Nechat se zabít přítelem nebo nepřítelem ? 2

Mikelangelo
Co to mělo sakra být „na co čekáš?,vrať se brzy?“ nevyznám se v něm.Dál sem nad tím nepřemýšlel a vystoupil z auta.Zastavil sem přímo před vchodem na letíště.Před ním už stál Leo.
„Co tu sakra děláš?“ pronesl sem ironicky a pomohl mu s kuframa.Nebyl sem naštvaný, ale tohle sem si prostě odpustit nemohl.
„Proč si tady?“
„Někoho sem si našel.“
„Hmmm...tak doufám že mu neublížíš stejně jako mě.“
„Nemusíš se bát,mám ji rád a za to co sem ti udělal sem se omluvil a řekl sem ti že mě to mrzí.Opravdu mě to mrzí.Udělal sem chybu, ale těť už se to nestane.“ Doufal sem a snažil se věřit týhletý větě.
„Jí?“ dupl sem prudce na brzdu, když sem si uvědomil co právě řek.Málem sem spůsobyl nehodu, naštěstí řidič zamnou stačil zareagovat v čas.Hned sem se spamatoval a jel sem dál.
„Co je?!“ zabručel naštvaně.Asi sem to přehnal.No co chodil jenom s klukama.A těť, holka? Nevyznám se už ani v něm.
„Nic. Promiň jen mě to překvapilo.“
„To je v pohodě.Bude na mě čekat před hotelem.“
Zbytek cesty ani jeden s nás nepromluvil.
„Tak jo jsme tady.Pomůžu ti s věcma.“ vylezl sem ven a pomohl mu.
„Dík za odvoz.“
„To je ona ?“ zeptal sem se a ukázal na ženu stojící opodál.
„Jo a fakt dík.“ vzal zavazadla a šel za ní.
„Nemáš zač“ pronesl sem a odjel.

Doma sem si povzdych a šel rovnou do Nikiho pokoje.Zaklepal sem na dveře a řek že jdu dovnitř.Odpověď byla kladná a tak sem vešel.Seděl za svím stolem a kreslil.Kreslil opravdu pěkně, mohl by sám vytvořit mangu.
„Potřebuješ něco?“ zeptal se mě.
„Jen chci abys věděl, že nechci aby se mezi náma něco měnilo, ale taky nechci na to dnešní ráno zapomenout a znova nechci aby to bylo to poslední.Mám tě rád a těť je mi velice trapně.“ sám sem nevěděl co sem vlastně řek a čekal na odpověď.
„Já taky.“ usmál se a pokračoval v kreslení.Jen sem se svezl zádama po dveřích a jen tak tam seděl a pozoroval ho.Byl sem moc rád.

Nikola
Jen tak tam seděl na zemi a pozoroval mě.Byl sem moc rád.Vydržel tak docela dlouho nakonec se zeptal.
„Co si dáš k obědu ?“
„To nechám na tobě.?
„Jak chceš.“ zvedl se a odešel.Asi za půl hodiny se vrátil.Nevešel dovnitř, jen mi pověděl že je to hotové.Odložil sem tužku a šel na oběd.Jako po každé mi to moc chutnalo.I přes to, to musel uklidit sám.Spokojeně sem se vrátil ke kreslení.Po chvíli sem uslyšel ránu.Trochu sem sebou cuknul.Lekl sem se. No jo no kolem mě ticho a najednou „PRÁSK“ no doufám že se nic zlého nestalo.Rychlejším krokem sem šel zjistit co se stalo.Zastavil sem se u kuchyně a potichu si oddych.

