Můj milý deníčku 06

Den přešel a přišel večer.
Northumberland street leží nedaleko Beckrt street a nachází se v ní také moje oblíbená hospoda. Oblíbil jsem si ty černé prosklené dveře, pozlacený nápis nad nimi a černé rámy oken. Zamiloval jsem si ty lucerny, to osvětlení stejně tak jako barmanku Josellu i přes její chladné chování. Její kolega Angelo se mi stal přítelem.
„Budete si ještě něco přát?“ zeptala se mne Josella, našpulila své mírně narůžovělé rty a nahnula se ke mně.
„Hmm,“ nechal jsem se od ní vytrhnout z tupého zírání z okna, „a co bys mi mohla ještě nabídnout?“ zeptal jsem se a obrátil svůj pohled na ni. Na sobě tentokrát měla modrou blůzu s černou sukní, což bylo moc pěkné.
Josella zpozorovala, kam směřuje můj pohled.
„Takže zatím nic,“ pravila a odcupitala. Sledoval jsem ji, jak odchází, a napil jsem se piva.
„Takže nic to, ráda slyším,“ uslyšel jsem za sebou rozhořčený ženský hlas. Patřil Ketrin, byla velmi rozčílená, obočí měla svraštěné k sobě, rty pevně stisknuté. Celá se chvěla. „Doufám, že to samé platí pro ty vaše lži!“ křikla na mne.
„Na moje lži, je pravda, že jsem ti Ketrin…“
„Neoslovuj mě tak! Já ti věřila a ty jsi mě vodil za nos. Byla u mne policie a prohledávali byt.“
„To je normální postup, že se prohledává dům oběti,“ opáčil jsem.
„Jo a to, že lžete pozůstalým, to také je v běžném postupu?“
„Ne,“ přiznal jsem.
„Lhal jste mi, Harry mi to řekl. Vydával jste se za jejího bratra, jak jste vůbec mohl? Ve skutečnosti jste známý detektiv Sherlok Holmes. Pátráte po vrahovi jen kvůli zábavě a dalšímu ocenění. Bože, jak povrchní! Ano, chci, aby toho vraha policie dostala, ale ne kvůli něčemu tak povrchnímu a takovými praktikami, co uplatňujete vy. Stáhněte se a pro své zabavení a slávu vyberte jiný případ,“ vychrlila ze sebe Ketrin. Sebrala mi z ruky pivo a zbytek mi vylila na hlavu. No výborně, takovou pivní sprchu jsem skutečně vždy potřeboval.
„Slečno Red, já možná nejsem Sářin bratr, ale tohle je šílené. Já nejsem Sherlok Holmes a v tom, že jsem nedávno někoho ztratil, jsem ani moc nelhal,“ křikl jsem, ale Ketrin se už rozběhla ke dveřím. Zvedl jsem se a chtěl ji pronásledovat. Vyskočil jsem a chytl jsem ji za levou paži. Nikterak silně, ale ona bolestně sykla. Cukla sebou, aby se mi vyrvala. Kabát s rudým šátkem kolem ramen se snesly na zem a já spatřil její odhalená ramena a její tři modřiny. Uvědomil jsem si, že jsem mokrý od piva a ty tisíce pohledů, co se nyní v hospodě na mne upírá, dokonce i pohled Joselly a Angela u baru, který se zalykal smíchy. No jo, není nic zábavnějšího, než neštěstí a hádky jiných. Ketrin sebrala ze země šátek a kabát, rychle se přikryla a odpochodovala pryč. Zdrceně jsem se sesul na židli, na které jsem předtím seděl, a objednal jsem si jednoho panáka.
Hmmpf, ano, Cemb mne prásknul, ale proč ji řekl, že jsem Holmes? Všechno ukazuje na Meckalfa, ale až podezřele dobře do sebe vše zapadá. Ne, vlastně to nedává žádný smysl. V případu je zapleteno pět lidí: Sára zavražděná, Ketrin, Meckalf, Cemb, a muž, který to vše uveřejnil v novinách.
