Mrzí mě to

Když někoho milujete tak moc, že bez něho nemůžete žít, neuvažujete nad tím kolik času Vám zbývá, myslíte si, že už spolu budete napořád. Že prostě neexistuje nic, co by Vás mohlo rozdělit. Ale někdy se mýlíte. Nikdy totiž nemůžete vědět, co Vám život připraví.
Už jsou to dva roky, co jsme spolu. Pamatuji si, jak jsme se potkali.

Bylo to asi tak půl roku před tím, než jsme spolu začali chodit. Moje nejlepší kamarádka Mizuki měla narozeniny a uspořádala narozeninovou párty. Já jsem samozřejmě nemohl chybět. Byl tam snad každý její kamarád, tudíž i kamarádi z dětství, s kterými se i nadále setkávala. Ale mně to vůbec nevadilo, protože strašně rád jsem se seznamoval s novými lidmi a navíc tam byli i lidi, které jsem znal. A pak jsem si ho všiml. Stál v rohu místnosti, v ruce držel kelímek s pitím a kolem něho se motali lidi, ať už holky nebo kluci. Na sobě měl černé džíny a tmavomodrou košili, vlasy měl lehce nagelované. Vypadal prostě nádherně. Ale nejvíc mě zaujaly ty jeho černé oči. Byly jako noc a člověk se v nich úplně ztrácel. V tu chvíli jsem věděl, že jsem ztracen i já.

Už na základní škole v deváté třídě jsem věděl, že se mi líbí kluci víc než holky a byl jsem s tím i smířený. Moje rodina to taky vzala normálně, sice byli na začátku trochu překvapení, ale nakonec si na to zvykli. Přece jenom jsem byl jejich milovaný syn.

„Nad čím to tady tak přemýšlíš?“ zeptal se mě čísi hlas a obejmuly mě silné paže kolem pasu.
„Jéééé. Víš, jak jsem se tě lekl? To už mi nikdy nedělej!“ řekl jsem mu, ale přitulil jsem se ještě víc k němu.
„Tak dobře, promiň mi to,“ řekl a políbil mě do vlasu. „A mimochodem, odpovíš mi na moji otázku?“
„Hmm… a na jakou?“ zeptal jsem se ho a smál se při tom.
„Nedělej, že nevíš, vím moc dobře, že víš!“ řekl a smál se zároveň se mnou.

„Víš co? Nepůjdeme si radši lehnout, jsem už docela unavený?“ zeptal se mě potom, co jsme se přestali smát.
„Tak jo,“ odpověděl jsem mu a zamířili jsme spolu do naší společné ložnice.

„Seiji? No tak Seiji, slyším mě?“ mluvila na mě Mizuki už nějakou dobu.
„Cože? Promiň, co si to říkala?“ zeptal jsem se a odtrhl oči od toho kluka, kterého jsem si až do teďka prohlížel.
„Jestli si v pohodě?“
„Jo. Proč bych neměl?“
„No, že tady tak stojíš a nic skoro neděláš, tak proto.“
„Aha. Jenom jsem se trochu zamyslel. Kdo je ten kluk v tom rohu, jak kolem něho stojí tolik lidí?“ zeptal jsem se na otázku, která mě zajímala od té doby, co sem ho tam uviděl stát.
„To je můj bratranec Takeshi. Je celkem oblíbený, tak proto kolem něho stojí tolik lidí, ale hlavně je to kvůli jeho vzhledu. Proč se tak ptáš?“
„Jen tak,“ řekl jsem a radši se díval nějak jinam.
„Neříkej mi, že se ti taky líbí?“ zeptala se mě Mizuki jako kdyby se nic nedělo.
Mizuki totiž byla jedna z mála lidí, kteří věděli o moji orientaci.

Vlastně abych pravdu řekl, tak jediný kdo to věděli, byla moje rodina a Mizuki. Nikomu jinému jsem to zatím neřekl, a tak jsem taky chtěl, aby to zůstalo. Přece jenom nemusí to vědět všichni. Protože ne všichni se k tomu staví jako Mizuki. Má mě totiž ráda takového, jaký jsem, a ne proto jakou mám orientaci.

