Kyouchou - Prokletý

Žít mečem, zemřít mečem. Takový je osud každého, kdo jej vezme do ruky. Někdy lze osud změnit a zemřít rukou traviče. Jindy to nejde a skončíte s čepelí v hrudi. Meč je duší samuraje, duše je mečem. Samuraj se rodí s mečem v duši, s mečem po svém boku.
Narodil jsem se v rodině samuraje. Můj dědeček překonal svého otce. Můj otec překonal mého dědečka, můj bratr je jen krok od překonání mého otce. Já jsem jen krok od zatracení.

"Podívej na ty oči?"
"Červené? Jak je to možné?!"
"Nepřibližuj se k němu!"
"Čí je to dítě?"
"Oči démona!"
"Nemá srdce!"
"Nepřibližuj se k němu!"
"Bílé vlasy?"
"Samuraj bez duše samuraje?"
"Prokletý"
"Bez meče jsi nic!"

Slova nenávisti a opovržení. Nezáleželo na tom, jak dobrý meč mi kováři udělali. Vždycky se zlomil tak snadno. Meč samuraje se nezlomí, dokud se nezlomí jeho duše. Meč je duší, duše je mečem. Samuraj bez meče duše je jako tělo bez života. Chodící mrtvola.
Sotva jsem se narodil, vzal jsem život ženě, kterou jsem měl nazývat matkou. Poprvé jsem ochutnal krev. Učil jsem se jako nikdo předtím, trénoval jsem jako nikdo přede mnou, trpěl jsem. Otec se ode mě odvrátil, bratr mi nikdy neukázal víc než záda a dědeček na mě hleděl s nenávistí.

Ostatní žáci školy mojí rodiny se mi vyhýbali, házeli po mě kameny, ničili moje knihy. Mlčel jsem a jen jsem je sledoval skrz oči rudé jako krev. Stačilo se jen podívat a už utíkali. Báli se prokletí, prokletí mých očí. Nechápal jsem to, proč mě nenáviděli, proč utíkali. Ptal jsem se stále dokola a dokola, ale žádná odpověď nikdy nepřišla. Často jsem chodil sledovat les a vodopád pod vysokým útesem, který se nacházel od školy jen pár mil.
Šum vody mě uklidňoval, vítr mi šeptal něžná slova a les mi byl domovem. Nebylo stromu ani kamene, o kterém bych nevěděl. Už to bylo měsíc, co jsem odešel ze školy, ze svého domova, ale nikdo mě nepřišel hledat. Nikdo se nestaral.

Hleděl jsem na sebe, hledal jsem důvod. Červené oči, bílé krátké a rozčepýřené vlasy, světle šedá kůže a podivně vzdálený výraz ve tváři. Chápal jsem, že jsem jiný, nikdo neměl oči ani vlasy jako já, i jejich kůže byla jiná. Zaslechl jsem kroky, byly ještě daleko, šli opatrně, velmi opatrně.
'Lovci?' Pomyslel jsem si a vydal jsem se jim naproti. 'Je jich šest. Nejméně tři jsou velmi zruční.' Střídavě jsem běžel po trávě, nebo jsem skákal ze stromu na strom.
Zahlédl jsem je. "Otče! Bratře! Dědečku!" Zajásal jsem, přece jen se vydali mě hledat. Seskočil jsem ze stromu a rozběhl jsem se k nim. Zastavili se a dívali se na mě s odporem.
"Děje se něco, otče?" Padl jsem na kolena: "Omlouvám se, že jsem tak náhle zmizel. Myslel jsem, že trénink v lese mi pomůže najít moji duši."

