Neko

Je ráno. Poznám to. Jemná záře prosvítá přes těžké závěsy a dává tomuto pokoji zvláštní nádech. Ty ležíš vedle mě, stočená do klubíčka. Tak, jako vždy. Je to tu opravdu podobné měkkému pelechu, téměř nic není nepokryté aspoň kousíčkem látky. Vím moc dobře, že ty si na to potrpíš. Lehce přenesu váhu a ty si toho hned všimneš, otevřeš oči.
„Dobré ráno,“ zašeptám.
Opětuješ můj pozdrav a usměješ se. Jsi tak bezstarostná. Závidím ti to.
Mrštně vyskočíš z postele a mezerou mezi závěsy se podíváš ven na ulici. Nikdo tam ještě není, víme to oba dva. Čekáme je už dlouho.
„Jsou blízko. Cítím je,“ proneseš ke mně tiše. Jako bych o tom neměl tušení. Někdo s tak obrovskou chakrou se dá rozeznat opravdu snadno. Podvědomě je cítí i obyčejní lidé. Proč tedy zrovna ty? Proč se jim musíš postavit? A proč... ti já nemůžu pomoci?
Jako bych neznal odpověď, kterou jsem slyšel snad už tisíckrát, ptám se tě znovu.
Odpovídáš, že je to přece jasné. Že musíš chránit vesnici a to, co je ti drahé. Snažím se přít. Nemůžu tě ztratit. Prostě nesmím.
„Dokud nenajdou mě, budou útočit na vesnici a zabíjet lidi. To nedopustím. Já jsem cíl, když chtějí mě, tak se jim postavím,“ odporuješ tvrdohlavě. Ubližuješ mi tím.

Pamatuji si na své dětství snad až moc jasně. Byla válka... a bojovali všichni, bez vyjímky. Chtěl jsem být mocným ninjou, měl jsem potřebu neustále někoho chránit. Ano, byl jsem silný a znal jsem i své slabiny. Tréninku jsem se nikdy nevyhýbal. Byl jsem dítě.
A pak náhle přišel zlom. Během jednoho útoku zemřela celá moje rodina. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo ten výbuch způsobil. Chtěl jsem ho zabít, ale nebylo mi to umožněno. Jako kdyby se mi samotná Smrt vysmívala, aniž bych přišel o život, bylo mi odebráno to, co mi pomáhalo obstát jako ninja. Ten den přeťal smysl mého života. Už jsem nemohl sílit, už jsem nemohl trénovat. Snad by bylo lepší, kdybych zemřel. Exploze mi sebrala nohy. Jako predátor je roztrhala na kousky. Polovina mého těla zmizela.

Vlastně jsem nikdy nepochopil, proč sis vybrala zrovna mě, v pouhých třinácti letech už nepohyblivého sirotka a bezdomovce. Také jsi neměla rodinu, ale měla jsi úctu. Hlavně díky tobě se naše vesnice ubránila. Ultimátní zbraň. Byla do tebe zapečetěna Nibi no Nekomata, dvouocasý démon. Přišla jsi a zničila nepřítele. Rozdrtila ho. Málem jsi se usmívala, jak to pro tebe bylo snadné. A já tam pouze mohl být a obdivovat tě...
Toho dne jsi přišla ke mně a nabídla, že mě vezmeš k sobě. Nechápal jsem tě, cítil jsem svou bezmoc a vnímal sám sebe jako přítěž. Ty jsi mě tak nebrala. Nechala jsi mě v domě, chodila na mise a za vydělané peníze se o mě starala. Také jsi mě brala do města, nebo do lesa, vždy na zádech. Lidé měli zvláštní pohledy, ale ty sis jich nevšímala. Byl jsem šťastný a to pro tebe bylo to hlavní. Já už si na svou nemohoucnost také zvykl. Ne, teď jsi byla ty moje nohy. Miloval jsem ty časy. A po nějaké době mi bylo jasné, že něco cítím i k tobě. Už to nebyla jen vděčnost, věděl jsem to moc dobře. Nemohl jsem takové tajemství moc dlouho držet v tajnosti. A tak jsem se ti nakonec vyznal. Beznohý miluje mocnou Jinchuuriki. Jak absurdní. A přes to všechno...

... tu jsi teď se mnou.
„Už jsou příliš blízko,“ řekneš najednou vážně. Uvážeš si čelenku a připravíš zbraně. Takhle jsem tě už dlouho neviděl. Pak si ale všimneš mého nedůvěřivého výrazu. V tu chvíli se usměješ, řekneš své:
„Všechno bude v pořádku!“ A já vím, že bude. Nakonec tedy slíbíš, že se brzy vrátíš a jdeš porazit nepřítele. Neko... Myslíš si, že je to pro mě lehké? Sedět tu, spíš ležet, zatímco ty jsi... venku?

Už je to dlouho. Možná několik hodin, nevím. Každá vteřina mě tíží, svírá se mi žaludek, něco jako by mi drtilo vnitřnosti, spalovalo víru na prach. Vždy jsem nenáviděl čekání, ale tohle je nejhorší, které prožívám. Dusím se strachy. O tebe, Neko.
Už je to dlouho. Z ulice slyším hlasy a chci vyběhnout ven. Do očí se mi znenadání derou slzy, ještě nevím, proč. Náhle mi dochází to, co si nechci připustit za nic na světě. Nechci se s tím smířit. Pravda by příliš bolela.
Třeští mi z toho hlava. Věřím, že přijdeš! Jak jen něco takového můžu zpochybňovat?!
Pak se ale z ulice ozvou další lidé, křičí přes sebe a předávají rozkazy. Jeden z nich... ne....
Vrať se mi, Nii...!
Výkřik do tmy.
Slzy mi dopadají na prostěradlo.
Čekal jsem...
Poslední plamínek naděje uhasl.
Je mrtvá.