Kouzlo kávy

Z-z-zvuk budíku mne vytrhl z rozjímání. Téměř fanaticky jsem jej zamáčkl a převalil se při tom na svou společnici. Jak se slunce pořád ještě schovávalo za peřinkou z mraků, neviděl jsem jí do tváře. Políbil jsem část těla, o kterém jsem se domníval, že bude líčko a vstal. Její malý byt. Útulný, zdánlivě bezpečný. Zabydlela se v patře nad svou vlastní kavárnou. Kávu dělala výtečnou, o tom žádná. Ale kromě toho nevynikala v ničem. Nebo možná… Nevynikala v ničem, ale její káva se nedala s ničím srovnávat.
Proto jsem se do ní zamiloval. Do kávy, do rukou, které ji připravovaly, do úsměvu, s kterým mi ji servírovala, do kávové vůně, která byla cítit z jejích vlasů, do zástěry podzimní barvy obepínající její tělo živené z kávy. Dlouho jsem její kavárnu navštěvoval, toužil jsem každý den ochutnávat její kafe. Až jsem si jednoho dne uvědomil, že toužím ochutnat ji samotnou. Tehdy opojen kávou jsem si nevšiml…

Když už jsem byl na odchodu, probudila se a upřela svůj apatický pohled někam daleko za mne. Vstala, byla nahá, bezostyšně zamířila ke mně. Všiml jsem si nazelenalých modřin na stehnech, bocích, na drobných ramenou a jedna byla dokonce u brady. Ach bože, pomyslel jsem si, způsobuju jí takovou bolest? Dotkla se mě svými obnaženými prsy a natáhla se pro polibek.
„Mohu dnes přijít?“
„Ne, vždyť víš, že to nejde,“ pověděl jsem útěšně. Políbil jsem ji na čelo a zanechal opuštěnou.

Sama v malé prázdné kavárně vyčkávala. Schylovalo se k stmívání. Zatím však nebe zůstávalo bledé. Jsou to chvíle bez mráčku, krátké chvíle před tím, než se na obloze strhne rudozlatý boj. Vyšla z potemnělého obchůdku, rozhlédla se. Zabořila ruce červenající od mrazu do kapes huňatého pleteného svetru.
Žila v malém, šedém, uzavřeném světě. A když do něj vstoupil on, nepatrně se rozzářil. Pak se ale jeho záře vytratila stejně jako láska. Láska, kterou choval k ní.

Nakonec si všimla jediné touhy v jejich vztahu, jeho láskyplné závislosti na její kávě. Každý den chodíval. Každý den mu chystala kávu. Jeho oblíbenou černou, hutnou, s vůní dotýkající se celé lidské duše. Usrkával, hltal. Občas, když pozoroval, jak mele pražená kávová zrnka, vaří vodu, zalívá, když pozoroval celý rituál, občas se na ní zadíval někdo jiný. Byl to krásný muž, mladý, ještě mu bolest nestihla poznamenat tvář. A lesk v jeho očích zračící naivní lásku k světu. Když se potom milovali, myslela na onoho muže. Hrubé polibky a drtivé svírání, všechno to utrpení se proměnilo v andělský dotek. Jen pro ten jediný okamžik, kdy věřila, že není sama.