NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 26.)

MÁM PRO VÁS MENŠÍ ODDECHOVKU OD TĚCH BOJŮ, A ZÁROVEŇ TROŠKU SLAĎÁČEK. NO SNAD SE VÁM TO NĚKTEŘÍM NEZNELÍBÍ A ZEJTŘEJŠÍ DÍL, BUDE ZASE TROCHU ZAJÍMAVEJ. TAK SE NECHTE PŘEKVAPIT

26. díl

„Nech mě na pokoji! Hned mi řekni, kde je Itachi nebo tě zabiju!!“ Neváhala ani na vteřinu a svých slov nelitovala, ba naopak. Vzala je tak vážně, že na něj chtěla s nenápadně držícím kunaiem ve své ruce zaútočit.
On ji však při snaze otočit se směrem k němu, zachytil za zápěstí ruky, v které svírala zbraň a přiloženými ústy na její šíji ji jen sladce pošeptal: „Tak moc ses o mne bála????“

Siria se jen malinko nadechla a celé její tělo rázem ztuhlo s tichoučkým vyslovením: „Itachi?????“
Hned, jak to dořekla, povolila sevření své dlaně a od zbraně kterou svírala bylo slyšet pouhé cinknutí odrážející se o kamennou zem. Lehce se k němu otočila a pohlédla na něj s rozšířenými zorničkami. V jejích očích byla vidět obrovská úleva, ale i menší zděšení. Ústa se jí nepatrně pootevřela zatím co jí lehký vánek ovíval rudé vlasy a hebkou tvář s menším doplňkem záře od noční oblohy.
Hleděl na ni vážným, ale zároveň zkoumavým pohledem. Nedalo se z něj přesně vyčíst na co myslí.

„Ty žiješ!!“ řekla velmi šťastně s rozzářeným úsměvem na rtech.
Nečekala na nic a hned se mu ovinula kolem krku s tichými slovy: „Bála jsem se,……….Měla sem o tebe velký strach že,….………………………..Itachi“ to poslední slovo vyslovila tak něžně.

„Hmm..…O mně se bát nemusíš, snesu mnohem víc, ale pravda je že ten tvůj extrakt v těch jehlách je hodně silný.“ a zlehka se na ni pousmál.
Siria se ale najednou nečekaně odtáhla a pohlédla upřeně na jeho tvář.
Všiml si, že se jí v očích začíná odrážet strach a úzkost. Nestihl však nic udělat nebo se na něco zeptat, protože z jejích úst vyšla věta, kterou opravdu nečekal.

„Itachi……já………….já musím odejít. Nezlob se prosím na mně a nezazlívej mi to, ale já nemohu s vámi zůstat ani s tebou. On….. měl pravdu. Všichni mi blízcí vždy zemřou, protože se mne snaží chránit a já nechci aby se ti něco stalo. Jakmile někdo zjistí co sem zač, půjdou po všech na kterých mi tak záleží a tomu musím zabránit. Nechci aby se to stalo“ vyslovila náhle, plná smutku.
„Já vás ale nepustím!!!!“ odpověděl jí Itachi horlivě a silně jí stiskl za ramena. Jeho oči ihned získali na sytosti jeho krvavého pohledu.

Siria se na něj podívala nepochopitelným pohledem a zvídavým tonem se ho optala: „Jak nás???? Nerozumím ti. Já musím odejít Itachi a to sama. Pochop to.“ měla velmi smutný hlas, ale také velice rozhodný.
„Ty ale nemůžeš odejít sama.“ odpověděl jí už s trošku menším klidem.
„A proč myslíš?“ pohlédla na něj velmi tázavě.
„Jen kdyby sis s sebou chtěla vzít část naší budoucí rodiny a mě tu nechat samotného“ dořekl a mírně se na ní usmál.
„Ale to bych ti stejně nedovolil“ dodal už trochu rázněji.