Připadá mi, že to bylo včera, co jsem Takeshiho poprvé uviděl a zamiloval se do něho. Doteďka tomu nemůžu uvěřit. Připadá mi to totiž jako jeden velký sen, ale jako sen, ve kterém jsem opravdu šťastný.

„Ty nespíš?“ ozval se Takeshi a přitáhl si mě k sobě blíž.
„Ne, nemůžu usnout. Promiň, jestli jsem tě vzbudil.“
„Vůbec si mě nevzbudil, a kdyby ano, tak by mi to ani nevadilo,“ řekl mi s úsměvem na tváři, i když to vypadalo trochu srandovně, vzhledem k tomu, že se ještě pořádně neprobudil.

„Už se nemůžeš dočkat zítřka co?“ zeptal se mě Takeshi.
A vlastně teprve až teď jsem si uvědomil, že zítra se koná moje narozeninová oslava. Tak nějak mi to totiž za ten celý den vypadlo z hlavy. „No abych ti pravdu řekl, tak se na to ani moc netěším.“
„A pročpak?“ zeptal se mě s nepochopením v hlase.
„Víš, já nemám moc rád, když jsem někde středem pozornosti a to zítra budu, tak proto,“ řekl jsem mu upřímně.
„Ale to, že jsi Seiji středem mého života ti nevadí?“
„To jako vážně jo?“ zeptal jsem se ho s údivem v hlase.
„Ano, miluji tě, tak moc, že život bez tebe, bych si nedokázal představit. A mluvím smrtelně vážně Seiji,“ řekl mi a potom naše rty spojil ve vášnivý polibek.

Druhý den ráno mě probudila příjemná vůně, a když jsem otevřel oči, tak nade mnou stál Takeshi a v ruce držel tácek se snídaní.
„Dobré ráno zlato, přeji ti všechno nejlepší,“ řekl mi, položil ke mně tác se snídaní a daroval mi ranní polibek.

„To si dělal sám?“ zeptal jsem se ho, když jsem se pustil do jídla.
„Ano, a kdo si myslíš, že to dělal co?“ zeptal se mě.
„No říkal jsem si, jestli to třeba nedělal soused, nějakou dobu už po mě jede,“ řekl jsem mu a snažil se o vážný výraz, ale vůbec mi to nešlo.
„Tak to ať už nezkouší, protože ty si jenom můj,“ řekl a vrhl se na mě a začal mě lechtat.
A přitom jsme blbli, jak malí kluci a smáli se.

„Ta-Takeshi, pro-pro-símtě přestaň, já už ne-nemůžu,“ snažil jsem se mu to říct normálním hlasem, ale když Vás někdo lechtá, tak to je nemožné.
„Ne-chám to-ho, až přiznáš, že jsi jenom můj,“ řekl mi, ale taky mu dělalo problémy mluvit normálně.

Nakonec místo odpovědi jsem se k němu nahnul trochu blíž a políbil ho. Do polibku jsem dal všechno, co jsem k němu cítil. „Stačí ti tohle jako odpověď,“ zeptal jsem se ho, když jsem polibek ukončil. „Miluji tebe Takeshi a ne nějakého souseda.“
„Taky tě miluji Seiji a vždycky budu,“ řekl a znovu mě políbil.

Zbytek dne byl takový klidný. Tím, že oslava byla až večer a všechno bylo už přichystané, protože se o to Takeshi s Mizuki postarali, tak jsem vůbec nic nemusel dělat, a tak jsem se flákal.

Asi tak hodinu před oslavou u nás někdo zazvonil, a tak jsem šel otevřít, protože Takeshi byl zrovna v koupelně.
„Překvapení,“ vykřikla na mě Mizuki a objala mě.
„Co tady děláš, tak brzo?“
„No, říkala jsem si, že ti radši popřeji tady než potom v tom blázinci,“ řekla a já ji pustil dovnitř.

