NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 28.)

TAK JO NO A JE TU DALŠÍ DÍLEK TAK MNĚ HLAVNĚ NEPŘIŠKRŤTE

28. díl

„Proč jsi najednou tak jiná???“ zeptal se jí, aniž by reagoval na její předešlou větu.
„Copak jsi mi nerozuměl!? Říkám ti nech mě být!!! A už za mnou prosím nechoď!!“
„ Ne dokud mi neodpovíš“ trval stále na svém.
„Chceš to vědět?? Měl pravdu, on měl pravdu se vším, co o mě řekl. Tím, co se stalo se mi jeho slova jen utvrdila. A nebyl jediný, od koho jsem to slyšela. Nechci, aby se někomu z vás tady něco stalo. Oni po mně půjdou, jen jsem si to nechtěla připustit. Ale teď už mám otevřené oči. Prosím odejdi, už víš co si chtěl.“ v očích měla prázdno. Žádný náznak citu, ničeho.
„Hmm…..Domníval jsem se, že si jiná, ale jak vidím, si stejná jako ostatní. Věděl sem že nedokážeš zapomenout…………. jen kvůli mně.“ opověděl s přísným hlasem.
„A proč bych to měla dělat, ani ty by si to neudělal kvůli mně nebo by si snad dokázal zapomenout na svojí minulost??“ dívala se na něj zlým pohledem, který mývala jen když byla nešťastná.
Na tuto otázku už jí Itachi nic neřekl, jen se zvedl a odešel.

Další dny se Siria nesměla moc hýbat. Ale když už jí bylo líp, začala se volně procházet po domě. Itachiho od té doby neviděla. Chtěl si to všechno v hlavě ujasnit a to samé i Siria. Teď byla její jedinou společnicí v opuštěných nocích jen Isis. Itachi se u ní od daného rozhovoru totiž neukázal.
Byla ráda že ho nevidí, jinak by v ní vyvolával její tak těžce uzavřené city.Takhle měla více času se připravit na svůj plán a nikdo ji nevyváděl z míry.

Už byl večer a Siria si potají balila v pokoji své věci a potřebné zbraně na cestu. Vyčkala, než všichni usnou a tentokrát se ujistila důkladně, aby ji zas někdo nevyrušil. Ponechala tam i svou věrnou přítelkyni Isis, klidně spící v klubíčku. Když byla v síni, ještě jednou se rozhlédla.
Nakonec usoudila že může jít a potichu si řekla: „Zdá se že už není nikdo vzhůru“ a šla otevřít dveře od domu. Jen co za ně chytla, se za jejími zády ozvalo: „Jsi si tím tak jistá??“
Siria otevřela dveře a pak se náhle otočila za hlasem který ji tak nečekaně překvapil.

Stál na schodech a díval se na ni tím svým mrazivým pohledem.
„Co po mě chceš Itachi??“ ihned odpověděla až lhostejně.
„Víš, co jsem ti jednou řekl a tak to taky zůstane, má slova se nemění“ řekl jí to velmi vážně, s plným rozhodnutím.
„Heh, ano vzpomínám si, budu to muset risknout, dělej jak myslíš“ dořekla a rozešla se ven. Měla co dělat, aby se nerozsypala pod jeho slovy. I když se snažila ubránit svým citům, stále nedokázala uzavřít své srdce úplně před vším.

Jen co vyšla ven uslyšela za sebou znovu jeho hlas.
„Nenechám tě odejít“ řekl jí už s klidem.
Siria se jen otočila a hrubě mu odpověděla: „Budeš muset, jinak mě budeš muset zabít, jak už si mi jednou řekl“ Uvnitř jí pálilo celé tělo, měla pocit, že to nevydrží a každou chvíli k němu přijde a políbí ho. To ale nešlo, nešlo to pokud ho chtěla ochránit sama před sebou a těmi co po ni vždy půjdou. Musela se přemáhat , být navenek bezcitná, tak aby to nepoznal. Myslela si, že když uvěří, že už o něj nestojí jako dřív, nechá jí na pokoji. Věřila, že dělá správně.
„Nechtěj to po mně!“ Promluvil na ni už zle.
„Copak nevidíš, že jestli mne chceš zastavit, nemáš na vybranou?“ uvnitř si to svým způsobem i přála, aby to udělal.

