NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 27.)

NO A TADY MÁME DALŠÍ POKRAČOVÁNÍ TAK SE DOBŘE BAVTE

27. díl

Nečekaně se však stala jedna událost, na kterou nebyl nikdo připravený.
Siria se za zády Itachiho, jdoucí za ním, znenadání zhroutila k zemi. Tvrdě dopadla na bok, oddechujíc jen s velkou těžkostí.
Ani Itachi ji tentokrát nestihl chytit, bylo to tak rychlé a nečekané, že to nikdo nechápal. Vždyť ještě ve dveřích byla absolutně v pořádku.
Konan, když ji viděla upadnout, hned k ní přišla, sklonila se a začala ji ihned prohlížet.

Siria na ni sotva pohlédla se zkřiveným obočím od bolesti a v tu chvíli bylo vidět, jak jí z úst začal téct silnější pramen krve.
Nikdo tomu nerozuměl, ani sám Itachi, shlížejíc k ní s náznakem vyděšení, ale i překvapení ve tváři. To ho nakonec dovedlo k otázce: „Co je s ní Konan??!“ jehlo hlas vyjadřoval silné podráždění a ještě něco jiného. Něco, co na něm ale nikdo nedokázal rozpoznat.
„Itachi, já …….. já nevím. Je to moc zvláštní. Musíme ji přenést do pokoje.“ dořekla vylekaně Konan. Bylo na ní poznat že je dost nesvá, a že snad i něco tuší.

Itachi už na nic nečekal. Vzal ji a odnesl tím nejrychlejším způsobem do svého, teď už tedy jejich pokoje.Konan se rozešla hned za ním a zbytek Akatsuki zatím zůstali dole s menším zaskočením ve tvářích.
Jakmile Itachi otevřel dveře od pokoje, hned s ní zamířil k posteli. Po té, co ji opatrně položil, Konan ho poslala ven s tím že ji musí důkladně prohlédnout. Itachi na to nic neřekl, spíš byl dost nesvůj a radši odešel. Při odchodu ještě zaslechl Siriinin tichý hlas: „Itachi, co se to děje?? Strašně to bolí,“ její hlas byl plný bolestivého trápení.
„To bude dobrý, nic to není. Lež v klidu, nebo to bude horší….. Věř mi,“ uklidňovala ji hned Konan.

Itachi se už ani neohlédl a radši odešel ven. Potom, co za sebou zavřel dveře, uslyšel menší zasténání od bolesti. Chtěl jít pryč, ale jeho vnitřní strach o ni mu to nedovoloval. Proto se nakonec rozhodl, že počká na chodbě, jak to všechno dopadne.
Po dlouhé době se konečně otevřeli dveře a Konan z nich vyšla rovnou směrem k němu.

„Tak co je s ní??“ zeptal se horlivě. Jeho oči žhnuli sytě rudou barvou.
Konan na něj krátce pohlédla a pak se sklopeným zrakem začala mluvit: „Itachi, nevím jak, ale…..“
„Bude žít??“ skočil jí nečekaně Itachi do řeči.
„A….ano. Bude…….. Ale tady jde teď o něco jiného. Nevím jak ti to říct, ale ona pravděpodobně přijde o dítě. Její dítě nejspíš zemře,… Itachi. Musela utrpět nějakou ránu do břicha. Já ji teď budu muset udělat menší zákrok, jinak nepřežije ani ona.“ Dořekla velmi zkroušeně. Bylo na ní poznat, že jí samotnou to mrzí to, co právě musela vyslovit, ale nic jiného jí nezbývalo.
Itachi se na ni v tu chvíli díval, jak na nějakého vraha a Konan měla uvnitř sebe strach že jí teď nejspíš zabije.
Nic se ale nestalo, jen jí ještě řekl „Je hlavní aby přežila. Dítě může počkat.“ Řekl velmi rozhodně a odešel zamyšlený.
V mysli se mu vybavilo, že to Shibuki ji před smrtí udeřil. Začínal si to uvnitř pořádně vyčítat, že ji neuhlídal. Ale taky mu problesklo hlavou, že kdyby na něj počkala, důvěřovala mu a neutekla, nic z toho co se teď děje, by se nestalo. Byla by v pořádku. S jistotou ho na ni začal brát mírný vztek a neustále se zvyšoval..

