Na pokecu u Narutů - Lhát se nevyplácí. Nebo jo? 2

Tak a je to tady! Všichni měli pravdu, když říkali, že se z toho všeho jednou zblázním a měli pravdu. Je se mnou konec. Ale taková halucinace, za to by se nemusel stydět kdejaký samozvaný Napoleon! Takže mám teď na výběr. Hysterický smích nebo racionální uvažování? Dlouho jsem se nesmála …neee! Uvažuj!
„Štípni mě!“
Nooo, to jsem se teda s tím rozumem vytáhla!
„Aaaaau, stačilo jemně!“
Hulvát! Každopádně je to zvláštní, tohle by halucinace neměly umět. A v tom mi to došlo! „No to snad není možný. Ten blbej článek nekecal. Tak to jsem teda docela v …“ uvažuju nahlas.
„Já teda nevim, co si myslíš, kde seš, ale teď momentálně seš v Konoze a pořád v mojí posteli, takže ať seš kdo seš, koukej vypadnout! Sem může jenom Sakura-chan!“ přerušil moje uvažování Naruto. To je na mě moc!
„Tak to zklidni hormon. Oba dva dobře víme, že Sakura by sem vlezla jenom v případě, že by se z tebe stal mistr světa v nikomu neříkajících pomstách a zamrkal na ní Sharinganem!“
To mě trochu uklidnilo, protože ta dobře mířená stěra zasáhla svůj cíl a vypadal, že to i jeho blonďatej mozeček pochopil.
„A teď mi dej chvilku ať se trochu vzpamatuju a vymyslim, co budu dělat dál. Mimochodem, mam hlad, takže kdybys byl tak hodnej a mezitím se pokusil mě jako hosta nějak pohostit.“
Vypadalo to, že to zabralo a on se odebral někam, kde jsem tušila kuchyni. A co teď se mnou? Začala jsem horečně pochodovat ve své froté noční košili po pokoji, ale ani tak mě nic nenapadalo. Holt musim nějak vymyslet, jak se dostat domů, ale nejdřív se tu musim nějak porozhlídnout. Třeba cesta zpátky vede tak, že se mi splní to přání. Což o to, s Kakashim by to mohlo bejt i celkem hezký, ale co ty Akatsuki?! Pochybuju, že budou tak miloučký, jak jsem si je představovala.
„Nic lepšího jsem tu nenašel, mam tu jenom zkyslý mlíko a ramen.“
„Tak zkyslý mlíko si nech a ten ramen teda zkusim, když už nemluvíš o ničem jiným. Stejně jsem pochybovala, že tu máš čerstvý rohlíky a škvarky.“
„Čerstvý co s čím? Jsi fakt nějaká divná!“
„Ty taky nevypadáš dvakrát svěží po ránu,“ vrátila jsem mu kompliment.
„To je fakt. Ale vůbec. Kdo teda jsi? A jak to, že mě znáš a já tebe ne? A už mi konečně vysvětlíš, kde ses tady vzala ?! skončil palbu otázek Naruto.
Co mu mam asi říct? Co z toho by pochopil, když to nechápu ani já. Jenom při vzpomínce na to, jak dlouho mu Kakashi vysvětloval novej rasengan, jsem se otřásla hrůzou. Takže se budu řídit heslem, že malá lež ještě nikomu nikdy neublížila.
„No…jak bych ti to …dejme tomu, že se mi podařilo utéct Orochimarovi od kudly, kde na mě chtěl dělat takový ty hnusný pokusy a pak už si toho moc nepamatuju. Zřejmě na mě použil nějaký to jutsu a pak už akorát vim, že jsem se probudila tady a věř mi, že bych se daleko raději probudila v úplně jiný posteli než tvojí. Přeci jenom sedm let mezi náma je sedm let. Jo a říkej mi třeba Merenwen.“
Mé druhé já tam hluboko uvnitř řvalo smíchy při uvědomění, co že tu vlastně dělám a říkám. Zřejmě si vybrala variantu : hysterický smích.
