NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 33.) KONEC 1. Série;

A JE TADY POSLEDNÍ DÍL 1 SÉRIE TÉTO POVÍDKY. JE O NĚCO DELŠÍ NEŽ OSTATNÍ. NA KONCI POD POZNÁMKAMI NALEZNETE ODKAZ NA MOU NOVOU POVÍDKU S NÁZVEM ANDĚL STRÁŽNÝ. MŮŽETE SI HNEDKA PŘEČÍST 1. DÍLEK . TAK SE HEZKY BAVTE.

33. díl
Konan jen tiše přikývla. Ostatní se odebrali zpět do sídla se Siriou, teď už branou jako vězně.

Když dorazili do jejich sídla, odvedli Siriu do jedné místnosti, určené jen pro vězně. Připoutali ji ke zdi, tak jak to dělávali se svými protivníky před jejich smrtí, a nechali ji tam. Do místnosti se dobývalo jen velmi tenké světýlko skrze jakési malé okénko, osvětlující jen její část těla. Jinak všude kolem ní byla sytá tma.
Už dva dny uběhly, od doby co ji uvěznili. Nikdo za ní od té doby nepřišel, ani jí nikdo nepřinesl nic k jídlu. Byla hladová, ale hlavně vysláblá.

Dalo by se říct že zrovna pospávala, když se dveře od místnosti otevřeli, a dovnitř vešla osoba zahalená tak, že jí nebylo možné pohlédnout do obličeje.
Osoba přistoupila až k ní, a z jejích úst se ozval mužský hlas: „Zradila si nás!…………Proč???? Měla si být dávno mrtvá!!“ byl to hlas hluboký, jen stěží by se dalo rozeznat komu patřil.
Siria jen pohlédla na zahalenou postavu, a tiše řekla: „Já…. neměla jsem na výběr. Byla to jediná možnost jak docílit toho, aby se už nikdo kvůli mně nesnažil ubližovat těm, na kterých mi záleželo. I vy patříte mezi ně, vy všichni tady. Nikdy by to nepřestalo, nikdy by po mně nepřestali jít,“ její oči se postupně zalívali slzami plnými smutku. Svůj pohled odvrátila směrem k zemi, aby nebylo vidět do její uplakané tváře.

Náhle však ucítila na své tváři něžný dotek, doprovázející slova: „ Řekl jsem ti, že jak se spolu znovu shledáme, ………….. už tě nikdy nepustím“
Teď už byl jeho hlas jiný, byl něžný, a ona už dobře poznala komu patří. S výrazným překvapením, ze sebe dostala jen pár tichých slov: „Tak jsi v pořádku………..Itachi.……….. Odpust mi to,“ v jejím hlase bylo cítit úlevu že je v pořádku, ale zároveň obrovský žal.
Itachi ale nedokončil větu a pokračoval dál s velmi výrazně změněným tónem v hlase: „Dám ti na výběr ze dvou možností, jednu z nich si musíš vybrat. Vrátíš se k nám, a budeš nám pomáhat na našich misích. Tvé schopnosti se od posledně o dost zlepšili. Nebo si zvolíš druhou možnost, a budeš považována za zrádce. Ty určitě víš kterou. Tak jako tak už odsud neodejdeš, jak jsem ti kdysi slíbil. I kdybych tě měl zabít“ jeho hlas byl teď velmi vážný.
Siria na něj hleděla s překvapením, i když mu do tváře stále dobře neviděla.
Hned na to se od ní odvrátil, a při odchodu jí mezi dveřmi ještě řekl: „Máš čas. Rozmysli si to.“ S tímto posledním slovem odešel.
Z malého okénka co nepatrně svítilo na její pokožku, bylo poznat že už byla tma. A ona tam stále osamocena přemýšlela, která odpověď je tou správnou. Mněl pravdu jako vždy. Tak jak tak se odsud už nedostane. Když zůstane, nebude moct odejít. A když přijme tu druhou část nabídky, popraví ji jako zrádce.

