Minuta po půlnoci 05

"Ne!" Zvýšil hlas, "Jdeme, hned!" Chytil mě znovu a táhnul pryč. Nakonec jsem se tedy nechala a poslušně ho následovala.
A kam vlastně jdeme? Ptala jsem se sama sebe. Ať už je to jakkoliv, pokud jsou ti, co mě pronásledují, upíři, tak mě najdou. Pokud jsou něco jinýho...?
Jelikož bychom se takhle hrozně loudali, vzal mě Rei do náruče. Nejprve jsem protestovala a různě se vrtěla, aby mě pustil, ale přesvědčil mě. Celou dobu, co přeskakoval ze stromu na strom, z domu na dům, jsem ho pronásledovala tupým výrazem. Výraz mi oplatil a pak se lišácky usmál.
"Id*ote," broukla jsem si pod nosem. Naneštěstí mě slyšel. Zvedl koutky úst a přivřel oči.
"Otrokyně...," doskočil na střechu velké budovy a postavil mě na zem, vzájemně se usmál: "To se přece neříká svému pánovi!"
Nechápavě jsem se na něho podívala. Poodešla jsem k zábradlí a podívala se dolů. Zatracená výška, nemám ji ráda. Odvrátila jsem pohled. Rei stál s rukama v kapsách opodál a pozoroval mě. Dala jsem si ruce za záda a usmála se na něj. Trošku se nad tím zarazil, ale pak se taky usmál.
"Půjdem?" Přerušila jsem tak milou scénku. Jen přikývnul a zas mě nabral do náruče. Začal skákat po jednom domě k druhému. Bylo už docela pozdě a tak jsme viděli západ slunce. Koukala jsem na tu zářivou kouli dlouhou dobu, dokuď Rei nezahnul do lesa. Tam se ztratilo všechno světlo. Běžel sice po tmě, ale to jeho upířím bystrům vůbec nevadilo.
Vůbec jsem nechápala, proč utíkáme. Proč s nima nemůžem prostě bojovat? Neměla jsem ale to odhodlání, se ho na to ptát. Už takhle je docela uzavřený, co se týče mýho nebezpečí hlavně. A už vůbec jsem nerozuměla tomu, co k němu cítím. Já ho přece nenávidím. Ale proč se k němu teda chovám mile, nebo proč mi najednou připadá tak přitažlivý? Mám něco v mysli, ale nemůžu si vzpomenout. Tehdy ten chlápek, co ho Rei zabil. Myslím, že něco říkal.
"Jau!" Cukla jsem sebou, když mi o tvář švihla větev. To mě dokázalo vytrhnout z přemýšlení. Šáhla jsem si na bolavé místo a cítila, jak z malé ranky teče krev. Jen malé škrábnutí, to nic! Opakovala jsem si.
"Není ti nic?" Mrknul po mně Rei a já spatřila, jak mu červenají oči. Rychle to ale zastavil, a jeho oči získaly znovu světle modrý nádech. Otočil hlavou a soustředil se na cestu.
"N-ne," vykoktala jsem. Pomyšlení na to, že celý den nepil kvůli mně.
"Nejsi unavená? Klidně se prospi," mrknul po mně koutkem oka. Pravda, byla jsem trochu unavená. Má mě opravdu dobře přečtenou. Sice jsem přikývla, ale poslechnout jsem ho nehodlala.

