Minuta po půlnoci 02

Otočila jsem klíčem v zámku a co nejrychleji zalezla do bytu. Přesunula jsem se do obýváku a zatáhla závěsy. Slunce začalo vycházet a já bych se měla ještě na chvíli schovat, neboť ze začátku vždy pálí.

Jak už se Rei minulou noc zmínil, každý upír má rád krev, a já jsem taky upírka. Jenže ne ledajaká upírka. Narodila jsem se lidem, kteří mě už od malička soudili. Na zádech jsem měla podivný znak, který se skládal především s čar a vlnek, a společně tvořili oko v kruhu. Není to tak velké, ale raději to neukazuju.
Rodiče mě vykázali z domu, když mi bylo sedm. Našli mě totiž, jak piju krev nějakým lidem. Tehdy jsem byla ale úplně mimo a krev jsem pila poprvé. Moc si to nepamatuju, a proto se od té dobré červené věci raději držím dál. Piju jen párkrát za měsíc a vždy po malým množtví, už hodněkrát se mi stalo, že jsem se neovládla.
Teď je mi sedmnáct. Upíři se vyvíjí do osmnáctého, až dvacátého roku a po zbytek života zůstávají takto mladí. Proto se moc upírů, co vypadají staře, po městě neprochází. Leda, že by je někdo přeměnil.

Svlékla jsem ze sebe roztrhané oblečení a hodila ho rovnou do koše. Pak jsem se vydala do sprchy, a nechala po sobě stékat horkou vodu.
Bydlím v malém bytě v zapadlé části města, kde už lidí stejně moc nebydlí. Nechodím do školy, nemám práci. Všechno si obstarávám sama.
Po sprše jsem na sebe hodila nějaký ty džíny a svetřík a posadila se na gauč k oknu. Mohlo být tak šest hodin ráno. V podstatě byly dny nudné, pokud po mě zrovna nešli mrtví upíři, ti totiž zabíjí kohokoliv, a láká je ta značka na mých zádech. Někteří z nich dokonce věří, že jim ten znak dodá nesmrtelnost, jiní moc, ale ani já nevím, k čemu to je. To je pro mě zatím záhadou.
Poodtáhla jsem tmavě červený závěs na stranu, který pokoji až dosud dodával rudý nádech, a zakoukala se ven. Seděla jsem tak dobrých pár minut, dokud se tam z ničeho nic neobjevil Rei. To mě vykolejilo, vyskočila jsem ze sedačky a závěs zase prudce zatáhla.
Nečekal, než mu otevřu a objevil se vedle mě. Ucukla jsem, ale byla jsem na to už tak nějak zvyklá. Upíři bývají hodně rychlí, takže to, že zmizí a objeví se támhle nebyla záhada. Zamračila jsem se a dala ruce v bok.
"Mračení ti nesluší," škádlil mě a začal prozkoumávat byt. Už ho ale stejně znal, tak se prostě posadil na gauč, na kterém jsem před chvílí seděla já.
"Co tu chceš?!" Vykřikla jsem a rozhodila rukama. Usmál se.
"Jen tě navštívit," zasmál se a já tak mohla vidět jeho bílé tesáky. "A mimochodem, hrozně hezky voníš," dodal. Málem jsem zrudla, nicméně, tyhle narážky měl na mě pořád. Ještě víc jsem se zamračila a odešla do kuchyňky.
Opřela jsem se o malý jídelní stůl a povzdechla. Za chvíli ze dveří vyšel i Rei, a stoupnul si naproti mě.
"Jak ti šla noční utíkačka?" Zeptal se trochu se soucitem, ale stále se ironicky usmíval.
"Docela v pohodě. Zahnala jsem ho do kouta a pokusila se mu probodnout srdce kůlem, ale utekl!" zamručela jsem.
"A tys taky utekl!" šťouchla jsem do něj prstem.
"Ty víš, že nejsem moc nápomocnej. Vlastně vůbec, tak proč bych ti měl pomáhat? Navíc nejdou po mě, natož po tobě. Tvoje problémy, tvoje práce. Moje problémy-." Nestačil říct, protože jsem mu skočila do řeči.
"Taky tvoje práce? Já nejsem tvůj otrok!"
"Ale jsi. Nezapomeň, kdo tě tehdy zachránil? Hodně mi toho dlužíš, a to, co bych chtěl, mi nechceš dát, tak co potom s tebou?" šibalsky se usmál.
Ve dvanácti letech mě zachránil, když po mně šli upíři poprvé. Byla jsem tehdy hodně zraněná, měla jsem rozdrcenou levou ruku a menší otřes mozku. Už se vše sice zahojilo, ale nějaké ty chybičky s levou rukou stejně mám. Nesnesu s ní bolest, takže když mě do ní někdo uhodí, strašně to bolí. A to co by on chtěl? K tomu ještě dojde.
"Uvažuješ nad tím, nebo spíš?" Vytrhl mě z přemýšlení.
Naklonil se kě mně a odhalil tesáky, jak se tak uculoval. Už se chystal mě políbit, ale pak se odvrátil a koukal chvíli na jednu stranu, pak na druhou.
"Co je?" Zeptala jsem se ho a on mi zacpal pusu.
Naklonil se mi k uchu a zašeptal: "Jsou tu upíři."
"Tmo alve nedvává smysvl!" Zamumlala jsem přes zacpanou pusu a snažila se ho odtáhnout, ale byl moc silný. Střelil po mně vražedným pohledem, abych zmlkla.
"Dává, nebo nedává. Jsou blízko a něco hledají. A necítím z nich žádnou dobrotu."
"Dobve, tak mve pusť!" snažila jsem se křičet. Teprve, až jsem se uklidnila, povolení sevřel a ustoupil dozadu.
Když jsem se tak na něj koukala, nevypadal vůbec špatně. byl hodně vysoký, měl polodlouhé blonďaté vlasy a světle modré, až skoro bílé oči. A měl pěkně vypracovanou postavu, na tomhle světě už nějakej ten rok žije. Nikdy mi ale neřekl jeho přesný věk. A snaží se to zamaskovat tím, že se chová jak pitomec.
Nad čím to uvažuju, je to d***l! Zanadávala jsem si v duchu a odvrátila pohled. Ve chvíli se rozeběhl pryč, a tak jsem ho pomalu následovala.