Po nějaké době, když už pomalu usínala a její oči se zavírali, přišel dovnitř Itachi s otázkou na rtech: „Jak si se rozhodla??“ pomalu k ní přistupujíc, čekal její odpověď.
Siria však ale mlčela. Nedalo mu to, a proto přistoupil až k ní a zahleděl se jí do očí.
Po menším tichém čekání, se z jejích úst vynořila odpověď pro něj tak netrpělivě očekávaná.
„Itachi já…………………………..chci zůstat. Chci……….chci zůstat s vámi……S tebou,“ byla to velmi tichá slůvka, která ale i tak velmi dobře slyšel.
Jakmile uslyšel to co si tak v hloubi duše přál, natáhl se nad její hlavu a opatrně ji odvázal od studené zdi. Byla celá prochladlá, a tak neváhal a zabalil ji do pláště, který měl na sobě. Hned na to ji uchopil do svých dlaní a odnesl k sobě do pokoje. Hned jak vešli do dveří pokoje, Itachi ji posadil na postel.
Siria jen poohlédla po místnosti, než ji připoutal něčí odraz pod oknem. To co spatřila ji náramně překvapilo. Na dece pod oknem ležela její skoro zapomenutá přítelkyně Isis. Nemohla tomu uvěřit, a tak náhle ze sebe dostala: „Isis! Jakto že jsi tady??“
Isis k ní hned přišla a přisedla si na postel. Bylo vidět jak na Siriu pohlíží velmi zklamaným, a nedůvěřivým pohledem.
Siria se k ní naklonila, a tiše jí pošeptala do ušního lalůčku: „Isis………odpusť mi,... prosím. Moc mi to mrzí,“ v jejím hlase byla slyšet bolest, smutek, a prosba o odpuštění s hanbou za své činy, které spáchala.
Isis se na ni po menší chvilce vrhla, a začala ji olizovat s jasným výrazem odpuštění. Byla štastná že se její panička vrátila zpět. Isiria byla převelie ráda že jí odpustila.
Po menším vítání a usmiřování se Isis zvedla, a pomalým krokem se vrátil zpět pod okno.
Hned na to ji Itachi položil do postele. Nic neříkajíc si lehl vedle ní, a otočil se k ní zády na bok.
Připadalo jí to jako tenkrát na začátku, když se spolu poprvé shledali. Až s jedním velkým rozdílem. Teď už si dávno nebyli cizí, byli si velmi blízcí. I když to na sobě nechtěli dát ani jeden znát.
Nevěděla co si má myslet, a tak jen ležela zahleděná do stropu. Nevydržela však dlouho nátlak nervů, který na ni doléhal díky jeho zvláštnímu chování. A s vlídným hlasem se k němu po menší chvíli přitáhla blíž: „Moc jsi mi chyběl“
Byla u něj tak blízko, že opět mohla pocítit teplo jeho těla. To co tak milovala, ale hlavně jeho samého.
Itachi však na její slova nereagoval žádnou odpovědí. Jen se tiše na ni otočil, a pohlížel jí do těch jejích nádherně tyrkisově zbarvených očí. Silně ji najednou objal, a stále se na ni díval dokud se jejich rty nespojily. Tady už nebyli zapotřebí slova, jejich pohledy si navzájem vyměňující mluvili za vše. Tato noc patřila jen jim a nikomu jinému.

Druhý den ráno Siriu probudili ranní paprsky slunce zářící do její tváře, které ji celou tu dlouhou dobu tak chyběli. Pohlédla přímo do Iatchiho tváře, a její úsměv tak dávno zapomenutý se jí opět objevil na rtech.
Zanedlouho na to byl slyšet něčí klepot na dveřích pokoje. Itachi chvíli na to svolil, a jistá osoba vešla dovnitř.
Byl to Pain. S pohledem sjíždějícím po oboudvou jen zlehka řekl: „Vidím že jsi se už rozhodla,“ pronesl, s konečným pohledem upřeným na Siriu.
Siria jen přikývla, a Pain na to hned řekl: „ Jsem rád že to tak dopadlo,“ s tímto posledním slovem zas mlčky odešel.
Itachi se ještě chvíli na ni díval, a pak jen řekl: „Přinesu ti něco k jídlu. Dneska nemusíš nic dělat, ale zítra začneme trénovat.“
„Ale já chci už dnes,“ odpověděla velmi rychle.
Itachi jí však jen odvětil slovy: „Dnes ne. Pro dnešek už mám s tebou v plánu něco jiného,“ a smysluplným pohledem, doprovázející jemným polibkem jí dal najevo co má na mysli.
Příštího dne začali trénovat, a všichni členové Akatsuki i s Painem, který si jí osobně vyzkoušel, si nemohli nepovšimnout jak se velice zlepšila.