Mikelangelo
Hups , jejda jedna sklenička mi spadla.Roztříštila se snad na milion kousíčků.Trochu mě to překvapilo protože mi už dlouho žádná nespadla .Tedy naposledy když sem začínal v baru, to spousta skleniček padlo mýma rukama.Začal sem brát střepy do ruky a nevšiml si Nika jak stojí ve dveřích.
„Střepy prý přinášejí štěstí.“ Promluvil s čista jasna.Leknul jsem se a přitom se mi podařilo říznout se o kousek střepu.
„A krev.“ dodal.Šel ke mně blíž, vzal můj prst a strčil ho pod studenou tekoucí vodu.Já se jen začervenal.Víte připadal sem si trochu trapně, když sem starší než on.Nik je však stejně vysokej jak já a má černé krátké vlasy.Já na opak mám blond dlouhé vlasy svázané do culíku.
Potom mi prst utřel a přelepil náplastí.
„Díky.“
„Nemáš zač, ale koukej to uklidit nebo ti ty střepy žádný štěstí nepřinesou.“ Probodl mě vražedným pohledem a já zjistil že sklenička která mi spadla vyla Nikovo nejoblíbenější.

Nikola
„Promiň, to sem nechtěl.“ Sklopil zrak a díval se na střepy.Vzal sem jeho tvář do své ruky a jemně ho políbil.
„To nevadí je to jen sklenička, ale asi máš opravdu štěstí, kdybys mě tenkrát nepolíbil, tak bych ti teď nejspíš jen zlámal všechny kosti v těle.“ Spolu s ďábelským úsměvem sem se znovu vrátil ke svému kreslení.

Mikelangelo
Uběhlo pár týdnů a já se rozhodl pro jiný účes.Pořádně sem si to promyslel a vybral sem si dredy.To sem si taky pořádně promyslel. Musel sem také svážit to, že Nik nebude souhlasit.Sice mi nemá co poroučet, pořád sem to já kdo chtěl sním bydlet v jeho domě. Tak sem se ho jednoho dne zeptal a on souhlasil.Jen sem si to musel zaplatit sám.Týden na to sem šel k jedné paní a nechal u ní přes šest tisíc.Ale slušelo mi to. Cestou domů sem procházel parkem.Bylo asi něco kolem osmé večer a já si ne chvíli sednul na jednu z laviček.V tuhle dobu bývá park prázdný.Zavřel sem oči a ucítil jak mě někdo něčím přetáhl přes hlavu a už jen všude tma.Probudil sem se svázaný k židli a k tomu mě hrozně bolela hlava.
„Auuu…to bolelo.“
„A bolet bude Mikelangelo.“
„Co ?“ pozvedl sem hlavu a uviděl sem tvář, o níž sem si myslel že už ji nikdy neuvidím.
„Co od demě chceš ?Jonny !“
„Takže si na mě ještě pamatuješ.“
„Čemu se divíš, když si mi málem zabil přítele.“
„On ještě žije ?No měl sem si ho vzít asi víckrát než sem se ho pokusil zabít,když to tak musím říct.“ Zapálil si přitom cigaretu.
„Cože, co myslíš tím „vzít víckrát“ ?“ Nechápavě sem se na něho podíval.
„Copak on ti nic neřekl, no to už je jedno prostě sem si sním užil.“ A začal se hlasitě smát.
„To né, to nemůže být pravda……….to ne to….“ Po obličeji mi začali téct slzy.
„Jestli mi nevěříš tak se zeptej toho svého přítele a když už budeš u toho tak mu sděl že ještě není konec!“ vražedně mě probodl pohledem a odešel.Zůstal sem v té tmavé místnosti bez oken úplně sám.Ani sem nevěděl kde sem ale to mě teď nezajímalo, musel sem se od tuď nějak dostat.Zrazu sem znova dostal něčím do hlavy.Tentokrát sem se probudil na posteli.