Naruto na mě chvíli koukal, asi potřeboval čas na to, aby mu došlo, co jsem mu právě řekla. Že to pochopil jsem poznala ve chvíli, kdy vyvalil oči a otevřel pusu.
„Ty jsi dokázala utéct od Orochimara? To je … hustýýý! To se ještě nikomu nepodařilo! A…co Sasuke? Viděla jsi ho tam? Co dělá? Jak se má? A kde to je? Musíme tam vyrazit!!! následovala jeho druhá palba otázek, kterou jsem teda čekala, ale jsem od přírody trpělivý člověk.
„Sasuke? Joooo, ten tam je a myslim, že se má docela fajn, stejně jako každej Oroušův mazlíček. Ale teď bych tam nechodila, věř mi! Víš, že musíš ještě trénovat a tak a stejně si myslim, že se to nějak vyřeší samo, takže dočkej času jako …“
„To nemůžeš myslet vážně. Takhle to přece nejde. Musim ho přivést zpátky už jenom kvůli Sakuře. Není čas. Musíme k bábi Tsunade ale hned!!!“ a už mě táhnul ke dveřím. A prý, že malá lež nikomu neublíží, ty chytrá hlavo…mé druhé já se zase rozškytalo smíchy. Nicméně návštěva Tsunade mi nabízí určitou možnost se setkat s někým chytřejším a té bych snad mohla říct pravdu a mohla by mi pomoct, když už je ta Hokage.
„Dobřee! Půjdu s tebou teda k Tsunade, ale jak vidíš, tak moje super extra noční košile není dvakrát nejlepší na přijetí od někoho tak významnýho. Prostě takhle ven nikam nejdu, tak zkus být tak láskou našťouchanej a sežeň mi, prosíííím, nějaký oblečení.“ To ho trošku zarazilo a začal se přehrabovat ve skříni. Vytáhl něco ve velikosti XS, ale to už jsme ječeli smíchy, já a mé druhé já, duet.
„Že já nosim brejle a blbě vidim, to jsem si zvykla, ale že ty jsi slepej, to mi došlo až teď. Snad si nemyslíš, že se do toho vejdu?!“ No jo, když má někdo rád čokoládu, tak se to holt projeví.
„Tak asi jsem slepej, páč ať koukam, jak koukam, tak brejle nemáš a myslim, že ti to oblečení bude akorát.“
Pak mi teprve došlo, že mi na nose vlastně něco chybí a přitom vidím úplně normálně …to je hodně divný. Koukla jsem se pod košili …že by…
„Kde máš zrcadlo ???“ zařvala jsem na něj.
Ukázal jenom směr do koupelny. Rychlostí F16ctky jsem přiletěla do koupelny a pak jsem skoro zařvala znovu. Ze zrcadla na mě koukala jiná holka. Teda ne úplně jiná. Byla jsem to já, ale ne tak úplně. Něco mi chybělo. Jak to říct přesněji…chybělo mi asi tak 30 kilo. Civěla jsem na sebe jako na zjevení. Pořád ty stejné polodlouhé červenočerné vlasy a šedomodré oči, stále stejný zvláštní hnědozelený odstín kůže. Akorát to teď všechno dohromady drželo lepší symetrii. Začala jsem se prohlížet začalo mi to pomalu docházet. Že by bonusek u přání ? „Topmodelkou snadno a rychle. Doporučují tři z pěti Hokage,“ uchechtla jsem se. To jsem teda zvědavá na další změny.
Vrátila jsem se pro oblečení a musela jsem uznat, že Naruto má ve velikosti docela odhad. Navlíkla jsem na sebe tričko, kraťasy ( dámské spodní prádlo pravděpodobně nevlastní ) a vietnamky a vyrazili jsme za lady Hokage.