Stáli beze slova. "Můj synu." Promluvil na mě po dlouhé době otec. Zachvěl jsem se vzrušením. 'Možná, možná mě otec přijal.'
"Je zde něco, co ti chci dát!"
"Opravdu?" Prudce jsem zvedl hlavu a stejně prudce jsem ji opět sklonil. "Já, já jsem poctěn, že mohu přijmout tvůj dar, otče." Postavil jsem se.
"Je to překvapení, tak zavři oči." Udělal jsem, jak řekl. Uslyšel jsem jeho kroky a další tichý zvuk. "Je to něco, co jsem ti měl dát už dávno!" Švihl mečem, uhnul jsem, ale ne dost rychle. Z ramene mi vytryskla krev.
"Otče?"
"Měl jsem to udělat již dávno. Byl jsem hlupák. Zemři!"
"Proč, otče? Proč?" Má slova však k němu nedolehla. Beze zbraně, bez meče, jsem mohl pouze uhýbat. Pohlédl jsem na bratra a dědečka, hledal jsem pomoc, odpověď. Ničeho jsem se však nedočkal.

Klopýtl jsem o kořen. "Zemři!"
"O-tče..." zasípal jsem svá poslední slova. Mé malé tělo zůstalo ležet na zemi. Otec vytáhl meč z mé hrudi, očistil jej a vrátil zpět do pochvy.
"Nikdy jsi nebyl mým synem!" Jeho slova, která jsem neměl už nikdy slyšet... slyšel jsem je.

Slyšel jsem tlukot srdce, tlukot srdce, které nebylo člověka.
Z mého hrdla se vydral řev, řev, který nepatřil člověku.
Mé oči svítily, oči, které nepatřily člověku.
V těle mi proudila krev, krev, která nepocházela od člověka.
Mou prázdnou duši naplnil hněv, hněv, který patřil člověku.

Postavil jsem se, na rukou a nohou mi vyrostly ostré drápy. Vlasy se prodloužily a zdivočely. Na hlavě se mi objevily mohutné rohy.
"Ky...ouchou." Vydechl muž, kterého jsem kdysi nazýval dědečkem. "Prokletý..."
Všech šest mužů tasilo meče a zaútočilo. Prvního jsem jedinou ranou roztrhl vejpůl. Zařval jsem a vrhl jsem se po druhém. Sekl po mě, já však byl rychlejší a moje tesáky si snadno našly cestu k jeho hrdlu.
Třetímu se nevedlo o nic lépe. Nakonec zůstali jen oni, otec, bratr a dědeček. Sledoval jsem je svýma rudýma očima. Vždycky jsme byli jako černá a bílá, dva protiklady, které nemohly existovat pospolu.

Otočil jsem se a zmizel jsem mezi stromy. Utíkal jsem, utíkal jsem pryč, pryč od nich, od vzpomínek, od minulosti, od všeho. Na okraji území, které jsem znal, jsem se zastavil a ohlédl jsem se. Neopouštěl jsem svůj domov, ale jediné místo, kde jsem se cítil jako doma.
Nemusel jsem se dívat na svůj vzhled, jestli jsem byl opovrhován předtím, teď jsem mohl být pouze nenáviděn. Cestám jsem se vyhýbal a jen co jsem zaslechl nebo ucítil člověka, měnil jsem směr. Život v lese mě mnohému naučil, a tak jsem neměl problém se sháněním potravy.

Takto jsem žil, nepočítal jsem dny. Nikdy jsem je nepočítal, pro ty, co se nikdy nenarodili, to nemělo smysl. Stal jsem se Prokletým, ne-člověkem, ale uchoval jsem si lidskou mysl. Cestou jsem potkal několik takových, co byli jako já, z lidí zůstala jen divoká zvířata.
Jednou jsem takhle běžel po staré lesní cestě. Najednou jsem ucítil lahodnou vůni ryb. Vydal jsem se za pachem. Dostal jsem se až k jezeru, nedaleko břehu se opékalo několik ryb. Pečlivě jsem čmuchal, nikde jsem necítil člověka, ani jsem jej neslyšel. Odvážil jsem se vystoupit ze šera a ukořistil jsem jednu rybu.

