi ne a ne ji pustit.
„Můžeš mě už prosím pustit?? Tvojí přikrývku nechci..tak mě nech“
To už ale Itachi viděl jak se celá klepe zimou,a přitáhl se k ní blíž.Do ucha jí pošeptal „Jenže to bude zima zase tobě,už teď se celá třeseš.Myslím,že tě jen tak nepustím.“ Lehce se na ni ušklíbl.
Siria nahodila vyděšený pohled.nemohla se hýbat,a on jí nechtěl pustit.
Itachi se k ní nahnul,a začal jí jednou rukou sjíždět po košili,zatím co ta druhá držela Siriininy ruce nad hlavou v těsném sevření.Zlehka jí začal rozepínat knoflíčky u košile,a stále se na ní díval. když už byl u posledního,z ničeho nic přestal,a jeho ruka zabloudila směrem dolů k její spodní části pyžama.
Byla vyděšená,jak z toho co dělá,protože vůbec nevěděla za jakým záměrem,tak i z jeho nenasytného pohledu.Jednou věcí si byla ale velmi dobře jistá.A to že cítila,ať chce Itachi dělat cokoliv,tak si to nepřála teď,ne tady,ani v téhle situaci.Pořád mu nevěřila.Spíš se ho teď bála,a nelíbilo se jí to.
Proto se začala vzpírat a prosit ho „Itachi….NÉ….Prosím nech mě být,nelíbí se mi co děláš!!“
Jenže Itachi ji stiskl ještě víc,a pošeptal jí do ucha „Vždyť nikoho nemáš,nikdo tě nechce,já ano,tak si toho važ.Dnes si můj vězen,tak si s tebou můžu malinko pohrát.Můžeš bejt ráda,když tě zahřeju.Aspoň ti přestane být zima.“ Poté se mu dala ruka okamžitě do pohybu,a chtěl pokračovat se svlékáním spodní části pyžama.
Jenže když uslyšela tuhle jeho větu,silně jí to připomnělo,to co slyšela od toho ninji co ji málem zabyl když utíkala a oni jí honily.Ty slova,byly si tak podobná „nepatříš nikam,a nikdo tě chtít nikdy nebude ,jakmile zjistí co si zač.Zemřeš!!“ A pak ty Itachiova „nikoho nemáš,nikdo tě nechce“
Mysl se jí zatemnila,a z ohromné lítosti a žalu se v ní začala probouzet ohromná zloba.Rázem jí opět oči zčernaly,a ohromnou silou od sebe Itachiho ještě dřív než ji vysvlékl odhodila s výkřikem „NÉÉÉÉÉÉÉ!!!!!Tak to není….tak to určitě není!!!.............Prosím,nesmí to tak být.“A s pláčem se schoulila zpět pod okno.
Itachi se sebral za země a šel k ní.To už si Siria myslela při pohledu na něj,že ji jde zabít,za to co si dovolila.Hleděla na něj se zaslzenými oči plnými smutku a strachu.
Itachi přišel až Sirii,a chvíli se jí jen díval zhluboka do očí.Věděl že udělal něco čím zapříčinil,tu její tak náhlou změnu,ale nevěděl co přesně.A chtěl to zjistit. V duchu si říkal „Když jí zabiju,nezjistím to,a já ji vlastně ani zabít nechci.Ale za tohle bych jí něco vážně rád udělal“
Po chvilce přemýšlení si k ní přiklekl a chladně pronesl „Ty už si ztratila chuť k životu?“
Stále na něj hleděla se strachem v očích.
Itachi pokračoval dál „Tohle si ke mně ještě nikdo nezkusil,a když ,za pár minut už nikdy neviděl denní světlo.Proč myslíš že tobě to projde??“
„Nemyslím si nic,dělej jak myslíš,ale už mě netrap.Vlastně………..byla bych ti vděčná kdybys to udělal.
„Hmmm…………..……….V tom případě ti tu radost neudělám,i když se mi chce.Máš to ode mě jako trest.