Itachi se na ni díval se zvláštním pohledem. Jeho zlý pohled vyjadřoval i něco jiného, něco co teď nechtěl dát najevo.
Náhle se svraštěným obočím a zlomyslným výrazem se na ni rozeběhl. Neváhal ani vteřinu. Vypadalo to, že už je to zase ten starý Itachi, plný nenávisti a opovržení k druhým.

Jakmile ho Siria spatřila, jak se k ní blíží, stoupla si proti němu do obranné pozice a čekala na něj. Nic nedělala, jen se na něj dívala.
Když už byl už těsně před ní náhle vytvořila svou pečeť a nechala ho obmotat slabšími liánkami, které ho jen stáhli k zemi a odtáhli dál od ní. Nechtěla mu nijak ublížit, pouze ho chtěla udržet od sebe dál. Itachi však najednou zmizel a objevil se přímo před ní. Siriu to začínalo trápit, mít ho před sebou tak blízko a muset s ním namísto toho co by si ve skutečnosti přála bojovat. V očích měla bolest, ale zároveň i zlost.

Proto vzala za svůj náramek a vytáhla na něj jehlice. Tentokrát ale nebyli otrávené. To Itachi však nevěděl a myslel si, že ho teď chce zabít. Naštvalo ho to ještě víc a jak před ní stál, sekl jí přes ruku.
Siria však jen uskočila o kus dozadu a jehlice po něm hodila. Jen jedna ho škrtla, ale to už Itachi nevnímal, bylo mu to jedno. Jediné o co mu teď šlo, bylo udržet ji tu za každou cenu, klidně i mrtvou.

Siria na něj útočila stále tvrději, ve snaze ho zastavit. Nakonec se stalo to, co opravdu ani jeden z nich nepředpokládal.
Isis která když zjistila, že s ní Siria není v pokoji, ji šla hledat, a když viděla jak spolu bojují, uvědomila si, že ji chtěla nejspíš opustit. Chtěla jít s ní nebo jí zastavit, a proto na ni nečekaně skočila ze zadu, ve chvíli když to nečekala, ve snaze ji zadržet nebo jít s ní.
Siria překvapením bez sebe ležela na zemi a nic neříkala.
„I jí si chtěla opustit??? Co se to s tebou stalo, to nejsi ty. Řekni, proč to děláš??“ zeptal se jí náhle Itachi stojící za Isis.
Siria hledíc na Isis jen řekla: „Isis odpusť mi, že jsem tě opustila, ale já ………..já musím, nechci, aby se vám něco stalo, nemůžu zůstat. Pochopte to už!“ začala křičet rozhořčeným hlasem.

Itachi k ní přišel a zadíval se na ní svým spalujícím pohledem. Po chvíli však řekl: „ Víš, že tě radši zabiju, než abych tě nechal odejít, ale něco ve mně to teď nedokáže. Nemůžu tě tady držet násilím. Jestli po tom jediném tolik toužíš, nebudu tě držet.“ hleděl na ni upřeně, čekajíc její odpověď.
„Nic jiného si celou dobu nepřeji“ odpověděla s pohledem upřeným do země. Bylo poznat, že lže a o to víc jí nerozuměl. Přesto jí ale nechal, ať se sama rozhodne.
Po této její větě ji Itachi i s Isis pustili a poodstoupili od ní.
Siria se zvedla ze země a když už chtěla pokračovat dál v cestě, někdo ji náhle chytl ze zadu za pas a přitiskl ke stromu, který byl vedle ní.
Dívala se na něj. Pozorovala, jak se k ní přibližuje a těsně u jejích úst se jí ptá: „A jsi si tím jistá, že to tak chceš?“ I když ji pustil, chtěl se ještě něčím ujistit.

