Nevědomost je sladká 2, - (Itachi x Siria) - (6.)

Takže tady je 6 díl této povídky. Sepsala jsem ho konečně celý bez jakýchkoliv problému či smazání (chvála bohu)právě dnnes, a upřímě doufám, že vás ani tento díl zklame. Ovšem je krapet delší než ostatní. Protože sem měla dosti času na přemýšlení a vylepšení propraovanosti děje, rozhodla jsem se, že bude tento příběh delší než sem měla původně v plánu. DOKONCE UŽ SEM I VYMISLELA CELOU DALŠÍ BUDOUCÍ POVÍDKU, KTERÁ BUDE NÁSLEDOAT PO TÉTO. ALE ZATÍM JEN V HLAVE
No tento díl je spíše i seznamovací s některými novými postavami, které v této druhé sérii sehrají velkou roli.

6. díl Slib a dohoda s minulostí v jednom

Siria velmi v rozpacích, a dost zmatená tím co slyšela, byla nucená se zeptat na jednu hlavní otázku: „Ale vy jste mne sem nemohla odnést..“
„Ah…. Ano já to nebyla…. Chodím na bylinky se svým vnukem. Je asi jen o nějaký rok starší než ty. Je moc milý. Pomohl mi tě sem odnést. Měla by jsi mu poděkovat až přijde z lesa. Šel nám totiž ulovit něco k večeři ,“
„Vnuk??“
„Ano…. Yamata.“
„Yamata? On ..on ….vy máte vnuka?“
„Hih……ááh,ano mám a jak milého..lepšího bych si přát nemohla. Dává mi více lásky než mé dítě.“
„Vy …vy jste měla také děti?“
„Měla….opravdu, i když na to možná už ani nevypadám tak skutečně měla. Jen už je to příliš dávno…tak dávno, že i má mysl zapomněla dokud jsi mi to nepřipomněla.
„Já se vám moc omlouvám, takto jsem to nemyslela. Já…nechtěla sem vám způsobit bolest….Gomen“ odpověděla Siria velmi rychle to poslední slůvko se skloněnou hlavou.
„Však se mi nemusíš omlouvat..už je to dávno… Snažila jsem se ty vzpomínky vyhnat dlouhá léta z hlavy , a dařilo se mi je vždy zahnat, ale….srdce……….srdce nikdy nezapomíná. Je to prostým pravidlem našeho lidského života, které si mi lidé nechceme mnohokrát přiznat a bráníme se tomu.
Vlastně je dobře, že jsi mi to připomněla“ odpověděla stará žena Sirii a hned s pohledem z okna ven teď již pokračovala dál : “Chtěla bych se tě na něco zeptat.“
„Mně?? A na co? Co bych mohla vědět tak vzácného aby to zajímalo zrovna vás když mne ani neznáte?“
„Vlastě to není nic vzácného jak ty říkáš , ani důležitého pro tebe. Je to jen taková malá obyčejná otázka, na kterou můžeš znát odpověď pouze ty. Pro tebe to však není nemusí být vůbec nijak podstatné.
Prosím řekni mi…kde si přišla k těm svým temným očím a rudě zbarveným vlasům když se rozhněváš? Někoho mi tím strašně připomínáš.“
Siria se celá mírně zalekla, ale ačkoliv byla poněkud v menším šoku proč to zrovna zajímá tuto cizí ženu, nezaobírala se tím dál a velmi rychle potlačila svůj údiv s váhavou odpovědí : „Já……je to už dávno. Vlastně už od dětství, ale zcela úplně když sem byla malá. Od malinka se mně děti trochu vyhýbali a možná i báli. Nikdy sem jako dítě nechápala za co nebo proč. Jen vím, že když sem byla malá tak mi jednoho dne má nevlastní matka zrovna nadávala za jeden rozbitý přívěsek od mé matky, který nosívala. Nikdo se ho nikdy nesměl dotknout, ale já ho nechtěně upustila když jsem ho předávala zpět své nevlastní matce a rozbil se. Když se to stalo vím jen, že najednou bylo všude kolem mne obrovská nedohledná a oslňující světle modrá záře. Od toho dne sem zesílila ve svých dovednostech,“ odpověděla poněkud zamyšleně Siria té zvláštní ženě.
Siria chtěla pokračovat dál, ta žena jí skočila do řeči a promluvila: „Od té doby máš ty oči….. oči nasycené temnotou, které když cítíš jak se tahle tvá temná část duše vždy dere na povrh…. Mám pravdu??“ a pohlédla ji velmi zhluboka do očí, Jakoby snad i očekávala v její odpovědi něco čemu sama nemůže uvěřit.