Už to trvalo velmi dlouho co ji s Konan nechal o samotě. Byl už dost nervózní a jakékoliv malé rýpnutí ho dokázalo nehorázně vytočit.
Naneštěstí tam zrovna přišel zbytek Akatsuki a se zájmem se ptali, jak na tom Siria je. A co bůh nechtěl….Kisame mu položil jednu otázku, která Itachimu utrhla tu poslední kapku nervů co mu ještě zbývala.
„Itachi……proč se o ní tak bojíš? Vždyť takovejch, i lepších chodí na světě víc“ řekl vyzývavým hlasem Kisame.
Itachi to už nevydržel a během pár vteřin přirazil Kisameho ke stěně a silně ho vzal pod krkem. Ostatní ho nepoznávali, tedy znali ho, věděli jaký umí být, ale tak moc rozhořčeného ho ještě nikdy neviděli. Nikdy by jen tak nezaútočil na svého týmového partnera.

Spaloval Kisameho svými ďábelskýma očima přeplněnýma hněvem a při tom mu řekl: „Ona není jako ostatní!!! Jsi sice můj týmový partner, ale to neznamená, že tě nemůžu zabít!! Už o ní takhle nikdy nemluv, rozumíš??!!“ Bylo poznat, že teď by mu nedělalo sebemenší problém ho zabít. Možná naopak by si to teď ještě vychutnal.
Kisame jen stěží polkl a pak kývl hlavou na souhlas, že tomu dosti rozumí.
Itachi ho ještě chvíli držel, až ho nakonec pustil způsobem že se Kisame malinko prolítl přes chodbu. Itachi už byl dost nepříčetný a opravdu nebylo teď pro nikoho dobré aby ho nějak pokoušel.
Přešlapoval z místa na místo a na tváři se mu odrážel stín hněvu, strachu, a zároveň lítosti.
Po jeho výstupu s Kisamem se už nikdo na nic radši neptal, a ani nic neříkal, jen se otočili a tichým krokem zase odešli. Věděli, že si přeje být teď sám.

Po úmorně dlouhém čekání se dveře od jeho pokoje začali pomalým pohybem otevírat a ze dveří vyšla opět Konan. Byla ale divná, její pohled, chůze, no vše.
„Jak je na tom?!“ zeptal se jí Itachi s napětím v obličeji a očima zapálenýma do krvava.
Konan chvíli trvalo než se odhodlala na Itachiho promluvit. Po menším váhání sama sebe však na konec přemohla a velmi opatrně na něj promluvila: „Je v pořádku, ale přišla o dítě" jen stěží mu dořekla tyto poslední dvě slova.
Itachi na ni pohlédl, dalo by se říct až zaraženě. I přes to, že s tím počítal, uvnitř si moc přál, aby to tak nebylo. Jeho slova řekla vše z toho, jak byl momentálně zaneprázdnění svými myšlenkami: „Hmm……………………jdu za ní“ řekl s mírně přivřenýma očima.

Konan nechápala, že ji nemá chuť zabít nebo neprojevuje sebe menší náznaky emocí vůči takové ztrátě. Myslela s, že tady to bude jiné než s někým jiným, když Siriu má tak rád, ale on na sobě nedal absolutně nic znát . Proto se se na něj ještě ozvala, když odcházel za Siriou: „Itachi počkej ještě!“ vyhrkla najednou Konan.
„Hmmm?“ pohlédl na ni tázavě.
„Ještě něco musíš vědět, ale nevím jak ti to mám říct…..Je…..je tu ještě něco horšího, než co jsem ti právě řekla.“
Pohlédl na ni s velmi staženým obočím, vypovídající silný zájem o to, co mu chce říct a zároveň pomalu vzestupující vztek.
„Možná se s ní už nikdy nedočkáš toho,v co si doufal,“ dopověděla jen zlehka, že ji téměř ani neslyšel.
Jak vyslechl tato, slova zůstal stát a nic kolem sebe nevnímal, jen se hluboce zamyslel. Začal být plný vzteku, jak sám k sobě tak i k ostatním. Proto radši už nic neřekl a jen se tichým krokem rozešel ke dveřím svého pokoje.