V témže okamžiku se z vody vynořila postava. 'Člověk!' Nepodobal se žádnému člověku, kterého jsem kdy viděl. Měl dlouhé stříbrné vlasy, žluté oči a v ruce držel dlouhou kovovou tyč, kterou jsem kdysi viděl u potulných mnichů.
Upustil jsem rybu a dal jsem se na útěk. Muž mě však překvapil svojí rychlostí i silou. Ocitl jsem se na zádech a on mi přitlačil tyč na hrdlo. Chopil jsem se jí, ale netlačil jsem proti ní. Můj život pro mě nic neznamenal. Jeden druhému jsme se dívali do očí. Podle pachu to byl člověk, podle očí nikoliv. 'Kdo je to? Zabije mě?... Ano, zabije mě. Zemřu rukou krásného člověka...' Honilo se mi hlavou. Nevadilo mi to.

Povolil, zvedl se a pohodil vlasy, jako by se tím snažil poukázat na jejich, už tak výraznou, krásu. Zvedl jsem se a díval jsem se na něj. Nerozuměl jsem tomu. Zvedl odhozenou rybu a hodil mi ji. "Ty sis ji ušpinil, ty si ji sníš!"
Sám se pustil do své. Hladově jsem se zakousl. I špinavá od prachu byla výborná. "Jak se jmenuješ?" Zvedl jsem hlavu a hrubším hlasem, než jsem měl dřív, jsem odpověděl: "Jméno?"
"Hmmm?... Tekei... Budu ti říkat Tekei."
"Te-kei." Opakoval jsem po něm a začaly mi téct slzy. "Chytej!" hodil mi další rybu. Když jsem mu později snědl už čtvrtou rybu, zavrčel na mě: "Hele, sice jsem mnich, ale svatý nejsem!"

Ať už očekával jakoukoliv reakci, široký úsměv to nebyl. Povzdechl si. "Kyouchou, huh?" Položil se na zem a dal si ruce pod hlavu. Přišel jsem trochu blíž, ale ne tak blízko, abych mu byl na dosah. "Prokletí bez duše. Lovím je už od svých deseti let, ale nikdy jsem ještě nepotkal někoho, kdo by si zachoval lidskou mysl." Podíval se na mě.
Jemně jsem se nahrbil, připraven utéct při sebemenším náznaku nebezpečí. Ušklíbl se. "Co bys řekl na to, jít se mnou?" zeptal se.
"Jít?"
"Jo." Zvedl se a přešel k jezeru. "S tímhle korálkovým náramkem." Hodil mi ho k nohám. "Mohu zapečetit tvoje síly, takže se vrátíš do podoby člověka." Podezíravě jsem si náramek prohlížel. "Neboj, když si ho sundáš, obnovíš své démonické síly."

"Už mě trochu unavuje všechno dělat sám, výpomoc by se mi hodila." Pořád jsem se nehnul. "Ale jestli nechceš, nemusíš se mnou chodit. Můžeš zbytek života strávit jako divoké zvíře, aniž bys využil svůj dar."
"Dar?"
"Proč si myslíš, že máš pořád mozek v pořádku?" Zaťukal si na čelo. "Takhle svoji monstrózní sílu můžeš použít k něčemu dobrému." Významně na mě pokýval hlavou. Přejížděl jsem pohledem mezi ním a náramkem. 'Dar.'
Vzal jsem ho do ruky a nasadil jsem si ho. Očekával jsem, že to bude bolet, tak jsem zavřel oči. Nic se však nedělo, tak jsem je zase otevřel. Mnich se mi smál. Rozlobeně jsem se postavil, ale náhlá lehkost hlavy mě shodila zase na zem. Rohy, vlasy i drápy byly pryč.

Smál jsem se radostí. "Jsem Souryu, co ty?" Zeptal se mě vesele.
"Tekei, jmenuji se Tekei." Odpověděl jsem mu s úsměvem.
"Tekei, od teď jsem tvůj mistr, jasné?"
Přikývl jsem.
"Takže, mám nějakou práci v jednom městě. Pojďme ještě ujít kus cesty, než se setmí." Mistr se oblékl a já čekal. "Tohle vezmeš ty." Sáhl do křoví a hodil mi batoh, pod kterým by se ztratil i velký člověk. "Eh?" Vyděšeně jsem se na batoh díval.
"Žádné odmlouvání." Otočil se a odcházel.
Ještě jednou jsem se na batoh vyděšeně podíval. "Elá hop." Hodil jsem si batoh na záda a následoval jsem mistra