Možná někde, někdy v nějaké jiné dimenzi a čase…

Probudil jsem se a hleděl jsem na modrou oblohu, jak po ni pluly oblaky. Zavřel jsem oči a pokusil jsem si něco vybavit. Jenže nic prázdno, jen ta barva. Zrzavě hnědá barva, která na slunci se zlatě třpytí jako poklad. Jenže to mi nic neříkalo. Ležel jsem v trávě a cítil jsem podivný klid, jak když se znovuzrodíte. Vnímal jsem, jak mi svěží větřík ovíval tvář a poslouchal jsem šumění nedalekých stromů. Tohle jsem už dlouho necítil, nebo alespoň myslím.
„Pane, jste v pořádku?“
Prudce jsem otevřel oči a posadil jsem se. Přede mnou seděl drobný hnědovlasý chlapec v otrhaných chudinských šatech a culil se na mne.
„Co chceš dítě?“ zeptal jsem se.
„Vlastně nic, jen mi připadalo, že vám něco je, nebo že jste sem právě přišel,“ osvětlil mi.
„A přišel jsem?“
„To nevím, přišel jste? Já jsem vás neviděl,“ zavrtěl chlapec hlavou.
„Tak proč sis myslel, že jsem přišel?“ nechápal jsem.
„Protože tady se často objevují nové duše z pravého světa. Víte, ti co právě zemřeli.“
„Takže jsem zemřel a toto je posmrtný život,“ vydedukoval jsem.
„Jmenuje se to tu Soul Society společenství duší, pojďte, dovedu vás na okraj Rukongaie,“ řekl chlapec a vydal se napříč loukou na, které jsme se zrovna nacházeli, dolu do lesa a do údolí pod námi. Šel jsem za ním. Netrvalo dlouho a už skoro ani ne za dvacet minut jsem uviděl první domy. Podle vzhledu patřili do chudinské čtvrti.
„Tak a jsme tady, pane,“ řekl chlapec. Roztáhl ruce a zatočil se kolem své vlastní osy.
„Hej, dítě,“ oslovil jsem ho ještě a znovu jsem se rozhlédl kolem. Neznal jsem to tu. Nevěděl jsem, kam mám jít, co dělat, jak se chovat, kde si obstarat vodu, pití, střechu nad hlavou a koho se zeptat. „Já nevím,“ pravil jsem a zahleděl jsem se někam do země.
Hoch nechápavě zamrkal, ale poté se zářivě usmál. „Jo, vy tu nic neznáte že?! No, tak já vás tedy provedu,“ prohlásil a už mě vedl uličkami a ukazoval mi různé obchody. Nezůstal jen u toho. Seznámil mne s několika dobrými dušemi. Zanedlouho jsem dostal práci v hostinci pro shinigami a skromné ubytováni.
Dny ubíhaly a já si postupně začal, ač nelibě, zvykat na tento ubohý život. Ze začátku jsem se snažil vzpomenout na můj předešlý život, ale kromě té barvy se mi nic nevybavovalo, a to když jsem se snažil, jak jsem mohl. Nakonec jsem to vzdal.
Sužoval mě nekonečný hlad. Každý den jsem bohům smrti nosil jídlo, ale já jsem jíst nesměl. Neměl jsem na to a ani by to nebylo správné. Jako pouhá duše jsem mít hlad neměl, to mohli mít jen shinigami nebo hollow, tak proč já ten hlad cítil také?
Jinak vše plynulo normálně a přirozeně, nemohl jsem si jinak na nic stěžovat. Stále tak stejně, stále tak pomalu, stále bez třpytivé zrzavohnědé barvy.
Mohl jsem žít a dělat spokojeného tak dlouho, tak dlouho… Tak dlouho než přišla ona.
Žena s dlouhými vlasy stejné barvy, jako jsem si pamatoval. Žena se zářivým úsměvem, třpytivými trochu dětskými sponkami a modrýma očima oblohy. Na sobě měla černé kimono bohů smrti, ale u boku se ji zanpakuto nehoupal, a také měla bílý plášť, podobný těm, co mají kapitáni.
Já tu ženu znal! Uvědomil jsem si a udělalo se mi lehce nevolno. Rozeběhl jsem se na toalety a strčil jsem si hlavu pod studenou vodu ve snaze zahnat bolest.