„Jsem, bude to tak nejlepší pro všechny“ řekla rozvážně, ale stále se mu neodvážila podívat do očí.
Itachi to poznal a křikl na ni: „Lžeš, nevěřím ti!!!“
„Nemusíš, chci odejít z vlastní vůle a netrápí mě to,časem na všechny tady zapomenu i na tebe. A vy na mě taky“ její hlas byl sice dost vážný, ale skrýval se v něm i smutek.
„Nemyslím. Ale dobře, pustím tě, ale nejdřív si musím ověřit, co si řekla“
Itachi se k ní ještě víc nahnul a co nejněžněji sotva patrným dotykem jí přejel svými rty přes ústa. Z nich postupně sjížděl níž až k rameni, kde přestal a se skloněnou hlavou mluvil dál: „Chci, abys to řekla teď. Chci, aby si to zopakovala! Pověz……a můžeš jít“
Už to nedokázala dál předstírat. Její hra byla u konce. Celá se pod jeho dotyky totiž roztřásla, když ji tak sladce líbal. Věděl to, věděl, že ji to zlomí.
„Já……………………….já ……Itachi“ vzdychla.
Věděl, že nemůže nalézt sebejistou odpověď a proto pokračoval v tom, kde skončil.

Jeho ruce jí něžně přejížděli přes její sametově hebkou pokožku. Jeho rty jí laskali po těle tak sladce, jakoby se snad bál, že při sebevětším dotyku se mu rozplyne před očima. Cíti,l jak se pod jeho dotyky celá chvěje.
Pohlédl na ni a zkoumavě si prohlížel její tvář. Všiml si, že už nemá ten lhostejný výraz, co před chvílí.
„Řekni to už konečně, chci to slyšet“ zašeptal jí do ucha.
„Itachi………já….nedokážu to, budeš se mnou trpět, vy všichni. On, Shibuki, měl pravdu, jsem tu jenom na obtíž.“ S pláčem mu řekla tato bolestná slova.
Itachi jí pozvedl hlavu směrem k sobě a tiše jí řekl: „To už neříkej, mýlíš se.!“

„Ale jak chceš se mnou žít, když kvůli mně po nás někdo pořád půjde? Nechci tě ztratit. Radši odejdu, než abych tě viděla umírat“
„Já myslím, že to nebude o nic horší než teď. A dokud budeš se mnou, nikdo ti neublíží a ani mě ne. Slibuju. Přijde mi, že zapomínáš na to, kdo jsme, my všichni tady.
„Ach Itachi „
„Řekni pravdu“ neustále trval na její odpovědi.
„Pravdu??………….chci zůstat s tebou, chci abys mě miloval, chci cítit sladkost tvých rtů a tvoje dotyky. Nikdy tě neopustit…. nedokázala bych bez tebe žít ani den. Bojím se samoty. ,Potřebuju tě …… Itachi ale………………….mám strach“.
Itachi nic neříkal, jen na ni hleděl s láskou v očích. To bylo poprvé, co na něm Siria takovýhle otevřený výraz plný citů viděla.
Nepatrně si jí přitáhl k sobě blíž a políbil ji na její sametový krk „Nikdo mi tě nevezme, nikomu to nedovolím“ po té ji náhle vzal do náruče a pomalým krokem se s ní rozešel zpět k sídlu.

Siria se jím nechala mlčky nést a jen mu tiše šeptla „Itachi nedělej to, prosím, pusť mě……teď hned“, on ji však už vůbec neposlouchal a nesl ji dál. Už se ho nedokázala pustit, i když se bála, že dělá chybu.
Itachi se na ni celou dobu díval a nespustil z ní oči. Když došli do svého pokoje, jemně jí položil na postel a sklonil se k ní.

Siria se však nečekaně odtáhla a…………..