Siria se křečovitým výrazem ve snaze potlačit ten smutek při vzpomínkách na ni podívala a doplnila její slova odpovědí: „Nemůžu ji ovládat! Snažím se ji potlačit ale nejde to! Vždycky když se semnou tohle stane je zle. Vše kolem mně umírá, a já tu jsem jako kdybych nebyla. Jako bych byla sama sebou , svou špatnou polovinou sebe sama ovládána! Když to skončí ..vidím tu spoušť a první chvíli toho nikdy nelituju, ale potom………potom když se konečně dostanu k sobě a když náhodou ublížím někomu komu sem nechtěla, tak moje srdce puká, a já musím žít s tím, že sem to způsobila já a v tu chvíli si to tak přála!“
„Tvá matka! Jak se jmenovala??! Vykřikla na Siriu stará žena s pohledem tak vystrašeným, jakoby v Sirii zahlédla něco ze své minulosti.
Siria se zhluboka nadechla a odpověděla : „Má matka…má pravá matka se jmenovala Yumay.“
„Yumay??!!“ vyděšeně zopakovala to jméno žena s najednou deroucími se jí slzami v očích. Se zděšením se otočila a velmi hlasitě se nadechla jakoby až zalapala po dechu.
„Stalo se vám něco?“ zeptala se trochu ustrašeně Siria té zvláštní staré ženy. Ona ji však neodpovídala, jen tichý dech a slabé povzdechnutí bylo jediné co z jejích úst momentálně vyšlo s jedinou větou mluvící si pro sebe velmi tiše: „To nemůže být…nesmí to být pravda.“
Siriia se na tu starou ženu podívala poněkud nechápavě, ale po chvilce promluvila: „Nezlobte se. Teď už vím , že jste mne chtěla pomoct a ne ublížit ani mému dítěti, ale já tu nemohu zůstat. Je stále pár lidí, kteří kdyby mně poznali …mohla by jsem vás ohrozit. Děkuji za vaše pohoštění a starost, ale mi musíme s mým Nikkem jít.“
Ještě než jí však stihla Stará žena něco říct, Siria se otočila a směrem ke svému dítěti se rozešla. Udělala ovšem jen několik kroků, a její tělo nedávno po operaci ji dalo znát že není ještě v naprostém pořádku. Náhle se jí zamotala hlava, a s bolestí v celém těle a nečekanou mdlobou co ji chvátila se zastavila vprostřed cesty. Už se stačila jen otočit směrem ke dveřím, když její zrak se opět začal celý zatemňovat, a cítila jak ji síla v nohou velmi rychle opouští. Její teď již vláčné tělo se pomalu spouštělo k zemi když zahlédla letmý stín před svýma očima, a namísto těžkého dopadu ucítila jen lehké zhoupnutí na něčí velmi silné a pevné ruce. Vlasy se jí zhoupli v závoji vánku při pádu k zemi přes její hebkou tvář. Proto nebyla schopná pohlédnout do tváře tomu kdo ji zachytil do svého náručí , ale jen prstence pramínků svých volně sklouzávajících vlasů přes oči. Hluboká nezahojená rána a bolest v celém těle s vysílením ji vzápětí ihned uvedli do hlubokého spánku.
Za několik hodin se Siria probouzí, a cítí jak ji někdo drží za její zápěstí. Jak ji hladí po dlani, jakoby to byl on….ten komu její srdce patří stále.
„Přinesl jsem ti čaj. Neměla bys chodit hned tak brzy po operaci.Nesmíš se teď moc hýbat jestli se chceš vůbec někdy zase uzdravit. Divím se, že si vůbec byla schopná vstát,“ promluvil na Siriu mužský hlas.
Připadalo jí to jako sen. Její oči se rázem její silnou vůlí rozjasnili a najedou spatřili muže vedle ní sedícího, velmi urostlého a od pohledu opravdu moc pohledného.
Nemohla tomu uvěřit. Stála před ní osoba vzhledem ne zrovna podobná své lásce(Itachimu), ale slovy, chováním a gesty, mluvou , přístupem…prostě vším kromě vzhledu byl jako jeho dvojče. Byl mu tak podobný, podobný Itachimu.
„Kdo jsi??“ promluvila po chvilce ticha Siria a pohlédla velmi zvědavě do jeho očí.
Yamata si najedou uvědomil, že Siriu drží stále za ruku a dotýká se jí a tak ihned nevině svou dlaň nenápadně rychle od n odtáhl.
„Ah…Promiň mi. Nečekala sem, že se tak brzy vzbudíš. Tohle je Yamata. Už podruhé tě zachránil. Kdybys dopadla na tu tvrdou ze, nevím co by se s tvými ranami stalo. Měla by jsi mu poděkovat.“ Odpověděla najednou z povzdálí stará žena Sirii.