Nikola
„Si v pořádku ?“ zeptal sem se a podal mu led.
„Nic to není jen mě bolí hlava.“ Odpověděl a přiložil si led k hlavě.
„Kde máš klíčky od auta ?“
„V levé kapse v mikině.Proč ?“
„Tak se koukni na polštář.“ Sáhl sem do kapsi a vytáhl klíčky i se složeným papírkem.Rozložil sem ho a začal číst.Stálo tam : Nazdar Niku, to jen pro jistotu že by ti nic Mikelangelo nevyřídil, tohle ještě není konec a měl bys mu říct celou pravdu. Johnny
Začala se ve mně vařit krev.Zmuchlal sem papírek a hodil ho na zem.
„Vstaň a pojď semnou.“
„A kam ?“ zeptal se mě.
„Neptej se a pojď !“ zařval sem na něho a pomalu odcházel.Mikelo pomalu vstal a zvedl zmuchlaný papírek.Přečetl si ho a pospíchal za nim.Tedy moc pospíchat nemohl protože se mu trochu motala hlava.S bolestí to byla vražedná kombinace.Nastoupl do auta kde už sem čekal a mohl sem jet.

Mikelangelo
„Kam jedem ?“
„Do nemocnice.“ Pak chvíli panovalo ticho.Většinou to ticho prolomím já ale on byl první.
„Pak ti řeknu celou pravdu.“
„Už nemusíš on byl rychlejší.“ Zasyčel sem.Nevěděl sem co dělat.Byl naštvaný a já nevěděl za boha proč.Jediný který by tady měl být naštvaný sem já.
„Ale určitě ti neřekl všechno.“ Tím ukončil náš rozhovor a vystoupil z auta.Odvedl mě dovnitř a nechal mě na pospas doktorovi.

Nikola
Když se za ním zavřeli dveře, sedl sem si na jednu ze sedaček v čekárně a snažil se uklidnit.
Měl sem v hlavě guláš a nebyl sem si pořádně jistý tím jestli mu Johnny nenavykládal nějaké kraviny.Sem tam mi ukápla slza , nechtěl sem však dát na jevo že brečím.Než vyšel s ordinace čekárna se vyprázdnila.Bez tak tam byl jenom jeden člověk.Vyšel ven a já ho hned objal.
„Promiň mi že sem na tebe křičel.“
„To je v pořádku, já bych udělal to samí.“ Stiskl mě jak nejvíc to šlo.
„Sluší ti to.“ Zamumlal sem mu do ramena.Mikelo se jen usmál a políbil na čelo.Společně jsme odjeli domů.

Mikelangelo
Teprve tam sem si uvědomil kolik vlastně je hodin.Těť už se nedivím proč byl naštvaný.Nevracel sem se totiž celou noc a už bylo ráno druhého dne.Takže pondělí.Tím pádem sem měl být v práci.Chtěl sem tam hned jít , ale Nik mě zastavil.
„Nemusíš do práce, omluvil sem tě tam a sami řekli že se máš vyléčit takže si běž lehnout nebo jenom odpočinout ale do práce nejdeš.“ Věděl sem že pokud se nehnu zabije mě tak sem radši poslech.Do postele mi přines zbytek ze včerejška a něco si vzal i on.
„A co mám jako dělat celej den.“ Stěžoval sem si jako malé děcko.
„Jestli chceš budu tu s tebou.“
„A co tu budeš dělat?“
„Kreslit.“ Než sem stačil něco říct tak zmizel.Za chvíli se vrátil s tvrdýma deskama , tužkou a prázdnýma a jako sníh bílíma papírama.Přitom se usmíval a měl jiskřičky v očích.Rád sem ho pozoroval při kreslení.Nejvíce mě těšilo že se u toho tvářil šťastně.
„Ni-chan ?“
„Hmm ?“
„Doneseš mi prosím něco na pití ?“ čekal sem že mi ty tvrdý desky omlátí o hlavu, když sem ho znova oslovil „Ni-chan“.
„Nejspíš si budu muset zvyknout na to jak mi říkáš, protože ať chci sebevíc neposlechneš mě.Co chceš k pití ?“ odložil si věci a zvedl se s postele na které do teď seděl.
„Kafe.“
„ok.“ Zabručel tak nějak neochotně a při tom měl nevysvětlitelný výraz v obličeji.Je to zas ten starej Nikola.