„Kde je vůbec Takeshi?“
„Sprchuje se.“
„Aha.“
„Dáš si něco na pití?“ zeptal jsem se ji a šel do kuchyňky.
„Jasně. Dej mi třeba vodu, je mi to celkem jedno,“ odpověděla mi a sedla si na gauč.
„Tak tady to máš,“ řekl jsem a podal jí skleničku.

Když dopila, tak skleničku položila na stůl a podívala se na mě.
„Takže Seiji, chtěla bych ti popřát všechno nejlepší k narozeninám, hodně štěstí a zdraví do života a hlavně ať se ti všechno daří a jsi šťastný,“ popřála mi, dala mi dárek a znovu mě objala.
„Děkuji ti Mizuki,“ řekl jsem a začal rozbalovat dárek. Bylo tam CD mé oblíbené skupiny Red. „Jééé. Vážně moc děkuji Mizuki. To CD jsem strašně moc chtěl, málem jsem si ho už koupil sám.“
„Nemáš zač Seiji. Jsem tvoje kamarádka, tak vím, co posloucháš, a co bys chtěl.“

„Tak copak se tu děje?“ zeptal se Takeshi, když vylezl z koupelny.
„Tak tady je můj oblíbený bratránek,“ řekla Mizuki a šla obejmout Takeshiho.
„No, a kde bych asi tak jako měl být, co sestřeničko?“
„No samozřejmě, že tady doma,“ odpověděla s úsměvem.

„Tak co, neměli bychom už jít?“ zeptala se najednou Mizuki.
„A musíme tam jít,“ zeptal jsem s podrážděním v hlase.
„To si piš, že musíme, vždyť jsi hlavní postava na téhle oslavě a neboj, bude se ti tam určitě líbit,“ řekla Mizuki a povzbudivě se na mě usmála.
„Tak dobře,“ odpověděl jsem a zamířil ke dveřím.

Oslava se měla konat v místním klubu, takže když jsme došli na místo, tak už tak každý byl. Když jsme vlezli dovnitř, já samozřejmě šel jako první, protože mě postrčili, tak mě ze všech stran začali všichni zdravit a přát a uprostřed místnosti byl velký nápis VŠECHNO NEJLEPŠÍ SEIJI!
„Tak konečně je tu náš oslavenec a oslava může konečně začít,“ řekl někdo. A tak se začalo pít, jíst a tančit.

Oslava nakonec proběhla v pohodě a ani mi nevadila. Když jsem byl unavený natolik, že jsem chtěl jít domů, zjistil jsem, že nemůžu najít Takeshiho. Vůbec jsem nevěděl, kde je a ani nikdo z lidí na oslavě to nevěděli. Nakonec mi Mizuki řekla, ať jsem v pohodě, že se určitě jenom někde zapomněl, jak to umí. A tak jsem teda šel domů v domnění, že tam bude nebo se brzy vrátí. Když jsem došel domů, byl jsem tak unavený, že jsem se ani nepřevlékl a zapadl jsem do postele, tak jak jsem byl.

Když jsem se ráno probudil, tak mi trochu trvalo, než jsem si uvědomil, kde to jsem, a co se včera dělo. Hlava mě docela bolela, ale pak jsem si na všechno vzpomněl. Na moji oslavu, co se tam dělo a pak jsem si uvědomil, že jsem hledal Takeshiho. A tak jsem vstal a šel se po něm podívat.

Díval jsem se všude, ale nikde nebyl. Dokonce jsem mu i zkoušel volat na telefon, ale nebral mi to. Měl jsem o něho strach, protože kdykoliv někam šel, tak mi to řekl, ale tentokrát se to nestalo. A tak jsem seděl v kuchyni a čekal na něho.