Po tom co vstoupil dovnitř, první, co ho praštilo do očí, byla Siria nehybně ležící na jeho posteli. V tu chvíli mu pohlídla přímo na něj a jejich pohledy se navzájem střetly.
Viděl ji. Viděl, jak se na něj dívá a její oči jsou plné bolesti. Ale ani on na tom nebyl nejlíp. Měl v sobě vztek, jak k sobě tak k ní, zato že utekla aniž by ho nechala jít s ní.
Pomalu si k ní přisedl a když už chtěl něco říct, zastavil ho její hlas: „Itachi …….naše budoucnost skončila. Proč se to muselo stát? Proč si mi to neřekl dřív?? Kdybych to věděla, nic z toho by se nestalo, nikam bych nešla“ s pláčem na něj pohlédla.
Jenže tyto její slova ho ještě víc rozčílila, i on si přál mít potomka, ale ona mu to div nevyčítá.Hlavou se mu prolínaly různé myšlenky a z jeho pohledu se teď nedalo vyčíst vůbec nic.

Něco se v něm náhle zvrtlo a svůj vztek tak dlouho dusící pustil na povrch se slovy: „Nemuselo se to stát, kdybys mi věřila a neutekla!! Žádal jsem tě, ale ty si šla. To ty jsi si to zavinila a teď už možná nikdy………!!!!!.“ Nezmohl se vztekem doříct to slovo.

„Itachi“ Siria viděla i přes jeho zlobu smutek. Proto k němu natáhla ruku s nadějí, že bude moct pocítit opět jeho teplo těla, jeho lásku. A však Itachi se od ní odtáhl a hlasitě jí řekl: „Neměla si odcházet, nestalo by se to!“ řekl jí už klidněji, zvedl se a hned na to odešel.
„Itachi? Co to říkáš?!“ plakala, jako kdyby ji párali zaživa.
„Proč………proč mi to říkáš?“ křičela za ním , a doufala, že ji odpoví. Ale nestalo se tak. .

Siria se sama o sobě necítila zrovna nejlíp, po téhle diskuzi jí bylo nepopsatelně zle.Odešel a vzal si sebou kus jejího srdce, kus jí samotné. S poslední větou si odnesl i její naději a štěstí. Připadala si tak prázdná, osamocená a zrazená, už znova. Zamyslela se nad tím, co jí řekl Shibuki, než ho zabila. Jak jí říkal, že ji všichni opustí a že všichni její blízcí zemřou.To se i stalo.
Z obrovského žalu, ale i lásky v sobě postupně uzavřela všechny své city. Věděla, že to co řekl možná ani tak nemyslel, ale jeho slova se ji zabodli do srdce jako ostré jehly nasáté jedem. A to bylo rozhodující. Své srdce uzavřela pod zámek, aby ji už nikdo nemohl trápit a ona neohrožovala ostatní sama sebou.

Když se Itachi dostal z pokoje, hned jak za sebou zavřel dveře, viděl před sebou stát Konan.
„Myslíš, že to co děláš je správné?? Ani jeden z vás za to nemůže, ona to nevěděla a ty jsi jí to nestihl říct včas. Nedávej vinu jenom jí.“ řekla mu vroucným hlasem.
„Hm…..Myslím, že pro tebe bude lepší když mě necháš na pokoji Konan!“ odvětil jí tvrdě. Po tomto výroku se otočil a šel pryč.
Za několik hodin, když už byl o něco klidnější a vyrovnanější s událostmi, se odebral do horního patra.

Siria zrovna ležela na zádech s zaměřeným pohledem na dveře, když náhle se ony dveře otevřeli a dovnitř vešel Itachi.
Popošel až k ní a sklánějící se nad jejím tělem jí s tichým hlasem řekl: „To, co jsem řekl nebyla až tak úplně pravda“ a chtěl ji políbit. V jeho očích byla vidět omluva a velká starostlivost.
Siria se ale jeho polibku nedočkala, protože ona sama ho zarazila svou rukou.
„Už na mě nesahej, náš společný život už nemá smysl. Promiň mi, ale nemohu být s tebou při představě, co se stalo. Můj cit se k tobě nikdy nezmění, ale teď s tebou být prostě nemůžu“ její hlas mu zněl tak chladně, jak to uměl jen on sám a to mu přišlo velice divné, když ona taková nikdy nebyla.
Itachi byl zaražený jejím zachováním.Přišel se jí omluvit a ona se k němu chová jako k cizímu. Chtěl zjistit co to zapříčinilo.

„Proč jsi najednou tak jiná???“ ………………………….