„Hej jste v pořádku?“ zeptal se mě jeden z mých spolupracovníků. Takové chování u mě nebylo normální. Bylo známo, že jsem chladný, nikoho si nepouštím k tělu, ale že jsem také klidný a nic moc mne nerozhodí. Vyndal jsem hlavu z pod kohoutku a usušil jsem si ji veřejným ručníkem. Hned poté jsem sebou zhnuseně zaškubal.
„Jo, myslím, že už je to lepší,“ pokýval jsem hlavou, „jen, pověs mi, kdo byla ta žena s těmi dlouhými zrzavohnědými vlasy?“
„Och, vy myslíte princeznu Orihime-sama šestou členku čtrnácté divise třinácti dvorních stráží.“
„Myslel jsem, že divizí je pouze třináct a podle toho se také jmenují třináct jednotek dvorní stráže,“ zavrtěl jsem nechápavě hlavou.
„To ano, tedy z počátku to tak bylo, ale po nedávných incidentech vznikla tato podivná čtrnáctá divize. Každý její člen je skoro stejně tak mocný jako kapitán, nebo alespoň jako pod kapitán. Jsou stejně tak vážení jako kapitáni a jsou zváni, když jsou zde a ne ve skutečném světě, kde tráví většinu času, na kapitánské porady. Přesto tato divize se nepočítá a často se ji říká nepravá nebo také falešná,“ řekl mi, když jsme šli zpět do jídelny.
„Falešná, nepravá, proč jestli jsou tak silní?“
„Většina z nich totiž nejsou shinigami, dokonce by se to nedalo říci ani o jejich kapitánovi, tedy pokud u nich se dá mluvit o někom, že je kapitán, Kurosaku Ichigo člověk s nadměrnou duševní silou, zástupce shinigamiho, vizard, osoba jenž nás obyčejné duše dokáže rozdrtit jen svoji reiatsu. Většina z nich jsou lidé s nadměrnou duševní silou, bývalí shinigami, zbytky přeživších vizardů a Quincyu a dokonce se proslýchá, že je tam i Arrancar. Dokonce i naše milá a překrásná princezna Orihime-sama je ač se zázračnými léčitelnými schopnostmi člověkem.“
„Princezna Orihime-sama léčitelka, Kurosaki Ichigo člověk s obrovskou silou … lidé, které jsem poznal, lidé kteří jako jediný ve mne vzbudili zájem, ale proč?“ zamumlal jsem.
„Jste si jistý, že vám nic není?“ zeptal se mě kolega, já jsem ho však už nevnímal. Princezna Orihime, nyní jsem si byl jistý, že jsem ji znal a ona mě. Byla jedinou odpovědí na moje otázky: kdo jsem? Proč mám hlad? Bylo možné, že jsem ji za života znal? Byl jsem člověk, co ji znal od vidění? Ne to asi ne. Byl jsem její kamarád, spolužák kolega, nebo ještě něco víc? Jakou roli v tom všem hrál Kurosaki Ichigo? I toto jméno mi něco říkalo, ale co? Proč jsem si za celý předešlý život pamatoval jen barvu jejich vlasů, proč právě ji princeznu Orihime?
Pocítil jsem náhlý příval čehosi v mém žaludku. Musel jsem se ji zeptat. Musel jsem to vědět. Musel jsem se dozvědět pravdu. Musel jsem, musel jsem, ale co jsem vlastně musel?
V hostinci jsem se k ní ani na krůček nepřiblížil, chtěl jsem, aby mě nezahlédla. Nevím proč.
Počkal jsem si, než odejde z hostince a poté jsem odešel také. Sledoval jsem ji tajně po celé Rukongaii a pozoroval jsem, jek léčí nemocné. Bylo to něco úžasného. Ona skutečně nebyla shinigami. Neměla zanpakuto, ale měla sponky do vlasu, které když se uvolnily, vytvořily okolo zraněného zlatavou kopuli jakýsi léčivý prostor. Spíše časoprostor, v kterém se věci navraceli spět do neporušeného času.
Sledoval jsem ji. Sledoval jsem ji celý den až k večeru, když se chtěla vrátit zpět do Seireitei, až tehdy se zastavila u brány a ohlédla se k místu, kde jsem se skrýval.
„Kdo jsi a proč mě sleduješ?!“ řekla tvrdě, ale také v tom bylo zaváhání a nejistota.