Asi tak po hodině jsem zaslechl klapnutí dveří, a tak jsem se šel podívat, jestli je to Takeshi. „Takeshi,“ řekl jsem a objal ho celý šťastný. Objetí mi sice oplatil, ale bylo to takové divné, takové naléhavé. „Takeshi, co se děje?“ zeptal jsem se ho a on se na mě podíval provinilýma očima.
„Seiji, chtěl bych ti něco říct, ale pojď si radši sednout.“

Nechápal jsem jeho chování, ale poslechl jsem ho a sedl jsem si na gauč. Takeshi si sedl vedle mě, chytil mě za ruku a podíval se na mě.
„Seiji, já ti nechci lhát, kdybych ti lhal, nedokázal bych s tím žít a nedokázal bych se ti podívat do očí. Ale než ti to řeknu, chci, abys věděl, že tě miluji nadevšechno a udělal bych pro tebe všechno, jen abys byl šťastný.“
„Tohle všechno vím Takeshi. Já tě přece taky miluji. Tak co se děje?“ ptal jsem se ho a v mém hlasu bylo cítit nepochopení z jeho chování.

„Seiji, víš já,“ řekl snad tím nejprovinilejším hlasem, „tě podvedl.“
V tu chvíli se mi celý můj život zhroutil jako domeček z karet. Nemohl jsem uvěřit svým uším. Prostě to nešlo. Připadal jsem si jako v nějaké noční můře. Chtělo se mi řvát na celý svět. Tohle pro mě byl šok.

„Jak jsi to mohl udělat? Celou dobu jsi říkal, že mě miluješ a já ti věřil.“
„Seiji, ale já tě vážně miluji. Rukia mi musela dát něco do pití, protože si nic pořádně nepamatuji. Jenom vím, že jsem se ráno probudil vedle ní a ne vedle tebe.“
„Rukia? Není to náhodou ta holka, co si s ní chodil přede mnou? Já myslel, že ses s ní rozešel.“
„Já se s ní, ale rozešel.“
„A to ti mám jako potom všem věřit?“ říkal jsem mu a snažil jsem se mluvit normálně, ale bohužel se mi do hlasu vkrádala bolest a ublížení.
„Seiji,“ mluvil na mě Takeshi a snažil se mě obejmout.
„Ne, nešahej na mě,“ řekl jsem mu a vrazil mu facku. „Já už tě nechci vidět,“ řekl jsem a rozběhl se ven z bytu. Slyšel jsem, jak na mě Takeshi volá, ale já si toho nevšímal a radši ho ignoroval. Nevnímal jsem nic. Chtěl jsem utéct, co nejdál, ale hlavně jsem chtěl zapomenout.

Jak jsem tak vyběhl z domu a nedával jsem pozor, tak jsem si ani nevšiml auta vyjíždějícího ze zatáčky.

Všiml jsem si ho, až když jsem slyšel troubení a pištění brzd, ale to už bylo pozdě, protože jsem nestihl uhnout a auto do mě najelo a já se sesunul na zem.
„Seiji, no tak Seiji, slyšíš mě?“ ptal se mě Takeshi, ale já už pomalu přestával vnímat okolí a zavřel jsem oči.

„Seiji, prosím tě prober se. Vážně mě to mrzí. Pochopím, když mě už nikdy nebudeš chtít vidět, jenom se prosím tě prober. Miluji tě,“ mluvil na mě někdo.
Nevěděl jsem, kdo to je a ani kde to jsem. Nemohl jsem si ani vzpomenout, co se stalo. Jenom jsem věděl, že na mě někdo mluví a na své ruce jsem cítil příjemný hřejivý pocit, ale nevěděl jsem, co to znamená. Potom jsem, ale upadl do prázdna.

Když jsem najednou otevřel oči, tak jsem je musel zase přivřít, protože náhlý nával světla mi vadil. Potom jsem je otevřel pomaleji a všimnul si, že jsem v nějaké bílé místnosti a na sebe mám připojené nějaké přístroje.

Najednou jsem cítil, že mě někdo drží za ruku, a tak jsem se tím směrem otočil a na židli vedle postele jsem viděl spícího kluka. Nemohl jsem si vzpomenout, co se stalo, a kdo to je.