„To jsi ty?? Ty jsi Yamata??“ se zaraženým výrazem se ho Siria optala a hleděla do jeho očí jakoby viděla místo něj nějakého ducha.
„Eh….. zas tak moc se toho nestalo. Ale jestli nevypiješ ten čaj, tak už tě příště neodnesu,“ odpověděl ihned Yamata s menším pošklebkem a vlídě se na ni usmál se šálkem v rukou nabízející jí příjemně teplý čaj.
„Já…arigatou,“ pousmála se Siria a čaj nakonec přijala s pohledem upřeným na Yamatu. Najednou ale Siria svůj překvapený výraz spustila z Yamaty a pohlédla ke staré ženě a hned na to promluvila : „Já jsem Siria. Ale jak se jmenujete vy?“ s očekáváním hleděla na starou ženu čekající odpověď.
„Mé jméno znát nemusíš obzvlášť když říkáš, že tu nechceš zůstat déle. Ale kdyby jsi mi slíbila, že tu zůstaneš se svým dítětem než se plně zotavíš a zesílíš, tak ti povím své jméno a před odchodem dokonce i něco navíc.“
„Něco navíc?? Mně? Co by jste mi mohla říct, aby to bylo pro mne tak důležité?? Vždyť mně vůbec neznáte,“ pohlédla na ni Siria velmi překvapeně.
Stará žena se jen lehce usmála a tiše jí odpověděla: „Ano…něco navíc….. Řeknu ti o tvé matce. Pomůžu ti nalézt skutečnou pravdu a minulost tvého zrození a tvé síly.“
„Co o mně víte?? ! vykřikla ze sebe najednou Siria plná překvapení z toho co právě uslyšela. Nechápala jak by mohla o ní něco vědět tahle stará a cizí žena. A k tomu co ona sama neví.
„Kdo jste?!“ zeptala se znova a tentokrát už výrazněji Siria.
„A přijímáš mou nabídku??“ zeptala se znova stará žena.
Siria nechtěla zrovna desetkrát na její podmínku přistoupit, protože se jí to ani moc nelíbilo, ale zvědavost o jejím životě a minulosti jí nedala pokoje. Proto nakonec svůj zrak mírně sklopila a se skloněnou hlavou jemně pokývla na důkaz souhlasu.
Žena se jen mírně pousmála, přiklonila se k Sirii a s klidným hlasem jí z blízka řekla: „Jsem Aneko, můžeš mi tak říkat.“
Siria ihned vzhlédla k této staré ženě a spustila: „Ještě jednou vám děkuji Aneko. A teď mi prosím řekněte co o mně víte. Co víte o mé rodině a mé minulosti?? A jak je to vůbec možné že mne znáte?“
„Hm…na to ti odpovím až splníš ty svou část dohody. Já svou splnila, mé jméno už víš,“ hned jak toto Aneko dořekla otočila se na Yamatu a řekla mu ať se o ně velmi dobře stará jakoby to byla jeho vlastní rodina. Měla tím namysli Siriu a jejího novorozeného syna Nikka.
Yamato velmi zhluboka pokývl a pohlédl opravdu rozhodným pohledem na Siriu s tím, že svůj slib splní za každou cenu.
Uplynulo několik dní a Siria držela své slovo. Rány se jí pomalu ale jistě hojili, a na těle už měla jen několik jizev i z operace , kterou prodělala pro záchranu svého Nikka.
Tou dobou se se v Akatsuki děli od jejho odchodu velmi zvláštní věci.
Všichni z členů Akatsuki se začli chovat velmi nevěřícně jeden k druhému od doby co s imi Siria není. Jakoby ji snad i nevědomky postrádali, jako by jim odnesla sebou pocit klidu, který jim dávala když s nimi žila. Nejvíce byl však jiný Itachi. Každý večer neustále odcházel pryč. Nikdo nevěděl kam a ani nikdy nechodil ve stejnou hodinu. Bylo to různé. A však své mise dokonale plnil, a ani jednou nezklamal, ba naopak. Tudíž i přes jeho velmi jiné a až mnohem ostřejší chování než kdy dřív ho Pein toleroval, a nemínil za ním nijak slídit. Vždyť přeci vlastně ani neměl proč.
Pein jednoho večera seděl ve svém pokoji a něco spisoval hluboce zabrán u otevřeného okna do své úřední knihy. Když najednou ho vyrušilo jemné zaklepání a než stih pohlédnout či něco říct, dveře tiše zaskřípali a dovnitř vstoupila jakási osoba.