NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 2.)

TAK A TADY JE POKRÁČKO

2.díl Ztráta paměti

Už dlouho nikdo nešel, rozhodla se tedy, že se půjde podívat po okolí.

Chtěla se obléct, ale najednou ji strašně rozbolela hlava. Před očima se jí zjevovaly různé neznámé obrazy. Dostala záchvat a zase jí bylo hrozně zle. I přesto se přemohla a šla ven ze dveří. Už nechtěla upadnout znovu do bezvědomí, a hlavně ne teď, když tu není sama. Malátně se dotrmácela ke schodům, když najednou uslyšela něčí debatu.
Byla to diskuze mezi Itachim a Painem.
„CO?? Jak to myslíš??“ vyjíždí na něj Pain.
„Prostě tam ležela“ řekl Itachi úplně ledovým hlasem.
Do diskuze se ale přidal Deidara. Seděl za stolem na židli, když najednou z něj vypadla věta, osudová pro Siriu.
„Klidně může bejt zvěd. Těžko sem někdo najde cestu jen tak. Já už bych to dál neřešil. Prostě sem dotáhneš tu dě*ku, zjistíme co ví, a pak jí zabijeme,“ pronesl Deidara se zákeřným a zároveň radostným výrazem na tváři.
To ale Siria neměla slyšet. Škublo to s ní a vyšla na schody. Uprostřed schodiště se zastavila.
Cítila pohledy všech, co tam stáli, až jí to začalo být velmi nepříjemné.
Celý tým Akatsuki totiž nečekal, že je jejich nevítaná návštěva poslouchá. Ale hlavně z ní nemohli spustit oči, a to z důvodu jak vypadala.

Siria měla na sobě stále jen ručník, ale to jí v tu chvíli nijka netrápilo. Bylo vidět, jak má nádherné, ohnivě červené vlasy, které jí sahaly až pod pás. Její oči byly neobvykle modrozelené,až tyrkysové. Postavu měla velmi dobře vypracovanou a štíhlou, což bylo vidět i z područníku. Měla ladné pohyby, i když se kymácela. Jednoduše neměla chybu. Vypadala jak nějaký omamující přelud.

Když sešla schody, zastavila u Itachiho. Nikdo nic neříkal, spíš byli beze slov.
Najednou ale ticho prolomil Deidara a řekl: „Ale, copak si tam s tou courou dělal, Itachi??“
Itachi na něj jen hodil vražednej pohled. Otočil se a opětovaně tázavej, ale zároveň spalující pohled na Siriu.
Ta už to ale nevydržela a šla k Deidarovi. Nevěděla proč, ale popadl ji amok, vůbec se neovládala. Přišla k němu. Mezitím Deidara vstal ze židle a čekal, co se bude dít. Ale to co viděl, ho trochu zaskočilo.
Siriininy oči z ničeho nic zčernaly a vlasy jí začaly vát vzduchem. Přišla k Deidarovi, pousmála se, nečekaně zvedla nohu a přitlačila ho s ní na stůl, který byl za ním. Získala zneznámých důvodů ohromnou sílu. Na stole viděla kunai, který byl blízko ní. Popadla ho a přitlačila mu ho k srdci.
Pak řekla: „Jestli mi ještě jednou řekneš, že jsem dě*ka nebo něco obdobnýho, tak tvoje příští slova budou už jenom škemrání o milost před tím, než tě zabiju. Nic o mně nevíte, tak nemáš právo tohle o mně říkat,“ velmi chladným hlasem mu takto Siria odpověděla a nepříjemně se na něj usmála.
Deidara se na ní jen pohrdavě a nenávistně díval.

Všichni se na ni hleděli s div ne otevřenou pusou dokořán. I Itachi byl dost zaražen. Nastalo hrobové ticho. Nikdo to nečekal od takovéhle obyčejné holky, která vypadá tak nevinně.
V místech, kde se jí noha odkryla celá (ale žádná intimní část), byla vidět její ladná postava. Tobi,když ji takto viděl, trochu začal slintat. No, nejspíš nebyl jedinej.
V tom ale cítila, jak na ni něco letí. Byl to kunai.
Jen tak tak stihla uhnout. Přesto jí sekl do ruky. Uskočila ke stěně schodiště a začala se pomalu zvedat. Když najednou se jí ozala znova ta hrozná bolest. Chytla se za hlavu a podívala se na ně. Bylo vidět, jak jí síla opouští a oči se jí znova zbarvují do jejího nádherného tyrkysu.
Z ničeho nic uslyšela, jak na ní někdo mluví.
„Co si zač?? A hlavně, proč si tu?“ ptal se Pain.
Siria se na něj podívala, a pak mu řekla: “Jsem……Já jsem Siria.“
„A co tu chceš?“ tázal se dál Pain.
Siria zmateně odpověděla: “Já nevím, nevím jak jsem se sem dostala, ani kdo jsem. Jen jak se jmenuju, na to si vzpomínám. Tedy alespoň myslím, že je to moje jméno. Nepamatuju si nic!!!!!!!“ začala na ně křičet hlasitě.
Pak se jí ale Pain zeptal: “A víš alespoň, co umíš?? Když se naštveš, nevypadá to, že bys byla až tak bezbranná! S nožem to taky umíš. Takže??“
Siria se snažila vzpomenout, ale čím víc se snažila, tím víc jí bylo hůř. Chytla se znova za hlavu a schoulila se na zem do kleku. Začala sebou šít a brečet, při tom všem křičela: “Já nevííím! Prosím,...už dost! Strašně to bolí!!!!!!“
Náhle se zvedla na nohy, popošla pár kroků k nim a upadla na zem do bezvědomí.