Brzo ráno mě vyklopil na zem. Ránou o zem jsem se samozřejmě probudila.
"Co to dě-. Kde to jsme?" Ohlédla jsem se kolem sebe a postavila se na nohy.
Zazíval a taky se rozhlédl. Zvedl ramena a protřel si oči. Zdá se, že tu pán nespal. Probodla jsem ho očima a znovu se rozhlédla. Stáli jsme na velkém parkovišti nějakého velkého města. Okolo byla zaparkovaná auta. Opřela jsem se o jedno z nich a zkřížila ruce na hrudi.
"Vypadá to tu opuštěně," špitla jsem.
"Je teprve ráno, ale možná máš pravdu. Zastavíme se támhle na jídle." Pohodil hlavou ke kavárně.
Byla už asi hodně stará, omítka byla popraskaná a na některých místech byly tmavé, hnědé fleky. Jen nápis byl nový, šťastně poblikával a zval zákazníky dál. Přikývla jsem a vykročila. V mém překvapení byla malá kavárnička otevřená. Opatrně jsem zabrala za kliku, která vypadala, že se každou chvíli ulomí a otevřela dveře. Chvíli vrzaly, pak se ozval zvoneček, který byl nalepen nad dveřmi. Ihned nám šla naproti mladá servírka. Vypadala velmi překvapeně, ale když viděla Reie, usmála se a poslala nás posadit se. Vrhla jsem na něj další bodavý pohled, kterýho si naštěstí nevšimnul. Servírka nám podala jídelní lístek a stále se tak přiblble usmívala na toho hezouna naproti mě. Zato on jí naprosto ignoroval. Když odkráčela, opřela jsem se unaveně o opěradlo židle. Promnula jsem si bolavá záda. Z toho, jak mě Rei nesl, mě šíleně bolela.
"Ehm," ozval se Rei.
Podívala jsem se na něj a čekala, až dokončí větu, ale nic jinýho už neřekl.
"Co?!"
"Co si dáš?" Zkoumavě si pročítal lístek. "Mají tu jen sladké."
"Hmm, palačinky?" Odpověděla jsem.
Lidské jídlo jsem nemusela stejně tak, jako Rei, ale nějak jsem se najíst potřebovala. Neublíží mi, ale rozhodně mi nechutná. A kdybych se živila na krvi, nejspíš bych už dávno nebyla tím, kdo jsem.
"Když o tom tak přemýšlím, pil jsi vůbec?" Vyhrkla jsem a soustředěně se na něho podívala.
Zarazil se, ale přikývl.
"Reii, tohle nejsi ty!" Přivřela jsem oči a prohlídla si ho.
"Vážně?" Prohodil svým normálním hlasem. Takovým povrchním a naivním, a usmíval se. Tohle byl on.
"Jo."
"Proč si to myslíš?" Naklonil se ke mně.
Proč si to myslím. Mohla bych mu toho navykládat tolik. Například to, že mě chrání. Nebo to, že chtěl u mě bydlet. Taky to, že mě vzal pryč z důvodu ochrany, a dokonce mě nesl celou cestu sem. Nezapomenu se zmínit o tom, že se poslední dobou chová zranitelně. To mu ale nemůžu říct. Sklopila jsem hlavu a snažila se vyblednout. Všechny ty věci, to mě nutilo se červenat. Uchopil mě pod bradou a zvedl mi hlavu tak, abych mu viděla do tváře. Usmál se. Ne mile, ale naivně. Sevřela jsem rty do tenké linky a vyskočila na nohy.
"Odskočím si!" A běžela jsem na dámské záchodky.

Vběhla jsem dovnitř a zastavila se před zrcadlem. Dotkla jsem se tváře a jela pomalu k oku. Mezi lidi moc často nechodím, bývám především zavřená doma, nebo se potuluju na odlehlých místech. Ostatní na mě vždycky koukají divně. To kvůli očím. Jsou zlaté. Povzdechla jsem si a ruku pustila dolů. Prolezla jsem všechny kabinky, a všechny byly prázdné. Ba jo, je teprve ráno a my jsme zatím jediní zákazníci. Ale to jsem se zmýlila, dovnitř vešly tři dívky v mém věku. Udiveně se na mě dívali, jak stojím mezi dveřmi jedné z kabinek, ale pak se každá rozprchla na záchod. Jakmile byly hotové, zastavily se u zrcadla a přelíčily se. Stála jsem na tentýž místě, jako před chvilkou a z dálky je pozorovala. Nikdy jsem nerozuměla holčičím věcem. Možná proto, že jsem nic jako řasenku nepotřebovala. Moje řasy byly husté a černé, a moje peněženka, prázdná. Nervózně si mě prohlídly, a zase se soustředily na sebe. Tohle se několikrát opakovalo, dokud jsem nepopošla k nim. Opřela jsem se jednou rukou o umyvadlo a naklonila se k zrcadlu. Dívky mlčky přihlížely. Jakmile jsem je zpražila pohledem, bleskurychle se otočily zpět a dělaly to, co předtím.
Nevím proč, ale z nějakého důvodu se mi udělalo smutně. Hodně smutně. Chyběla mi něčí láska. Kamarádství. Dost jsem to těm holkám záviděla. Naposledy jsem se na ně podívala a opustila místnost. Za dveřmi jsem se ještě na moment zastavila a zaslechla, jak si o mně něco špitají. Pak jsem se vydala k Reiovi. Posadila se a falešně se na něj usmála.
"Stalo se něco?" Koukal na mě, jako by nic nevěděl. Ale určitě musel zaslechnout ty holky, jak se o mně baví.
Pokrčila jsem mu na oplátku rameny.
"Jez, nebo ti to vystydne. Nechci tu ztrácet čas." Řekl svým naivním tónem. Radši jsem se vykašlala na kousavou poznámku a rychle do sebe naházela to přesladké jídlo.