NEVĚDOMOST JE SLADKÁ - (Itachi x Siria) - ( 10.)

MÁM PRO VÁS TADY SLÍBENÉ POKRAČOVÁNÍ, KTERÉ VÁS TENTOKRÁT SNAD ZAUJME VÍC NEŽ TEN PŘEDEŠLÍ DÍL.ALE JAK JSEM ŘÍKALA,MUSELA SEM HO VYDAT, PROTOŽE NAVAZUJE NA TENTO.
TAK PŘEJI (SNAD) PŘÍJEMNOU ZÁBAVU

10. díl

Chvíli se na sebe na sebe Itachi se Siriou jen tiše dívaly. Po chvilce se ale Siria na něj pousmála, a chtěla mu něco říct, když v tom ji vzala bodavá bolest na hrudi a břiše.
Svůj úsměv který měla se z jej tváře z nenadání rázem vytratil ,a nemotorně dopadla zpátky na židli.
Itachi si všiml že něco není v pořádku, a proto neváhal se svojí otázkou „Co se stalo?“
„N…..nic….Itachi,t..to bude dobrý. Jen jsem asi neměla jíst tak rychle, po dlouhý době. Ah,….má vina“ Přemohla se mu odpovědět s pokusem o úsměv. I když to byla vlastně jen rychlá lež.
„Hmmm………..To ty rány. Říkal jsem ti že tě to bude bolet víc a víc.“
Siria se však rychle, byť s námahou zvedla, a při odchodu jen letmo pronesla „Už půjdu“ Nepohlédla na něj ani na sekundu. Cítila že on ví že lže.
Poté co Siria tak náhle odešla, Itachi šel pomalu za Painem.
Mezitím u Paina v pracovně mluvila Konan „Paine, proč jí to všechno trpíš? Copak už si zapomněl co si na nás zkusila? Já bych jí to netrpěla. Vsadím se že kdyby mohla, nejradši by se nás zbavila, tak jako mi jí“
„Já vím moc dobře co dělám, Konan! Tak mi nepoučuj.“
„Tak co to má za význam?“
„Je to celkem jednoduché, hodí se nám na misi kterou chci podniknout, vsadím se,že se nám hodí.“
„Ale vždyť skoro nic neumí“
„Tím bych si nebyl tak jistý. Krom toho Itachi ji dostal za úkol. Má ji naučit používat svojí sílu, a přesvědčit ji že nám může věřit. Když se mu to povede, tak nám ještě určitě předvede pár svých kousků.“
„Ale co když ne?“
„Vsadím se, že Itachi to dokáže, a taky sem si všiml, že i on sám si jí tak trochu oblíbil. I když si to nechce připustit. Proto to divoký zvíře, ať si klidně nechá. Pomůže nám v boji, a Itachimu k získání její důvěry.“
„Aha…………Pak nemám už žádný námitky. Ale já si jí tak snadno k tělu jako Itachi rozhodně nepřipustím. Nikdy nebude jako ona“

„Ani nemusíš,………ah, vím že ti chybí, byly jste dobré přítelkyně“ S touto Painovo větou vešel dovnitř Itachi.
„Aáá, Itachi, právě včas, připrav si tu svojí novou žačku. Zítra už vyrážíme.“
„Hmmmm……..postarám se o to.“ S těmito slovy Itachi zmizel. Přišel tam sice z jiného důvodu, ale po tom co Pain řekl, to momentálně nemělo ani význam.
Siria byla celou dobu od chvíle co odešla z síně v pokoji. Snažila se nějak překlenout tu bolest, s nadějí že to přejde. Po chvíli však zaspala.
Až ráno ji vzbudily ranní paprsky, odrážejícího se slunce. Ale ne jen to. Na tváři cítila něžný dotek, který ji sjel až dolů ke krku. Myslela si že ji opět vítá Isis svým mazlením, ale když pomalu otevřela oči zjistila že se mílí.
Na místo Isis pohlédla přímo do očí Itachimu, který byl nad ní skloněný, a zkoumavě si jí prohlížel.
Nečekala to. Nečekala že si ji bude prohlížet, že první co uvidí bude jeho tvář.