Když jsem si chtěl trochu poposednou, tak jsem svým pohybem toho kluka probudil. On se na mě podíval krásnýma ospalýma očima a šťastně se na mě usmál.
„Seiji, ty už ses probudil? Jak se cítíš?“ ptal se mě.
„Promiňte, ale kdo jste?“ zeptal jsem se.
„Ty nevíš, kdo jsem?“ ptal se mě zaraženě.
„Je mi líto, ale nepamatuji si vůbec nic. Co se vlastně stalo a kde to jsem?“
„Mé jméno je Takeshi a jsi v nemocnici, protože jsi měl nehodu s autem.“
„To jsem takový špatný řidič?“
„Ne, to ne. Ty jsi v tom autě nebyl.“
„Tak co se tedy stalo?“ ptal jsem se ho nechápavě. V tu chvíli mi to prostě nepřemýšlelo.

„Přecházel jsi přes silnici a nevšimnul sis auta, které vyjelo ze zatáčky,“ říkal mi, ale já si na to vůbec nemohl vzpomenout.
„To si nepamatuji. Kdo vůbec jsi?“ zeptal jsem se ho znovu.
„Vždyť jsem ti říkal, že se jmenuji Ta…“
„To už vím, že jsi Takeshi, říkal jsi to,“ skočil jsem mu do řeči, „ale já myslel, kdo jako jsi pro mě?“
„Aha, no já jsem tvůj přítel,“ řekl mi, ale na víc jsem se nestihl zeptat, protože do místnosti přišel doktor.

„Jak vidím, tak jste se už probral,“ řekl a mile se usmál. „Jak se cítíte?“
„Celkem dobře, ale nic si nepamatuji.“
„To je celkem normální. Pravděpodobně trpíte ztrátou paměti. Byl jste dlouho v bezvědomí, takže se nic neděje. Za pár týdnů byste si měl vzpomenout,“ říkal a přitom zapisoval do nějakých papírů.

„Jak dlouho si ho tady necháte?“zeptal se najednou Takeshi.
„No vzhledem k tomu, že zranění nebyla moc vážně a hojí se celkem rychle, tak bych řekl, že asi tak týden, a pak ho můžeme propustit do domácí péče,“ říkal ten doktor a zároveň mě prohlížel. Když mě prohlídl, tak se s námi rozloučil a zase odešel.

Celý ten týden, co si mě v nemocnici nechali, probíhal celkem fajn. Takeshi za mnou chodil kdykoliv mohl. Pokud nemohl, tak za mnou chodila jeho sestřenice Mizuki a zároveň moje kamarádka. Za tu celou dobu, co jsem byl v nemocnici, jsem se snažil na cokoliv si vzpomenout, ale nešlo to. Po týdnu mě nakonec z nemocnice propustili a já mohl jít konečně domů.

„Tak Seiji a jsme doma,“ řekl Takeshi a otevřel mi dveře do našeho společného bytu.
Během pobytu v nemocnici jsem totiž zjistil, že jsme víc než jen přátelé. Ale vzhledem k tomu, že jsem si pořád nevzpomněl, tak na mě netlačil.

Ať jsem se snažil sebevíc, tak jsem si prostě nemohl vzpomenout. Doktor sice říkal, že se to za pár týdnů zpraví, ale já nechtěl čekat, tak dlouho. Víte vůbec jaké to je, když zapomenete kousek svého života. Ale v hlouby duše jsem cítil, že by pro mě bylo lepší, kdybych si nevzpomněl.

Už to bylo asi tak tři týdny, co jsem byl doma a já si ještě nevzpomněl. Ale už mi to zas tak nevadilo, protože jsem byl šťastný, i když jsem nevěděl část svého života před tím. Takeshi byl na mě moc milí a já věděl, že mě doopravdy miluje a já zase miloval jeho. Žili jsme si svůj šťastný život.

