NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 32.)

TENTO DNEŠNÍ DÍL JE PŘEDPOSLEDNÍ Z TÉTO PRVNÍ SÉRIE. DOUFÁM ŽE SE VÁM BUDE LÍBIT

32. DÍL
Itachi na ni stačil jen zřídka pohlédnout, a pak už ucítil jen silné, bolestné seknutí.

Pohlédl na místo kde mu byla způsobena ona rána, z které začala vytékat taková zvláštní nazelenalá tekutina. Jeho ruka se dotkla zraněného místa a pohlédl na ni převelmi zlým, až smrtícím výrazem.
Siria se na něj jen lehce pousmála, a s ústupem od něj jen pronesla: „To není až tak obyčejná hračka. Stačí jedno jediné škrábnutí a tvoje tělo se ochromí dostatečně na tolik, abych tě zvládla i s holýma rukama. V této kataně koluje má chakra s menším přídavkem mé vlastní medicíny.“
Bylo vidět jak je její pohled spokojený, ale to bylo jen na venek. Uvnitř mněla velký strach, aby se mu nic nestalo. Neměla ale na vybranou.
Itachi na ni jen stále hleděl tím svým nepříjemným pohledem, a odpověděl: „Na mně to ale nestačí. Jsi slabá!!“ se snahou jí vyvést z míry na ni takto křikl.
Siriu tyto slova ale tentokrát opravdu rozhněvala, a s výhružným hlasem, plným zloby mu řekla: „Já už dávno nejsem slabá!! Dávno!!! Možná dřív,……………………..ale teď už ne. Vzdala jsem se svého minulého života, a už nejsem jako dřív. Jen když zapomeneš na vše minulé co ti bránilo, a potlačíš své city, své vzpomínky, můžeš začít znovu žít!!!!! To city ti brání začít od začátku. Já to udělala, a jsem spokojená.“ I přes tyto slova sama ale dobře věděla, že v hlouby duše si přeje pravý opak. Že to co právě řekla, není pravda. Jen si to už nechtěla přiznat.

Itachiho její slova doslova zaskočili. Ty slova, ta věta, bylo v nich něco , co už kdysi slyšel od jedné osoby, kterou pomalu vymazal ze své paměti. A to co právě řekla mu ji opět připomnělo. Ještě víc než před tím zatoužil spatřit tvář, kterou pod svou maskou před ním ukrývala.
Než však byl schopen cokoliv udělat nebo říct, Siria natáhla proti němu ruku, držící svou chakrou napuštěnou katanu, z které se z ničeho nic začali vysouvat jakési dřevnaté kůly obmotávající Itachiho tělo. Čím víc se vysouvali, tím byly silnější.
Iachi to nečekal, ale hlavně ho zaskočila tato její technika. Byla tak podobná té, na kterou téměř zapomněl. Ale přece ne stejná. Chtěl na ni zaútočit, jenže tou dobou už na něj začínala mít nepatrný účinek látka způsobena ránou, kterou mu udělal svou zvláštní katanou. Proto využil jedné ze svých posledních sil, aby se dostal z jejího pevného sevření.
Siria na něj hleděla svým zlostným pohledem. A s myšlenkou, že takto už ji konečně nechá na pokoji se otočila, s pomyšlením že může v klidu odejít.
A však Itachi se náhle s pomocí své chakry vyprostil ze spoutání, a nečekaně se jí objevil přímo před očima .
Upřel na ni svůj pohled tak hluboce, až ji to nutilo pohlédnout mu do očí. Použil na ni svůj Mangekyou Sharingan.

Rázem se ocitla v jeho iluzi. Byly na velmi zvláštním místě, plném tmy. Pod nohama necítila nic jako pevnou zem, ba naopak. Měla pocit že se pod jejími nohami nenachází žádná půda. Najednou se kolem ní roztáhlo mírné světlo, a ona viděla jak je okolo ní všude skalnatá pevnina. Kus od ní stál Itachi s pohledem upřeným na ni a řekl: „Ukaž mi svou tvář, nebo to tady bude pro tebe velmi dlouhý pobyt!“ vyslovil na ni hlasem plným opovržení.
Siria ale jen stále mlčela. Itachi se nad její negativní reakcí jen výsměšně pousmál, a Siria se najednou začala propadat do propasti nedohledného dna. Stále padala, až se jí pomalu začínala zmocňovat panika do doby než najednou uslyšela Itachiho hlas: „Udělej oč tě žádám, a všechno to skončí.“
Siria se na to velice rychle vzpamatovala, a začala se soustředit. Po jeho slovech jí došlo že to není skutečnost, ale jen iluze. A tak naráz vyslovila slůvko osvobozující její mysl „ KAI!“
Ihned se objevila opět v realitě. Pohlížela Itachimu přímo do očí, vyzařující únavu od velké spotřeby chakry.
Itachi na nic nečekal, a hned jak si všiml že je velice vyčerpaná, srazil ji na zem s přikládajícím kunaiem k jejímu hrdlu.
Viděla ho, jak na ni upírá svůj pohled plný nenávisti a zloby, připraven ji zabít.