Vyběhla jsem ven a snažila se zaostřit Reie. Ve slunečným světle jsem vždycky napřed chvíli žmourala, ale na to se dalo zvyknout. Co mi ale nedávalo smysl bylo to, že tu jsou upíři. Zlí upíři. Nebo tak to Rei alespoň povídal. Ti posedlí totiž nemůžou na světlo, vlastně ani ne přel polovinu noci, protože vycházejí až po půlnoci.
Zamrkala jsem a rozhlédla se okolo. Všechno se začalo vyjasňovat, jak jsem si na světlo pomalu zvykala. Dohonila jsem Reie a čekala na jeho další pokyny. Někdy jsem si vážně připadala jako jeho sluha. Byla jsem ale ten neposlušný a drzý sluha, naštěstí. Vážně bych něchtěla dopadnout jako někdo ve smyslu "Můj pane". Ukázal někam do dálky, a když mi to stále nedocházelo, zašeptal, že jsou v lese, který byl hned za druhou ulicí. Vydali jsme se tedy tam. Na kraji Rei sice trochu zaváhal, ale nakonec šel dál.
"Nikdo tu není! Nic necítím!" Zanadávala jsem a snažila se ignorovat jeho naivní výraz.
"Cítím je," odsekl. Zakroutila jsem očima a následovala ho.

Po několika minutách po mně skočila jakási postava. Dopadla jsem hlavou prudce nazem, ale listí ten pád ztlumil. Když ten menší otřes přestal, koukla jsem se na velkou postavu tyčící se nademnou. Černovlasý muž, který se vítězoslavně usmíval. Neměl vlasy černé jako já, měl je takové zašedivělé, a přesto nevypadal na víc, než na dvacet. Byl to upír. Ale nebyl posedlý, to jsem poznala. Snažila jsem se ho odkopnout, a po tý snaze ještě odstrčit, ale musel vážit nejmíň tunu.
"Jsem to ale šťastný muž!" zvolal, což mě trochu zaskočilo a chtěla jsem se dát do smíchu, ale pak pokračoval.
"Celou dobu jsem tě hledal, ale támhleten mladý upír tvůj pach kryl. A heleme se, ty mi skočíš přímo do náruče." Zakřenil se a pohladil mě po tváři. Trochu jsem sebou cukla.
"Nech jí!" Zakřičel Rei a rozeběhl se k nám. Jiný upír mu ale skočil do cesty. Začali spolu tedy bojovat. Ani jsem je nedokázala zaregistrovat, byli jak superhrdinové. To by alespoň řekl nějaký člověk, já bohužel vím, co jsou zač. Zašedivělý chlap otočil mou hlavou tak, abych mu viděla do tváře. Seděl mi na nohou a držel pevně moje ruce tak, abych se nemohla ani v sebemenším pohnout. Byla jsem v pasti.
"Nevěděl jsem, že jsi tak krásná," usmál se.
"Buď zticha!" Křikla jsem, ale zacpal mou pusu jeho. Bránila jsem se, ale to nepomohlo.
A když to zaregistroval Rei, viděla jsem na jeho obličeji, jak ztuhl. Naštval se ještě víc, než byl teď a toho upíra oddělal jednou ranou. Bohužel po něm ale vystartovali dva další.
"Mmm!" škubla jsem hlavou, ale chytil mě pod krkem jednou rukou, a tou druhou držel moje roce nad hlavou. Snažil se svým jazykem probojovat dovnitř mých úst, ale já je držela pevně u sebe. Rozhodně mě nepřipraví o můj první polibek s Reiem. Cože? Reiem? Na co to proboha myslím? Ztuhla jsem a přestala se ovládat. Strčil mi jazyk do pusy. A po nějaký dobrý chvíli se odtáhl.
Ležela jsem strnule na zemi, koukala někam nad sebe a nějakou hodnou chvíli nevnímala. Člověk by si řekl, že jsem blázen, ale s Reiem? S ním? Je to parchant, tak proč s ním?
Chlápek se na mě zamyšleně podíval a usmál se.
"Neříkej, že tě to tolik dostalo, maličká," zasmál se pohrdavým smíchem a odvrátil svůj pohled na Reie, který mezitím oddělal ty dva upíry. Naštvaně se na něho podíval a byl připravený k útoku.