Uplynulo mnoho dní co se k nim Siria opět vrátila, mezitím co chodili na různé mise. Nikdy se však nestalo že by šla i s někým jiným bez Itachio. Byli téměř stále spolu. Jedna věc se u ní ale nezměnila, a to ta, že nikdy nezabila. Jen pomáhala vším co uměla dostát dánné mise, ale tak aniž by někomu ublížila bezdůvodně.
Jednoho dne, když neměl nikdo žádnou misi se rozhodlo, že se bude malinko trénovat. A však zrovna při tréninku, když Siria bojovala s Kisamem se stalo něco neočekávaného. Siria už téměř ve vítězné pozici najednou ztratila k údivu všech rovnováhu, a zhroutila se k zemi s takovou lehkostí, jako kdyby jí naráz opustili všechny síly.
Nikdo nerozuměl tomu, co mohlo zapříčinit takový zvrat v jejím tak vynikajícím stavu. Vždyť před chvílí byla ještě v pořádku.
Konan na to ihned zareagovala, a přišla k ní. Ani ona sama tomu nerozuměla. Proto se rozhodlo, že pro dnešek se s tréninkem končí.
Siria se po chvíli zvedla, i když stěží, a Konan jí pomohla dojít do pokoje.
I Itachi byl z toho trochu nesvůj, ale nedával to na sobě příliš znát. Chtěl si být nejdřív jistý tím jestli je v pořádku, nebo ne. Proto šel rovnou za Konan hned po tom co Sirii pomohla dojít do pokoje, kde ji uložila.
Itachi zaklepal na dveře Koknan, a pomalým krokem vstoupil.
„Itachi, čekala sem že přijdeš. Nikdo to na tobě možná nepozná, ale já moc dobře vidím, že máš o ní starost. Je to tak??“ optala se ho hned jak vešel dovnitř.
Itachi jí na to jen odpověděl: „Hm…...Víš proč se to stalo??“ bylo slyšet že v jeho hlase převládal mírný strach a nepokoj.
„Ještě ne. Ale něco mi napadlo. Hned jak si to ověřím, přijdu ti říct“ Zazněla lehká odpověď z Konaniných úst.
Itachi už na to nic neřekl, jen se otočil ve dveřích a opět odešel.
Za nějakou dobu přišla Konan za Siriou do pokoje, kde si s ní promluvila: „Chtěla bych ti udělat pár vyšetření, jen jestli jsi v pořádku. Nemusíš se bát, nic špatného ti neprovedu“
Siria jí milým hlasem odpověděla: „Já ti věřím Konan,“ a přívětivě se na ni usmála.
Konan tedy začala s testy, které měli odhalit podstatu toho, proč náhle ztratila všechnu sílu.
Když skončila, oznámila s výsledky v ruce Sirii jednu velmi překvapivou, ale i příjemnou zprávu.
Hned na to Konan odešla pryč. Sešla dolů do síně, kde ji už netrpělivě čekal Itachi. Přišla až k němu, a chtěla začít mluvit. Jenže nevěděla jak.
Itachi z ní cítil nervozitu, a proto ji oslovil první: „Tak co je s ní Konan??“ jeho hlas byl velmi zvýdavý.
Konan se na něj lehce usmála a řekla: „Itachi, to v co si možná už ani nedoufal se stalo skutečností. Vypadá to že nebudeš se svým bratříčkem poslední z tvého klanu“
Itachi už nemusel slyšet víc. Tyto Konaniny slova mu naprosto stačili. Mlčky se otočil, a šel směrem do svého pokoje. Zaklepal na dveře, a vešel dovnitř.
Siria tam ležela zahleděná do okna s úsměvem na tváři. Když zahlédla Itachiho, moc příjemně se na něj usmála. Itachi však nijak nereagoval, a přišel k ní. Předklonil se k jejímu bříšku, a pohlédl na ni velmi něžně. Poté si k ní přisedl, a začali si tiše povídat.

Seděli tam ještě honě dlouho, a povídali si. Už jim nikdo nebránil být spolu. Své srdce věnoval jen jediné osobě na světě, a to jí. Pro nikoho jiného neznal soucit, lítost, nebo smutek. Jen jí dokázal dát to, co nikdy nikdo nebude mít možnost od něj získat, nebo poznat.
A Siria??? Už nebyla tou nešťastnou a osamocenou osůbkou na světě. Teď měli jeden druhého, s budoucí nadějí znovuobnovení klanu Uchihů.
I když ve své minulosti mnoho ztratila, teď se jí to pomalu navrací zpátky. Přesto že o svou rodinu přišla, získala teď novou, která snad rozzáří i její pochmurnou část života. A do budoucna si v ní možná utvoří i svou vlastní se svojí vytouženou osobou.
Teď byla opravdovou a uznávanou členkou Akatsuki. Patřila k nim. Byla teď velice silná, a neustále se zlepšovala. Už nebyla jen v zákrytu jejich stínu, ani na ně nepohlížela z povzdálí tak jako dřív. Kráčela snimi vedoucí v popředí, vzhlížejíc osudu přímo a odhodlaně do tváře, jako jedna z nich, tak uznávaných, jdoucí si za svými ideály.
KONEC 1 SÉRIE