Jenomže jednoho dne jsem se rozhodl, že si prohlédnu pár fotografií, což jsem asi dělat neměl. Když jsem si je totiž prohlížel, tak jsem si najednou na všechno vzpomněl. Vzpomněl jsem si na svoji oslavu narozenin a na to, jak jsem chtěl jít domů, ale nemohl jsem najít Takeshiho. Vzpomněl jsem si, jak druhý den ráno došel domů a řekl mi, že mě podvedl s Rukiou. A pak i na to, jak ze zatáčky vyjelo auto a narazilo do mě. Prostě jsem si vzpomněl na všechno a v tu chvíli se mi z očí zpustil potok slz a schoulil jsem se do klubíčka.

Nevím, jak dlouho jsem takhle byl, ale když jsem se dal trochu dohromady, tak venku byla už tma. Nevěděl jsem, jestli mu mám odpustit nebo ne, protože přece jenom se ke mně choval hezky během těch týdnů a bylo vidět, že mě doopravdy miluje, ale já tady prostě zůstat nemohl. Musel jsem si to promyslet, a tak jsem si sbalil pár věcí a odešel pryč. Nevěděl jsem, kam půjdu, ale věděl jsem, že potřebuji čas.

O měsíc později

Když jsem odcházel, tak jsem mu nenechal jediný vzkaz. Ani jsem mu nic neřekl, a když mi volal nebo psal, tak jsem mu neodpovídal. Chtěl jsem si to prostě všechno nechat projít hlavou a nakonec jsem skončil u tety, která mě pár let neviděla a byla ráda, že mě zase vidí. Ale nakonec jsem se rozhodl, co udělám, a tak se teď vracím domů.

Vzhledem k tomu, že má dneska Takeshi narozeniny, tak jsem se ještě stavil v obchodě a něco malého mu koupil. Za ten měsíc, co jsem ho neviděl, jsem zjistil, že i když člověk, kterého milujete, Vám udělá cokoliv, tak mu vesměs vždycky odpustíte, ať už se děje cokoliv.

Když jsem otevíral dveře od bytu, tak jsem zaslechl slova písničky od své oblíbené kapely.

I´give it all to you
Letting go of me
Reaching as I fall
I know it´s already over now
Nothing left to lose
Loving you again
I know it´s already over, already over now!

You´re all I´m reaching for
It´s already over
All I´m reaching for!
It´s already over now

Bylo zajímavé slyšet, že Takeshi poslouchá tuto kapelu, protože co si vzpomínám, tak se mu moc nelíbila. Ale když jsem vešel do ložnice, tak jsem pochopil, proč.

Takeshi ležel na posteli a spal. Vůbec jsem ho nepoznával. Vypadal ztrápeně a kruhy pod očima značili, že už nějakou dobu toho moc nenaspal.

Přistoupil jsem k posteli, sedl jsem si na kraj a pohladil ho po tváři. Tak moc mi chyběl. Strašně moc jsem ho miloval a odpustil jsem mu. Ale nevěděl jsem, jestli o mě bude mít ještě zájem, ale rozhodl jsem se, že to zkusím. Za zkoušku člověk totiž nikdy nic nedá. A tak jsem se naklonil nad jeho obličej a políbil ho na rty.

„Seiji?“ zeptal se rozespalým a zároveň udiveným hlasem. „Seiji, jsi to opravdu ty?“ zeptal se znovu a posadil se.
„Ahoj Takeshi. Ano, jsem to opravdu já,“ odpověděl jsem mu a usmál se na něho.
„Seiji, opravdu mě to všechno mrzí. Já opravdu nechtěl, odpusť mi to prosím tě. Miluji tě a nikoho jiného jsem nikdy nemiloval. Prosím, musíš mi věřit,“ říkal zoufale.

„Já tohle všechno vím. A dokonce jsem ti už odpustil, jenom jsem měl strach, že už mě nebudeš chtít,“ říkal jsem mu a díval se přímo do jeho očí.
„Ty jsi vážně můj malý hlupáček Seiji,“ řekl a přitáhl si mě do náruče.

„Miluji tě Takeshi,“ řekl jsem a políbil ho.
„Já tebe taky Seiji,“ řekl, když jsme se od sebe odtrhli a znovu si mě přitáhl do náruče.
Od té doby jsme spolu byly šťastní.

KONEC