Proto se od menšího leknutí zhluboka nadechla a pootevřela ústa. Její oči se rázem naplno probraly. Vzhlížela na něj, a protože se skoro až styděla, nečekaně promluvila „I..Itachi, ty…už jsi vzhůru?? Jak dlouho už tu takhle sedíš??“
„Jestli tě to uklidní, dlouho ne“
Siria už se tím radši moc nezaobírala a ze zvědavostí se zeptala „A proč si vlastně čekal než se vzbudím?“
„Neboj se, nemusíš v tom hned vidět něco špatného. Jen jsem ti chtěl zavčasu oznámit, že dnes vyrážíme na misi“
„Misi? Jakou?? A za jak dlouho?“
„No,……vlastně už teď. A co je to za misi se dozvíš včas.“
„Teď? Musím se obléct“
„Budu tě čekat dole“ S těmito slovy Itachi opustil pokoj, a Siria se jen ohlédla směrem k oknu. Dívala se ven a přemýšlela kam vlastně patří, a proč se jí Itachi dotýkal ba hladil, když se k ní chová spíš lhostejně nebo jako k nějaký jeho věci s kterou si může dělat co chce.
Nakonec se zvedla a šla se obléct do svých fialovo černých šatů. Vlasy si tentokrát nechala rozpuštěné, a přes sebe si ještě hodila dlouhý černý rozepatý kabát s kapucí, kterou si přehodila na hlavu.
Dole už na ni všichni netrpělivě čekaly. A když vyšla málem ji nikdo nepoznal. Přes kápi kterou měla, jí byly vidět jen konce vlasů, a téměř vůbec obličej. Byla dokonale maskovaná.
„Už jsme myslely že tu umřeme stářím, než konečně dorazíš“ Dodala Konan s úšklebkem.
Nikdo už nic neřekl, a vyšli ven. Vpředu šel Pain po boku s Konan. Za nimi zbytek organizace. A na konec v závoji jejich stínu Siria po boku s Isis. Dívala se na ně z povzdálí, jak před ní kráčejí, jak jsou jednotní. Uvědomila si že je sama, že sní nikdo není, nikdo kdo by jí dal pocit bezpečí, jen její věrná přítelkyně. Zabolelo jí u srdce. Přála si mýt taky někoho, přála si mýt taky rodinu. Věděla že jakmile si vzpomene na vše co si nepamatuje,odejde. Protože oni jí tu nechtěly. Bylo to na nich vidět. Jen jí potřebovaly. Nic víc.
Po nějaké době, si všichni usmyslely že si na chvílí odpočinou.
Siria si sedla o kus dál než byly ostatní, tak že ji snad ani neviděli, pod takový zvláštní strom, který vypadal spíš jako nějaká, listím obrostlá postava.
Isis se šla mezitím ne moc daleko porozhlédnout po něčem na zub.
Se zakloněnou hlavou vzhlédla do korun stromů, které ji vyhrávali s lehkým vánkem odrážejícím se o listí krásnou píseň přírody.
S přivírajícíma očima se zaposlouchala tak silně, že upadla do jakého si spánku, v kterém viděla něčí rozmazanou postavu.
Ani nepostřehla, jak ji někdo přikládá zbraň ke krku, s tím že se ji začíná pomalu dotýkat po těle. Ošahával ji tak dlouho,až ji chtěl začít vysvlékat. V duchu si ona cizí postava pomyslela „Hmmm…….taková hezká, a úplně sama. Spí jak kdyby ji někdo zabyl. Možná bych si s tebou mohl malinko pohrát“ S posměšným výrazem chtěl pokračovat dál.
Byla mimo realitu, a necítila vůbec nic, jako kdyby snad ani nebyla mezi živými. Ve svém snění slyšela jak k ní jakási silueta promlouvá, jen nedokázala porozumět jejím slovům. I když jí to připadalo jako jen malá chvíle, v tomto stavu se takto nacházela víc jak půl hodiny.
Náhle ji však ze sna vytrhla hlasitá rána s výkřikem, a něčí dotek, který ji lehce sevřel ze zadu na rameni.
V nečekaném šoku, se velmi rychle otočila a nevítanou osobu ihned složila na zem. Klečela na něm, a až teprve teď jí došlo kdo to vlastně je. Při tomto zjištění se malinko zalkla.