Všichni na ní pohlíželi velice divnými výrazy. Nakonec ale Pain promluvil:
„Ty Itachi ji odnes a postarej se o ni. Nechci, aby se jí teď něco stalo.“
„A to jako proč??!“ zeptal se rozzuřený Deidara.
„Tak za 1.) Nevíme, kdo je a proč je tady. A za 2.) Nejsou nám pořádně známy její dovednosti, který, jak jste si jistě všimli, nejsou zrovna nicotné. Myslím si, že to byl jen kousíček z toho, co ve skutečnosti umí. Ale nejhlavnější je, že si jak to očividně vypadá, opravdu nic nepamatuje, přesto si tím nemůžeme být 100% jistí. Proto by se nám mohla hodit na pár věcí. Pak jí můžeme zabít. To se ještě uvidí. Takže proto se jí teď nesmí nic stát. Rozuměli jste??!“
Všichni, i když s nechutí přikývli.
Pain se pak otočil na Itachiho a řekl mu: “Itachi....máš za úkol se o ní postarat, ale co chci, aby jsi hlavně udělal je, že musíš zjistit, co všechno dokáže. Všiml jsem si, že když se rozčílí, uvolní ze sebe nějakou zvláštní sílu.“
„Ale démona v sobě nemá, to už jsem zjistil,“ řekl Itachi.
Pain mu na to ale odpověděl: „O to je to zajímavější. Takže ji přinuť používat její sílu jakýmkoliv způsobem. Chci vědět, co v ní je.“

Itachi se jen ušklíbl a podíval se na ni. I když se mu moc nelíbilo se o někoho starat, uviděl v tom i jisté výhody. V duchu si řekl: „Hmm, jakýmkoliv způsobem. To si na ní budu aspoň moct pořádně zatrénovat svůj Sharingan.“
Po téhle myšlence jí zvedl do náručí, kývl na Paina a šel s ní do svého pokoje.
Položil jí na postel a chtěl ji ošetřit rány, co na sobě měla. Jenže jak se k ní naklonil, aby jí vyčistil ránu na té ruce, z ničeho nic sebou začala Siria škubat a volala jeho jméno. Itachi ji musel pevně chytit za ramena, aby sebou tak netřásla.
Po chvilce se zklidnila a začala se probouzet.

„Itachi,….jsi to ty?“ řekla Siria tichým, ale strašně něžným hlasem.
„Proč jsi řikala mé jméno ze spaní?“ ptal se jí.
„Já?? Nevím o tom,“ odpověděla Siria překvapená sama sebou.
„Stále jsi si nevzpomněla?“ ptá se jí Itachi.
„Já……………..ne,“ odpovídá mu Siria a otočila hlavu na stranu, aby nebylo vidět, jak se jí derou slzy na povrch.
Itachi se na ni ale podíval zle a řekl: „Tak to mě moc mrzí, pak to půjde po zlém.“
Otočil si její obličej směrem na sebe, ale v tu chvíli se zarazil. Viděl její tvář, její oči byly tak krásné a plné něhy, ale přitom plné smutku. Už v nich vůbec neměla ten zlý a nenávistný pohled jako dole u schodiště.
Sám nechápal proč, ale nebyl schopen ji v tu chvíli ublížit.

„No tak, Itachi, co je to s tebou, chceš jí přece donutit mluvit,“ nadával sám sobě uvnitř.
„Co mi chceš udělat?“ zeptala se ho vyděšeně Siria.
V tom se Itachi probral a řekl jí: “Když si nechceš vzpomenout, donutím tě, abys použila svojí sílu. Podívej se mi do očí!“ řekl už zle.
Ale ona svůj pohled odvrátila.
Najednou ji silně stiskl ránu na ruce, až z té bolesti vykřikla a pohlédla na něj.
Itachi zapl svůj Mangekyou Sharingan a zhypnotizoval ji.
Siria se z ničeho nic ocitla v temnotě. Všude byla hrozná tma. Najednou zjistila, že je přivázaná k obrovskému kůlu ve tvaru kříže. Viděla, jak k ní jde z dálky Itachi. Měla strach, ale nedala to znát. Přišel k ní a náhle jí začal řezat po celém těle.
Hrozně jí to bolelo. Začala kříčet a prosit ať už přestane. Ale on pokračoval dál. Najednou přestal a přistoupil k ní velice blízko. Cítila teplo jeho těla i jeho dech, které ji nesmírně pálilo na zraněných částech těla.
Podíval se jí zpříma do očí a
…..............................................