„Coo???? Jak to myslíš????………. Itachi?!“ Siria na něj hleděla velmi nechápavě a teď už i vyděšeně.
Itachi ji však jen sjel svými dlaněmi níž a jemně jí je přitiskl na podbřišek. S pohledem upřeným na ni ji sladce odpověděl: „Tady je naše budoucnost a možná i mého klanu“

Siria se na něj hluboce zahleděla a jen tiše ho oslovila: „Itachi“
Její překvapený, ale zároveň teď už chápající výraz jí oplatil slovy: „Nedovolím, aby mi tě někdo vzal nebo aby se ti něco stalo!“ tato slova byla plná vážného rozhodnutí upírajícím se pohledem na ni.

„A jakto, že ty to víš a já až do teď ne??!!“ začínala se pomalu zlobit.
„To Konan. Musel jsem si být nejdřív tebou jistý, jestli by si byla schopna opustit vše co máš tak ráda i své sny a zůstala se mnou a s naším dítětem.“

Siria překvapena jeho neobvyklým chováním se jen nedůvěřivě zeptala: „Takže ty chceš žít se mnou?? S námi???“
Nečekala že by se jí něco takového mohlo přihodit, natož s ním, když ani donedávna nevěděla, co k ní cítí. On, ten který nedokázal milovat, nebo alespoň si vždy přál, aby si to každý myslel.

„Dal jsem ti snad najevo něco jiného? Rozhodl sem se, že chci obnovit svůj klan s tebou“ řekl už trochu ostřejším hlasem, možná i trošku rozzlobeným.
Siria chtěla ještě něco říct, ale Itachi jí už nedal možnost. Nečekaně rychle ji uchopil do náručí a přešel s ní k ohni, u kterého ji co nejjemněji položil a odebral se bez menšího slůvka na odchod.

Siria tomu vůbec nerozuměla, a tak už chtěla vstát, když ji Itachi zády k ní ještě stihl říct: „Nikam nechoď, hned jsem zpátky“
Krátce se po ni ohlédl a pak odešel z jeskyně ven.
Sice nerozuměla jeho tak zvláštnímu záměru, ale sama chtěla vědět, co se na ni chystá. To jí donutilo vyslechnout jeho přání a vyčkat na něj.
Už to trvalo dlouho, Itachi stále nikde a Siria už začínala pomalu ale jistě usínat.
Měla zavřené oči a sladký úsměv na tváři. Pomalu se začala odevzdávat do říše snů, z kterých ji ale po velmi krátké chvíli vytrhl něžný dotyk přes její nárt.
Z lehkostí otevřela oči, nad kterými spatřila svého ochránce.

Jeho ruka ji pohladila po lýtku a ona se ze široka usmála. Siria stále ležíc na skalnatém povrchu, vyhřátém od ohně, si ho prohlížela způsobem vyjadřujícím jako by to bylo naposledy.
Po chvíli váhání se nakonec odvážila, a svou nepochopenou myšlenku vyslovila: „Itachi,……proč jsi odešel??“
Itachi stále s jednou rukou za zády se k ní sklonil a zahleděl se jí ještě víc do očí se slovy: „Musel jsem se pro dnešní noc postarat o naše bezpečí, aby nás dnes nikdo nerušil.“ a s vyzývavým pohledem se na ni pousmál.

Siria byla překvapená, ale zároveň moc šťastná že může být s ním. Vždyť si to moc přála.
Itachi se k ní sehnul ještě víc a zakryl jí svou dlaní oči a dal jí něčeho velmi příjemně omamujícího přivonět. Potom jí pomalu pustil oči, aby se mohla ohlédnout.
Všimla si přímo před ní nádherné květiny, rudé jak její vlasy, ostré, ale zároveň něžné, jak dokáže být ona sama.
Itachi jen hledíc na ni řekl: „ Jsi jí moc podobná, těžko se k ní přiblížíš, ale když se ti to podaří, zjistíš že umí být i velice příjemná. Když jí oddělíš od jejích blízkých tak uvadne nejen ona, ale i ti kolem ní, protože zůstanou sami. Nenech ji uvadnout.“
Jeho hlas byl neobvykle hluboký, ale zároveň i dost ostrý.