Dívali si navzájem do očí, plní zloby jeden k druhému. A on sám jí teď mohl pohlédnout na její pravou tvář. Ještě než její hrdlo podřízne svou rukou a zbaví ji života, chtěl vědět kdo se pod onou maskou skrývá. Svou volnou dlaní se přibližoval k její tváři s čím dál pevněji přikládajícím kunaiem k jejímu krku.
Jak si toho Siria všimla, dostala obrovský strach z odhalení. Její dech se při pohledu na přibližující se jeho ruku zastavil, a s úzkostí v hlase tiše vyřkla: „Itachi……………………nedělej to prosím,“ její hlas se celý třásl, s doprovodem zalévajících se slz v očích.
Itachihho tato věta přímo vyděsila tak, že svou přibližující se ruku zastavil. Zahleděl se na ni s překvapeným pohledem. Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Nakonec však pokračoval dál, a jen velmi pomalým tahem jí sundal masku zakrývající její obličej.

Viděl to, o čem by už nikdy nepomyslel, že někdy ještě spatří. Byla to ona, jediná osoba, která se kdy k němu dostala nejblíž. Nebyl si jist sám sebou. Myslel si, že ho zrak klame. Vždyť měla být přeci mrtvá?
Její pohled upřený na něj se odvrátil směrem k zemi se slzami, které ji pokrývali její hebkou tvář.
Itachi promluvil jako první : „Sirio?……………...Jakto že žiješ?!“ zeptal se jí zamračeným, ale zároveň překvapeným hlasem.
Ona stále hledíc do země mu jen řekla: „Já…….musela sem, bylo to tak lepší pro všechny. Oni nabídli mi , že když se k nim přidám, zařídí aby mne už nikdy nikdo nepronásledoval, ani mé blízké. Musela jsem proto v očích všech zemřít. I v tvých. Odpusť mi,“ poslední větu dopověděla velmi ztěžka.

Než stačil Itachi cokoliv říct, ozval se z povzdálí Joshiho hlas volající Sirinino jméno.
Smutně na něj ještě pohlédla, a sklesle řekla: „Promiň, už musím jít. Už k vám nepatřím. Prosím odejděte, nechci vám ublížit,“ hned na to se vyprostila z Itachiho sevření, který ji v té chvíli nebyl od samého překvapení schopen ani zadržet.
Siria se rozeběhla za hlasem volající její jméno. Itachi se po chvíli vzpamatoval a následoval ji.
Když Siria doběhla na ono místo, spatřila jak zrovna skrz Joshiho tělo prochází Painovo meč.
Joshi na ni pohlédl, a v poslední chvíli svého života pohledem upřeným jen na ni řekl: „Teď už jsi konečně volná, tak jak sis to vždycky přála Sirio,“ po této větě věnované jen jí, se skácelo jeho bezvládné tělo k zemi.

Bylo už téměř po bitvě, a bylo poznat, že Akatsuki jsou velmi silní, protože všude kolem nich leželi těla mrtvých bojovníků.
Když ji členové Akatsuki spatřili, nevěděli co si mají myslet. Hned za ní se po menší chvilce ukázal Itachi s už velmi těžkým postojem od rány, která ho začala z cela jistě ochrnovat po celém těle. Všem došlo, co se asi mohlo odehrát.
Pain se hned na to zvolal jako první: „Odveďte ji. Teď je náš vězeň. Byla s nepřáteli,“
Díval se jí zpříma do očí, vyjadřujíc opovržení vůči ní.
Na to se ale hned ozval Konanin hlas: „Ale paine…………….vždyť ona přeci stále patří k nám.“
„Hmm……………….to se ještě uvidí. Momentálně ne, jak vidíš,“ odvětil jí přísně, s pohledem upřeným na Siriu.
Nikdo na to nic už neřekl, stále zmateni z toho co se právě stalo, se jen mlčky rozešli k ní.
Kisame s Deidarou ji už chtěli vzít s úmyslem ji svázat, ale za Sirininými zády se najednou ozvala menší rána. Bylo to Itachihovo tělo, paralyzované jejím jedem, které se zhroutilo ke stromu opírajíc se jen s těžkostí.
Siria neváhala a přistoupila k němu. Vytáhla si z kapsy menší flaštičku s nějakou tekutinou, a dala mu ji vypít.
Nikdo z Akatsuki jí v tu chvíli nebránil. Možná i proto, že sami nevěděli jestli k nim stále patří nebo ne.

Za nedlouho bylo poznat že se Itachimu už dělá líp.
Jediné co však Itachi slyšel bylo jen tiché: „Měla sem o tebe strach, aby se ti nic nestalo………..Odpusť mi to Itachi,“ bylo to její tiché šeptnutí do ucha, slyšitelné jen pro něj.
Hned na to jí už Kisame s Deidarou konečně svázali a odvedli z Itachihovo dohledu.
Pain pak promluvil směrem na Konan: „Konan, ty tu s Itachim zůstaň dokud se nezotaví. Nevíme co má od ní v sobě za jed. Dojdete nás.“
Konan jen tiše přikývla. Ostatní se odebrali zpět do sídla se Siriou, teď branou jako vězně...........................................................