Pomalu se zvedl.Přišel k posteli a vzal do rukou jeho přikrývku. chvíli se na ní díval jak tam sedí,a potom po ní přikrývku doslova hodil a řekl jí „Tu máš,to co tě podle tebe zahřeje víc.“ Řekl jí to velmi zle,a když si už lehal potichu ještě promluvil „Však ty si to rozmyslíš.“
Po chvíli už spal,i když jen slabě.Ale Siria nemohla po tomhle zážitku usnout.Přikrývka jí stačila,ale něco jí moc chybělo.I když si to nechtěla přiznat,moc jí to chybělo.
Byl to Itachi. Jeho něžné dotyky,jeho teplo.Zase měl pravdu,ani 10 přikrývek ji nezahřeje tak jak by to dokázal on.V těchto myšlenkách se nakonec unavila na tolik,že jí to uspalo.
Když se až k dopoledni Siria probrala,zjistila že Itachi už tam není.Něco ji ale vyděsilo.Zjistila že místo kde se probudila bylo na jeho posteli „Vždyť sem usnula na zemi,tak jak jsem se sem dostala?“ Vmysli jí lítaly takovéhle myšlenky.Když najednou dveře se otevřely a dovnitř vešel Itachi.
„Vidím že už si se probrala“Na tváři měl kamenný výraz,z kterého se nedalo vyčíst absolutně nic.
„ Itachi to ty si mě sem přenesl??“Se strachem v očích se na něj zhluboka dívala.
„Neboj se nechci ti nic dělat,chci aby si se mnou někam šla“Řekl jí to s absolutním klidem.
„A kam??“
„Neptej se už a pojď…prosím“ To poslední slůvko dodal trochu problematicky.Nebyl zvyklý takhle s někým jednat,natož prosit.Většinou by odpovídal smrtelním zraněním toho druhého.
Siria z něj měla strach,ale věděla že teď ho štvát,není zrovna nejlepší nápad.Proto se i když velmi nerada zvedla a šla.Ještě se chtěla obléct,ale to už ji Itachi vzal jemně za ruku,a táhl ji sebou ven.
Bylo jí divné proč se jí tak jemně dotýká,obzvlášť po včerejšku,a hlavně z něj měla strach kam ji vede,co sní chce dělat.
Po chvilce došli ke starým dveřím.Pomalu je otevřel a pošťouchl ji dovnitř.
Myslela si že ji tam chce zavřít nebo tak,ale on vešel k ní,a zavřel za sebou potichu dveře.
„Proč tu jsme??“Nechápala ho.
Rozsvítil svícen co byl u jeho tuky a nasměroval ho doprostředka místnosti.
Siria sebou překvapením trhla.Čekala lecos,ale tímhle jí vyrazil dech.
Uprostřed místnosti byla totiž deka, a na ní byla položená ona vlčice co s Itachim zachránily.Ležela tam nehybně,ale jak mile uviděla Siriininu tvář,snažila se zvednout.No moc jí to ještě nešlo,od té rány na noze.
Siria pohlédla na Itachiho a s údivem a radostí se ho zeptala „Itachi??Ty si se o ní celou tu dobu staral???Myslela jsem že jsi mi jen lhal že ještě žije.“
A však,takovou odpověď co od něj dostala nečekala.
„Teď když už je téměř zdravá,nemusíš se bát že by ji chtěly ještě zabýt.Myslím že už si to k ní nedovolí.Ale přece jenom víc v bezpečí bude u tebe.“
„Ale vždyť si říkal že to nejde,tak proč teď?“
„Ne když byla zraněná, a ty vyčerpaná.Těžko by ses o ni mohla starat.A taky……….řekněme že je to i za ten včerejšek.“
Itachiho ten včerejšek uvnitř neskutečně štval,I když si to nechtěl přiznat,ale vadilo mu že už mu zase nevěří.Ne jen kvůli Painovi,ale kvůli sobě samému.Začala ho totiž něčím přitahovat,né jen fyzicky jak měl ve zvyku,ale i jinak.Sám na to hledal odpověď.
Siria se na něj chvilku dívala s neurčitostí,ale ve skutečnosti,i když ho za ten včerejšek nesnášela,a nevěřila mu už vůbec,tímhle si ji získal víc než kdy před tím.
S ohromnou radostí mu skočila kolem krku,a šeptla mu do ucha „Děkuju TI…………Itachi..“S těmito slovy se neovládla,a z nesmírné radosti mu …………………….............................................................................