„Neměla bys tu tak nečinně ležet, když nedokážeš bít ani ve střehu“
„Itachi,promiň….já ……nečekala…..nevěděla jsem že si to ty“ Řekla s trochu roztřeseným hlasem Siria, a hned na to ho pustila. Bála se že ji to bude chtít oplatit, za to jak se něj vrhla.
Itachi se však jen postavil a s klidným hlasem mluvil dál „Hm……muselo se ti zdát něco moc zajímavého, když sis ani nevšimla že tu nejsi sama, a necítila že tě někdo obtěžuje. Tyhle lesy nejsou zrovna nejbezpečnější.“ Opověděl jí rázně, se zamračeným pohledem za sebe.
„Coo??“ Všimla si jak za Itachim leží mrtvé tělo nějakého cizího ninji. Očividně neměl v úmyslu nic dobrého. Nechápala jak si toho mohla nevšimnout, že by až tak tvrdě zaspala?
„ Jen jsem ti přišel říct že už vyrážíme“ Odvětil jí, a odebral se pryč.
Při pohledu na jeho vzdalující se postavu stihla ze sebe ještě dostat „Děkuju“ On ji však už ani nemohl slyšet. Po menší chvilce se při pohledu na ninjovo mrtvé tělo odebrala za ostatními.
Cesta byla místy strmá, a někde i dost potáhlá rozsáhlými močály.
Když zrovna procházely místem kde se těmto močálům nedalo vyhnout, Sirii při našlápnutí na jeden kámen podklouzla noha, a i při snaze se zadržet o větev která byla na blízku nakonec sklouzla po boku do oné bažiny.
Už si myslela že tam skončí její cesta životem, protože se jí pod nohama začala velmi rychle propadat půda, a pomálu ale velmi jistě se začala utápět v nechutné a všeho čímsi zaplněné bažině.
Náhle ji však zachytila silná ruka, patřící osobě,kterou by tu ani nečekala.
Jak ji vytáhl ven,Siria stále ještě trochu otřesena tím co se právě stalo, zašpiněná zbytky bažiny na svém oblečení, lehce zavrávorala a spadla na něj. Hledíc si do očí se ho náhle optala.
„Itachi, proč mi tak pomáháš??“
Byly u sebe tak blízko že oba cítili teplo toho druhého, s tlukotem srdce bijící jak o život. Člověk by při pohledu na jejich výrazy odrážející v očích řekl že jsou to dva milenci držící se v zápalu chtíče.
„Mám tě na starost. Je vidět, že s tebou člověk opravdu nenudí“ Odpověděl jí zlehka.
Siria se na něj ještě chvilku dívala, s myšlenkou že nebít jeho už by tu asi nebyla.
Náhle se však Itachi zvedl i s ní, a jen tiše prohodil „Musíme jít. Radši se od nás tak nevzdaluj, nebo tu příště nebude nikdo, kdo by ti mohl zachránit krk. Musíš se umět o sebe postarat sama. Jsi slabá.“ Jeho výraz mluvil za vše. Byla tam vidět povýšenost, a opovrhovačnost vůči ní.
Siria se při této jeho větě zarazila. A při představě že mu chtěla ještě před pár vteřinami poděkovat, s tím jak ji teď urazil, si to rychle rozmyslela, a jen se otočila směrem k ostatním.
Šli dlouho. Cesta vedla lesem,hlubokým, a temným. Sotva prosvítalo sluneční světlo. Niko sní nepromluvil ani slovo, jen se na ni čas od času někdo ohlédl. Bylo vidět jak jí opovrhují.
Siria se z ničeho nic rozešla, a přišla až k Painovi. On na ni jen tázavě pohlédl, a čekal co bude chtít.
„Chci vědět co je to za misi. A taky kam jdeme.“ Zeptala se ho rázně.
Pain se zastavil uprostřed lesní cesty, a řekl „Dobrá..Si naší členkou už nějakej ten den, myslím že ti to můžu říct………Jdeme do skryté vodopádové. Není to daleko. Našim cílem je ji zničit. Víc vědět nepotřebuješ“
„Ale proč ji chcete zničit??“…………............................................