„Nevím,“ odpověděl jsem po pravdě, „snad bys mi to mohla objasnit.“
„Já? Proč já?“
„Protože tvá jediná tvář mi něco říká. Zítra v hostinci U Bolavé hlavy nahoře ve druhém patře v té jídelně, co je vždy prázdná,“ pravil jsem a ani nečekal na její odpověď. Prostě jsem zmizel. Bylo mi jedno, jak to bude pro ni těžké rozhodnutí. Někdo, někdo, kdo ji možná znal, ji pozval do hostince. Do místnosti, kde budou sami. Někdo, kdo jí neukázal tvář, možná jen hraje, že ji zná, a chce ji vylákat do pasti. Tohle vše se jí jistě honilo hlavou, přesto přišla.
Přišla. Otevřela dveře, nejistě se rozhlédla po prázdné místnosti a poté se otočila, aby za sebou zavřela dveře. V ten moment mne spatřila. Stál jsem klidně za dveřmi a nepohnul jsem jediným svalem. Ona však vytřeštila své modré oči, v kterých se nyní objevil záchvěv děsu. Chtěla couvnout, ale škobrtla a spadla na zem. Otevřela ústa. Nevím, jestli chtěla křičet, nebo povolat své síly, každopádně kdyby něco z toho udělala, měl bych malér a to velký.
Rychle jsem zabouchl dveře, přiskočil k ní a zacpal jí ústa. Ucítil jsem, jak se zachvěla a prohnula se. Snažila se mi vymanit, ale držel jsem ji pevně. Ta žena se mě velmi bála. Nekontrolovatelně se chvěla a každý můj dotyk se ji musel jevit, jako poranění na její hedvábné pokožce.
„Mlč a uklidni se, ženo!“ snažil jsem se ji uklidnit. „Mlč a poslouchej mě!“ rozkázal jsem dál. „Nechci ti ublížit.“
Orihime sebou prudce zaházela, takže jsem ji musel vice přitisknout na zem. Evidentně se mnou nesouhlasila, ani se jí nedivím.
„Skutečně ne. Nevím, kdo jsem. Nevím, co jsem ti provedl, podle tvé reakce to nebylo asi nic moc příjemného, ale musíš mi pomoci.“
Orihime se malinko uklidnila, ale stále jsem cítil, jak se chvěje.
„Ze své minulosti si nic nepamatuji, jediné co vím je, že ty jsi v ni hrála nějakou roli a jsi zřejmě jediná, kdo mi může pomoci si vzpomenout,“ osvětlil jsem ji a povolil sevření. Dal jsem svoji ruku pryč od jejích úst s nicotnou nadějí, že mne nyní svou silou neroztrhá na malé kousíčky, nebo že nezačne křičet. Nic takového však, jak jsem očekával, neudělala. Klepala se jako osika a upírala bázlivě na mne své modré oči.
„Unesl jsi mě,“ dostala ze sebe po snad nekonečné době.
Nechápavě jsem zavrtěl hlavou.
„Unesl jsi mě a pokusil ses zabít mé přátele,“ pokračovala Orihime.
Pustil jsem ji a odtáhl jsem se. Šokovaně jsem na ni hleděl. „Proč bych něco takového dělal?“
„Rozkaz, byl to rozkaz od Aizena,“ vysvětlila mi Orihime a postavila se zpět na nohy, „Byl to rozkaz a ty se musejí plnit, řekl bys tenkrát. Tvé jméno je Ulquiorra Schiffer hodnost čtvrtá espada.“
Zavřel jsem oči, ta žena měla pravdu, konečně se mi vše začalo postupně vybavovat. Ano, jsem Ulquiorra Schiffer z espaday a proto mám hlad. Ano, unesl jsem ji a Ichigo mě poté zabil v souboji.
Orihime se upravila a otočila se k odchodu. „Informuji o tobě radu a …“
Má ruka vylítla nahoru a chytl jsem ji. Nechtěl jsem, aby mi znovu zmizela.
„Jsem bídák a mizera. Co by taková duše jako já musela udělat, aby své činy odstranila? Už po podruhé jsem tě poznal a zase to nebylo ve správný čas ani správný způsob. Přál bych si, aby jednou, někde…“ selhal mi hlas a já svůj pohled odvrátil.
Orihime se ke mně však shýbla a podala mi ruku. Pomohla mi se zvednout z tvrdé země. Lehce mě přivanula k sově. Objala mne a políbila na bledé rty. „Možná někde, někdy v nějaké jiné dimenzi a čase,“ špitla mi do ucha.