Ketrin podle toho, co mi řekla, Sářina spolubydlící a velmi dobrá kamarádka. Kamarádka, co Sáře přála jen to nejlepší, ale co také zřejmě milovala Mackalfa, ale jak řekla sama, její smrtí by si k němu nepomohla. Kamarádka, která má spoustu modřin a přitom by je měla podle toho, co řekla a co řekl Meckalf, spíše mít Sára a ne ona. Kamarádka, co má moc ráda červenou barvu…červenou barvu, červenou barvu stejně červenou jako byly záclony u Meckalfa, stejnou červenou, jako měla na sobě dnes Meckalfova komorná, stejnou červenou měla na rtech i Sára. Je možné, že to není oblíbená barva Ketrin, ale Meckalfa? To by vysvětlovalo, proč ji nosí i Ketrin. A co ta komorná, kde k ní přišla ona? Podváděl Meckalf snad Sáru? To by snad Sára zabila jeho a ne naopak? Byl to však skutečně on, kdo ji zabil? Každopádně jeho nevěra mohla působit větší nerovnováhu v jejich už tak podivném vztahu. Pořád to však nedávalo smysl? Proč by ji zabíjel? Ano, vydírala ho a on to jednoho dne nevydržel a zabil ji. To by smysl dávalo, jenže jeho reakce na její smrt tomu neodpovídala a ani tak docela i to provedení. Takovéhle vraždy přeci jsou většinou impulzivní a ne pomalé promyšlené, s využitím pomoci nejlepšího přítele u policie, který mu poradí, aby to skryl pod loupežnou vraždu. Ne, Meckalf vrahem být nemůže. Možná má motiv, je proti němu spousta důkazů, ale to spíš odpovídá, že to na něho někdo chce hodit. Kdo by to na něj chtěl hodit? Vrah, ale kdo to je, jestliže ne ani Ketrin a ani Meckalf? Mohla by to být ta komorná, kdyby to, že Sáru s ní podváděl, byla pravda. Mohla ji zavraždit proto, aby Sáru odstranila z cesty. Ne, pro takovéhle věci se nevraždí a zvláště pak ženy. Kdyby to totiž takto bylo, už dávno bychom pomřeli. Navíc ona se chovala tak chladně a odměřeně. Cemb by se do toho snad jinak než, že by pomáhal Meckalfovi, nezapletl? Tak kdo? A co ten muž, který informoval veřejnost? Po tom jako by se slehla zem. A byl to vůbec někdo další nebo se někdo z těchto čtyř převlékl? Nemohla to být v převleku dokonce i Ketrin a díky tomu přijít tak brzo do redakce Timesu, protože tam už jednou byla a znala tím pádem cestu?
„Watsone, mohl jsem tušit, že vás tu najdu,“ no páni, další člověk co chce se mnou mluvit, to mám dneska ale štěstí, i když ani tento člověk mi nenese dobré zprávy.
Pozvedl jsem hlavu k udýchanému Lestrádovi.
„Celej večer tě hledám, kde sakra jsi?“ vydechl.
„Vidíš, ne?“ pokrčil jsem rameny.
Lestrád si povzdechl a přisedl si vedle mne. Vzápětí se však o metr posunul pryč.
„Probůh člověče, co jste dělal? Vy jste celý den tady vysedával? Děsně smrtíte!“
„Ne, jen mě zlákala pivní koupel,“ odpověděl jsem kousavě, „ale vy jste mne asi nehledal kvůli tomu, že bych vyhrál cenu za smraďocha dne.“
„Ne, to skutečně ne. Wotsone, máme problém,“ pravil Lestrad a já poznal, že je to něco vážnějšího.
„Co se stalo?“
„Ta mrtvá, ta mrtvola zmizela!“ dostal ze sebe Lestrád.
„Co tím chcete říct?“ zavrtěl jsem hlavou.
„Myslím tím přece to, co ti říkám, to že někdo přišel a ukradl ji.“
„Viděl ho někdo, jak to provedl?“ zeptal jsem se.
„Ne, skutečně jako by se vypařila.“
„Harry Cemb je u policie, moc dobře ví, jak by něco takového mohl udělat,“ řekl jsem zamyšleně.
„Co tím míníte?“
„Mohl to říct Meckalfovi. Meckalf měl na svých botách hlínu. Mohl ji ukrást a pak ji zahrabat. Proč by však něco takového dělal? Mrtvola se přeci už našla a zjistilo se, že to byla jeho přítelkyně. Leda tak, že by se tím chtělo ještě něco zakrýt, ale co?“
„Molly...“ zašeptal Lestrad.
„Molly?“ nechápal jsem.
„Molly Kleistersová, naše patoložka, měl byste ji znát, je málo žen, co pracují a ještě méně v tomto oboru. Nicméně to ona řekla něco, co mě zarazilo. Řekla, že tu ženu už pitvala a proč jí posíláme znovu to samé tělo. Nevíte, Wotsone, co tím myslela?“ osvětlil Lestrád.
„Co jste to řekl?“
„Říkal jsem, že Molly Kleistersová je…“
„Je genius, tu ženu budu muset poznat,“ zašeptal jsem. „Ano, je skutečně skvělá, žádná mrtvola, žádná vražda, ovšem to všechno vysvětluje.“
„Wotsone, o čem to sakra mluvíte?“
„Ale no tak, nedělejte sebe takového idiota, jak vypadáte, a přemýšlejte, přemýšlejte. Žádná mrtvola, žádná vražda to je vysvětlení. Copak to nechápete,“ křikl jsem nadšeně na Lestráda, ten však na mne stále hleděl s nechápavým výrazem. „Vždyť je to tak jasné, i Róza by to čtyřikrát rychleji pochopila. Vy to skutečně stále nechápete, to je neuvěřitelné, ale teď na takové věci není čas. Pokud se nepletu, tak může k té vraždě teprve dojít a tomu musíme zabránit,“ vychrlil jsem ze sebe. Hodil jsem útratu na stůl a už jsem si to rázoval ven. U dveří jsem se ještě překvapeně zarazil, když jsem si všiml, že mne Lestrád nedoprovází. „No tak, co je? Pohněte kostrou, podrobnosti vám vyložím cestou.“
Nedočkavě jsem vyletěl na ulici a přivolal drožku. Nasedl jsem do ní a Lestrad za mnou.