Nejlepší zabiják

Umíral. Nebo si to alespoň myslel. Takhle ho tu nechali, zničeného. Zlomeného. Útočníkům se podařilo zasáhnout jeho životně důležité orgány, tudíž už mu zbývá nejspíše jen pár minut. Pak bude... nic. Konec. Prázdnota.
Ale tak přece nechtěl skončit. Ano, už se mu podařilo dosáhnout hlavního smyslu jeho života: zabít Itachiho, to ale neznamenalo, že se chtěl bytí jen tak lehce vzdát. Na to mu život příliš zachutnal. Vypadalo to, že od toho cíle upustil, ale i tak se ho nemohl zbavit. Ještě pořád v něj doufal.
Mým jediným cílem je zabít jistou osobu a obnovit klan Uchiha.
Tak to chtěl a tak to nedokázal. Snaha vyšla naprázdno. Další jeho příbuzný už neexistuje. Po tom, co tu zemře, zanikne i to, co před stoletím založil Uchiha Madara.

On tu ale nechtěl ležet a přemýšlet nad svým neslavným osudem. Na to se smrti příliš bál. Pokusil se podsunout ruce pod sebe a zvednout se. Hned po chvíli ale zjistil, že je tu něco v nepořádku a že to nejde. Ochrnul jsem, proběhlo mu vyděšeně hlavou. Hned nato tu myšlenku potlačil. Hloupost. Může někdo ochrnout, když ho seknete do břicha?
Ještě nějakou dobu tedy zkoušel to, co nemělo smysl. Jen tomu nechtěl uvěřit.
Nakonec to tedy vzdal. Přece jen tu umře.
Největší pohyb, který mohl vykonávat, bylo mírné natočení hlavy na stranu. Alespoň nějaký rozhled tedy měl.
Přesně v tu vteřinu ho zamrazilo. Pocítil něčí přítomnost. Nevyděsila ho ale ani tak další živá bytost, jako její chakra. Obrovská, impozantní. Temná.

A pak to uslyšel. Nejdříve to vnímal jen jako tiché šumění větru, za chvíli už ale rozeznal tichý, arogantní hlas.

„Sasuke, Sasuke, takhle hodláš skončit?“
Kdo jsi? Chtěl říct, ale slova se mu nedostala z hrdla. Existovala jen v jeho mysli.
„Tvoje... tvoje svědomí,“ zahihňal se hlas.
Svědomí? A jak to, že mě slyší?
„Protože jsem v tvé hlavě. Jako jedna bytost. Já jsem ty.“ Další smích.
Přestaň! Okřikl ho Sasuke. To poznání ho vyděsilo. To už je z něj schizofrenik?
„Ne, nejsi,“ pochechtával se hlas dál, pobavený nejspíše něčím, co zatím zůstávalo skryté.
„Svědomí má každý člověk, jen záleží na tom, kdy se projeví. Pro tebe je to, bohužel, pozdě. Už nemáš žádnou jinou cestu. Tvá duše je ztracená.“
Co se to děje? Položil Sasuke další otázku. To klidné umírání mu připadalo proti tomuto mnohem, mnohem příjemnější.

A pak už najednou nic nebylo. Okolí ztmavlo a blízko černovlasého ninji se začala tvořit podivná mlha. Po chvíli se nejasné obrysy začaly formovat do tvaru někoho, koho znal.
Sakuro? Vyvstala dávno ztracená vzpomínka.
Ale... vlastně to nebyla Sakura, kterou znal. Byla podivně pokroucená, po jemném hlase nebylo ani památky. Byl to zhrubělý, děsivý hlas, s hořkou pachutí dlouhého utrpení.
„Sasuke-kun!“ vyjekla a rozesmála se. Byl to podivně zvrácený smích, plný pohrdání.
Sakuro... zopakoval Sasuke v duchu.
„Nic jiného neumíš?!“ křikla dívka a nahnula se k němu. Dotyk její kůže byl nepříjemně ledový, a zvláštně... mrtvý.
„Poslouchej mě, Sasuke,“ řekla v jednu chvíli smířlivě.
„Víš vůbec, co jsem si protrpěla? Kolik hodin jsem jen brečela, já hloupá! Kolikrát jsem se málem sama stala nukeninem, abych se za tebou vydala, kamkoliv! A tobě to bylo úplně jedno!“ Její hlas najednou zněl jako škrábání nehtů o tabuli.
„Víš, jakou jsem cítila bolest!“ To nebyla otázka. A Sasuke v další vteřině pocítil, jako kdyby vzal někdo silný jeho srdce do ruky, snažíc se ho rozdrtit. Rozmačkat. Zničit.
„Taková bolest to byla!“ zavřískla kunoichi už slaběji, její obrys se rozplýval. A začal tvořit někoho jiného.
… Naruto...?
„Proč, Sasuke? Proč jsi odešel?“ Ten hlas nevřískal. Naopak, mluvil tiše a zlomeně. Jako by to ani nebyl ten Naruto, kterého znal. A ta bolest, která z jeho slov sálala, přecházela i na něj.
„Sasuke, Sakura-chan byla tak nešťastná! Milovala tě. A pro mě jsi byl jako bratr, kterého jsem nikdy neměl. A pak jsi zmizel, za svou hloupou pomstou... my bychom ti pomohli! Ale ne, ty jsi musel jít jako správný mstitel sám...“

Naruto, vytvořený jako přelud v jeho mysli, ho ničil. S každým dalším obviněním padalo jeho přesvědčení o tom, že přežije. Kdepak, a ani jeho duše nedojde klidu.
DOST! Nevydržel to. Pokud konec, tak rychlý.

„Jak si přeješ,“ usmál se Naruto. Vedle něj se opět zformovala Sakura. A poté Kakashi. A všichni, kteří ho šli kdysi zachránit. Kdokoliv, kdo o něm kdy slyšel, na něj teď hleděl s výčitkami v očích. A všichni mlčeli.
Sasuke pocítil všechnu bolest, nejenom zranění, která utržil v boji, ale i tu, kterou zažil v mysli.

Pak otevřel oči. Naposledy se vyděšeně podíval na svět, v dáce zahlédl obrys čtyř postav...
Konec, řekl si najednou uvolněně. Připraveně. Teď už bude cokoli, ale v každém případě lepší, než tohle. Smrt přicházela pomalu, ale jistě a za chvíli Sasuke vydechl naposledy.

Rychlé kroky se přibližovaly. Jeden z lidí se rozběhl a ostatní ho následovali.
„Sasuke!“ vykřikl Naruto.
„Sasuke...,“ zamumlala tiše Sakura. Cítila, že... není moc šancí.
Zbytek týmu stál opodál. Kakashi se cítil trochu nepatřičně, přece jen neměl s černovlasým mladíkem takové vazby jako ti dva.
Sai necítil emoce a tato mise se ho příliš netýkala. Bylo mu to jedno.

„Naruto...,“ ozvala se po chvíli Sakura klidně, podivně vyrovnaně. Už si byla jistá.
„Ano, Sakuro-chan?“ zeptal se blonďák. V hlase nedokázal potlačit radostné vzrušení.
„Je... pozdě,“ zašeptala téměř neslyšně a v tichosti vstala od nehybného těla jejich bývalého týmového partnera.