Minuta po půlnoci 01

Je večer, vzduch je chladný a vlhký, nejspíš bude pršet, a mladá dívka se vrací krátce před půlnocí domů. Byla na nějakém pořádném mejdanu, ale jako vždy, i dnes odchází dříve. Nohy už jí pekelně dřou ze střevíčků, do kterých se nazula, ale snaží se je ignorovat, a proto rychle cupitá domů. Cestu bere přes park, protože je kratší. Jediná špatná věc na této zkratce bude asi ta, že tu už léta nesvítí lampy.
No co, špitne si v duchu a vydá se po úzké cestičce temnotou.
Bohužel hodinky nemá, a proto se rozhlíží kolem, jestli náhodou nespatří věž s hodinami, ale okolo je hodně stromů, nic nevidí. A když uslyší v noci se rozhléhající zvon z věže, který ohlašuje půlnoc, zamrazí jí v zádech.
A co když ty povídačky byly pravdivé? Co když si to pro mě přijde? Co když... Nechtěla dívka už ani pomyslet. O tomto městě se vykládá spoustu historek, a tohle je jedna z nich. Když odbije minuta po půlnoci, přijde si pro tebe nestvůra a zabije tě. Dívku znovu zamrazilo v zádech a začala se třást. Ne zimou, ale strachem. V duchu počítala sekundy a modlila se.
Ke všemu tomu se ještě divoce rozhlížela kolem, kdyby náhodou viděla něco podezřelého. Ale všude bylo ticho.
A pak se něco pohnulo v křoví. Dívka se zastavila a zadržovala dech. Zažmourala očima, jestli v té tmě něco uvidí, ale nic. Dokonce přestala i počítat, ale to už bylo stejně jedno. Křoví znovu zašustilo a z nich se pomalu vysápala nějaká postava. Postavila se na nohy a zvědavě si prohlížela dívku před sebou.
"C-c-co..." nenabírala dívka dech a stála jako přimražená. Všimla si jejích svítících očích. Měly zlatavou barvu, která sice příjemně hřála, ale působila strašidelně. Postava udělala pár kroků k dívce, která se znovu roztřásla.
"Ne! Nepřibližuj se!" Ozvalo se z dívčiných rtů, což osobu naproti ní trochu vylekalo, ale nedala to na sobě znát. Udělala znovu pár kroků blíž, dokud nestála jen kousíček od dívky.
Dívka znovu zahmouřila do tmy. Kolem svítících očí se rýsovala jemná světlá tvář. Tmavě hnědé, nebo černé vlasy, to nebylo ve tmě moc vidět, měla pohozené po ramenou a pár pramínků jí spadalo i do obličeje. Byla to dívka, ne moc vysoká, ne moc malá, přesto byla nižší, než vyklepaná dívka naproti ní.
Strašidelná dívka se usmála, ale pak se začala mračit a už otevírala pusu, aby něco řekla, když v tom po ní něco skočilo. Nějaké monstrum, myslela si dívka, ale vypadalo to spíš jako člověk. Mělo to rudě svítící oči a teď to sedělo na té dívce se zlatýma očima, která se ani neodvážila křičet.
"C.." Nemohla nic vyslovit. Byla roztřesená k smrti, nemohla se pohnout.