Siria na něj hleděla dost zaskočeně. Nějak ho vůbec nepoznávala a hlavou se jí proháněla neustále jedna myšlenka: „Je to opravdu on??? Od kdy je tak jiný???? Nikdy takový nebyl nebo možná že by ho dokázalo změnit, to co se v poslední době stalo??? Ale proč byl teda vždycky tak zlý????“
Hned se odpoutala od své mysli a zamyslela se nad tím co jí právě před nevelkou chvilkou řekl. Snažila se porozumět jeho slovům.
Po chvíli však pochopila, že jí žádá, aby je neopouštěla, aby zůstala s ním. Musel to na ní poznat, že stále váhá, že chce odejít, pomyslela si. Pohlédla na něj a viděla jak se na ni stále upírá jeho propalující zrak, ale pro ni tak nádherný.
Chytla ho za ruku s květinou a se slovy: „Nikdy tě neopustím“ mu květinu vzala a vhodila ji přímo do silného plamene u nich.

Itachi nedal na sobě znát žádnou změnu ve tváři, měl ji stále kamenně vážnou. Avšak něco nakonec přece jen udělal.
Prázdnou rukou, v které ještě před chvílí svíral nádhernou květinu jí tak podobnou, jí uchopil levou dlaň a přitiskl ke kamenné zemi. Díval se na ni velmi vážně, až najednou si na ní poklekl a druhou rukou jí začal hladit po těle.

Siria se lehce prohnula, z té náhlé slasti jeho doteků. Ještě nikdy k ní nebyl až tak jemný, ani té noci. Se zavřenýma očima si vychutnávala jeho příjemné doteky, které jí přišli jako nějaký omamující lék. Usoudila, že se ním opravdu muselo něco stát, že ho opravdu něco velmi změnilo.

Itachi jí stáhl vlasy z obličeje, které jí překrývali tvář a jemně jí pošeptal: „ Změnila si mě. Změnila si mi svou přítomností život,………..teď už nedokážu být jako dřív……..Ne s tebou. Kdyby si chtěla odejít, nenechal bych tě. Radši bych tě zabil.“ šeptl jí vážným tonem, v kterém byla ukrytá i velká touha.

Siria na něj pohlédla smutným pohledem, a z jejích úst vyšlo jen krátké: „Ach Itachi…….radši bych si vzala život sama, než abych tě opustila“ a sladce se na něj usmála.

Ani jeden z nich už nic neříkal, jen se nechaly unášet svou vášní.
Jejich rty se dotýkali vzájemně na všech částech těla, dotýkaly se jeden druhého tak jemně a vzápětí tak žádostivě, jako kdyby je měl někdo brzy rozdělit. Milovali se ne jen tělem, ale teď už i duší, nechajíc se unášet v plamenném odrazu jejich vášně. Přišla rozkoš i slast, ale oni byly stále spolu, až do ranního svítání. Tato noc byla jenom jejich a nic je nemohlo rozdělit.

Až odpoledne se teď už dva nerozluční lidé rozhodli, že je čas jít. Byly tak jiní a přece tak stejní.
Když konečně došli před sídlo Akatsuki, Siria na něj s mírným strachem pohlédla a čekala až ji vyzve jako první.
Itachi jí pohled oplatil vážným a přesto už i milým výrazem. Tyhle pohledy patřili jen jí, nikdo je nikdy u něj nespatřil a ani nespatří. Kromě ní, ona jediná si dokázala vzít kousek jeho srdce.

V sídle Akatsuki byl zrovna docela rozruch, protože už se všichni obávali že ty dva nakonec dostali. Momentálně měli poradu, když se náhle otevřeli dveře a dovnitř vstoupili Itachi a za ním Siria.
Všichni během chvilky utichli a Pain vstávajíc od stolu promluvil jako první: „Itachi……už jsme si začínali myslet, že se nevrátíte,“ řekl vážným hlasem.

Itachi bez jakékoliv známky citů jen řekl: „Hm…………nepřeháněj to Paine, přece si nemyslíš že bych se tak snadno nechal porazit“ se silným úšklebkem na tváři na všechny pohlédl.
„To by nás ani nenapadlo,“ dodal Kisame.
Itachi se na něj otočil s vražedným výrazem a pak vešel dál, s tím že se společně se Siriou odeberou k sobě.

Nečekaně se však stala jedna událost,na kterou nebyl nikdo připravený…………....