--Miya--
Byla jsem zraněná, a moje zranění se neléčilo tak rychle jako to jejich. Dobrou půlhodinku jsem ležela bezvládně na zemi a koukala na nebe. Byla tma, nebe bylo černé bez jediné hvězdy a ve vzduchu panovala strašidelná atmosféra. To si pro mě přijde a dokončí to, co začalo. Tím chci říct, dodělá mě. A jestli se co nejdříve neuzdravím, nebude to moc těžké.
Sotva jsem popadala dech, ale dokázala jsem se posadit. Křoví vedle mě trochu zašustilo, ale to jsem ignorovala. Snažila jsem se co nejopatrněji postavit na nohy, ale byla jsem ještě příliš slabá.
Za křovím se ozvaly kroky. Jelikož mám lepší sluch než lidé, poznala jsem, že je to nějaká osoba, která se nejspíš bojí. Měla zrychlený pulz a rychleji dýchala. Ale co tu dělá v tuhle dobu? Je to nebezpečné.
Prolezla jsem skrz křoví, které tím pádem znovu zašustilo, a na druhé straně se postavila na nohy. Trochu to bolelo, ale cítila jsem, že už se zranění začíná hojit. Zranění tvořilo tržnou ránu na mém břiše, ale nešlo moc do hloubky, proto nezasáhlo žádné orgány.
Podívala jsem se na vystrašenou postavu. Byla to dívka, a vypadalo to, že je přimražená k zemi. Mezi lidma panovaly pověry o nestvůrách a všelijakých stvořeních, a tato dívka na to zřejmě věřila.
Něco zakoktala a snažila se mě zaostřit, ale nemá tak dobrý zrak jako já, takže mě nemohla vidět až na jednu věc, moje oči, které byly přes den zlatavé, a v noci svítivě zlatavé.
Udělala jsem k ní pár kroků a ona zakřičela, ať se k ní nepřibližuju. Proto jsem udělala dalších pár kroků a dívala se jí do očí. Nejdříve s úsměvem, pak naštvaně, a když jsem se jí chystala něco říct, To po mě skočilo.
Neměla jsem v úmyslu křičet, vlastně jsem ani nemohla, drželo mě to pevně za krk a já sotva dýchala. Ani dívka, co nás sledovala nekřičela, zřejmě se nemohla pohnout, natož utíkat. Snažila jsem se na ní v tuhle chvíli zapomenout a začala se soustředit na člověka sedícím na mém břiše.
"Re-. Rei-..." nemohla jsem popadnout dech, škrtil mě příliš těsně. A pak stisk povolil, člověk se naklonil až ke mně a poslouchal.
"Reii!" zakřičela jsem na něj. Jeho rudě svítící oči prahly po krvi. Nečekala jsem, že na mě vyskočí on. Ale byla jsem za to dokonce i ráda, protože jsem věděla, že on mě nezabije.
"Reii, přestaň!" zasyčela jsem. Naklonil se ke mě ještě blíž, až se naše rty skoro dotýkaly. Polkla jsem. Rei se usmál a odtáhnul se, pak se zaměřil na vystrašenou dívku, co stále stála opodál.

To, lidé jim říkají nestvůry, ale jsou to upíři, což lidé samozřejmě nevědí. Vlastně ani nevím, jestli bych jim měla říkat upíři, jsou to zabijáci, co nedělají nic jiného, než to, že zabíjí. Zabíjí a pijou krev. Jen málo z nich ještě žije. a tím žije myslím to, že ještě nejsou posedlí. Například Rei, mohl by zabíjet, ale to on nedělá. Je to hodný upír, je to můj dlouholetý kamarád. Zatímco ti posedlí upíři vychází vždy minutu po půlnoci, připraveni na jídlo a než začně vycházet slunce, ukryjí se někde v jeskyni, nebo starém domě, či zpadlém kostele. Někdy žijí i ve skupinkách, ale jsou to hlavně samotáři.

"Miyo," zašeptal, ale jeho pohled se stále upíral na tu dívku.
"Co je," odsekla jsem a snažila se dát najevo, aby ze mě slezl. Usmál se a olízl si rty.
Mohla bych mu přikázat, aby tu dívku nechal být, ale už takhle toho viděla dost. A Rei není zrovna moc poslušný upír.
"Už jsi dlouho nepila, nedáš si?" otočil se na mě a zákeřně se usmál. Dívka těkala pohledem mezi mnou a Reiem.
Sklopila jsem zrak. "Ne. Víš, co to semnou dělá."
"Ale no tak, já vím že chceš!" Zasmál se. "Každej upír chce," dodal s důrazem na slovo každý.
Zavrtěla jsem hlavou a chytila ho za košili. "Můžeš ze mě slézt?"
Beze slova poslechl a odběhl k dívce, která se chystala dát do útěku. Rei jí ale stačil zadržet, pevně jí uchopil za paži a přitáhl k sobě. Ta ani nemukla, zato jí z oka vytekla slza.
"Neboj se, zlato," řekl tiše a usmál se.
"Ne, prosím! Nic neřeknu!" Zachraptěla. Rei se na ni zvědavě podíval.
"Vážně nic?" Optal se a ona přikývla.
"Opravdu?" Znovu přikývla.
"V tom případě..." Odmlčel se a zadíval se jí hluboce do očí. "Promiň," uchopil jí za hlavu a prudce s ní otočil. Ozvalo se rupnutí, a její oči ztratily tu jiskru života.
Odhodil jí na zem a otočil se na mě.
"Neměla bys utíkat?" houkl. Zprvu jsem nechápala, co tím myslí, ale pak jsem pochopila. Ten upír, co mě bodl do břicha říkal, že si pro mě přijde. A už je na cestě. Sáhla jsem si pro jistotu na zranění, ale už tam byla jen malá ranka. Vzdychla jsem a vyskočila na nohy. Tohle bude ještě dlouhá noc.