Když něco ztratíme, něco tím získáme 05 (SasuSaku)

Druhý den, už jsem byla v klidu. Nechtěla jsem myslet na to co se stalo včera. Šla jsem za Tsunade-sama, která zrovna dělala snídani. Byla jsem ráda, že mě vzala k sobě, nevěděla jsem, co bych jinak dělala.
„ Dobré ráno Tsunade-sama,“ koukla se na mě celkem se strachem, myslím, že si myslí, že nejsem v pořádku kvůli tomu včerejšku.
„ Ahoj Sakuro, jak ses vyspala?“
„ Ehm, celkem dobře,“ usmála jsem se na ní. Mohla by to spolknout, sice tak uplně v pohodě ještě nejsem, ale bylo mi lépe než v noci.
„ Dobře, za chvíli jdu do práce, budeš tady sama, kdyby tu někdo byl tak neotvírej nebo se někam schovej, ano?“
„ Nebojte se, bud v pořádku, počkám na vás s večeří,“ ještě jednou jsem se na ní usmála a ona pak odešla. Sesunula jsem se podél zdi a litovala jsem, že jsem se Sasukem, kdy vyspala, neměla jsem být tak hloupá. Pak jsem se celkem uklidnila a udělala si čaj. Bylo mi líto, že tu se mnou nikdo není, zvlášť Naruto, myslím že by měl radost a podpořil mě. V tom přiběhla Yuki a moje přemítání o životě se rozplynulo.
„ Ahoj Yuki, jak pak se dnes máš?“ Jenom mi sedla do klína a spokojeně vrněla, když jsem ji hladila, po její krásné bílé srsti. Nakonec jsem se rozhodla a poslala Narutovi dopis po Yuki, byla to velmi, ale velmi bystrá kočka. Došla jsem do pokoje sedla si ke stolečku a začala psát.
„Ahoj Naruto,
Asi si řikáš, jak se mám, neboj se mám se vážně skvěle, sice ti nemůžu říct, kde přesně jsem, ale ujišťuji tě, že se mám skvěle. Stýská se mi po vás všech po celém týmu a je mi líto, že tam s vámi nemůžu být. Prosím, kdyby si chtěl můžeš mi po Yuki poslat odpověď ona mě najde. A prosím nikomu neříkej, že jsem ti psala, hlavně ne někomu z týmu a už vůbec ne Tsunade-sama. Děkuji.

S láskou Sakura.“

Zavěsila jsem ten dopis Yuki na obojek a vyslala jí z domu. Mezitím jsem si šla lehnou, byla jsem unavená opuchla a cítila jsem, jak do mě děti furt kopaj. Na chvíli jsem usnula, pak mě probudila Yuki, která mi lehce kráčela přes břicho až k mojí hlavě, kde vysela odpověď od Naruta. Páni asi jsem musela hodně dlouho spát.
„ Šikovná kočička,“ pohladila jsem Yuki a dala ji misku s mlékem. Šla jsem do kuchyně, kde jsem si nalila hrnek čaje a sedla si ke stolu, rozložila dopis a začala číst.

„Ahoj Sakuro,
ani nevíš, jak jsem rád, že si se ozvala. Taky se nám všem stýská. Dobře, neboj, nikomu to neřeknu, i když bych měl, ale to nevadí, jsem rád, že si se ozvala po takový době. A kdy se vrátíš. Stalo se tolik věcí. A Sasuke se chová divně, od tý doby co tu nejsi.
Těším se na tvůj Návrat.

S láskou Naruto.“

Po dotčení dopisu, jsem se celá chvěla, moc se mi po něm stýskalo, jeho úsměv, jeho natvrdlé chování, byl to nejlepší přítel jakého jsem, kdy měla. A také mě překvapil Sasuke, že by se choval „divně?“ jakože jinak, než obvykle divně? To mi nešlo do hlavy, nic si nepamatoval, nic mu nikdo neřekl, nebo aspoň v to sem doufala.
Takhle to šlo celý měsíc, dopisovala jsem si s Narutem, jako šílená, sice jsem si většinu toho vymýšlela, ale i tak jsem byla ráda, že si s ním můžu psát. Necítila jsem se tak sama, i když tu byla někdy Tsunade, a i když tu byla Yuki. Byla jsem už v devátém měsíci. Dobře jsem si uvědomila, co mě čeká, věděla jsem, že už to brzo přijde a moje děti přijdou na tento svět. Tsunade si to taky už uvědomovala a víc mě hlídala, což bylo pro mě těžší posílat dopisy Narutovi. Pak přišel den, kdy sem se cítila vážně špatně, Tsunade, kvůli mně si tedy vzala práce sebou domů. Každou chvíli mě kontrolovala, ale byla jsem ráda. Aspoň jsem v tom domě nebyla celý den sama.
Pak jsem slyšela jak někdo ťuká na dveře. Tsunade tam šla a pak jsem slyšela ten až moc známý hlas.
„ Dobrý den, Tsunade-Sama,“ řekl to klidně, jako by šel jen tak náhodou okolo.
„ Ahoj Sasuke, co si přeješ?“
„ Chci se vás zeptat, kde je?“
„ Víš dobře, že ti to nemohu říct!“ Ale on se nenechal, i když stále mluvil klidným hlasem.
„ Vážně? A jak to, že Naruto s ní mluvit může?“
„ Co tím myslíš?“
A sakra asi mám průser, ale jak se to mohl dovědět. Já toho Naruta, už vážně zabim!
„ Viděl jsem ty dopisy, co mu poslala! Tak mi tu neříkejte, že je to tajný!“ už nemluvil tak klidně, už nebyl vůbec klidný a já začala být nervózní. Musela jsem začít v pravidelně dýchat, když v tom přišla ostrá bolest! Málem jsem vykřikla bolestí, ale utekla jsem rychle do pokoje, kde sem div sebou neplácla hned na zem. Lehla jsem si na postel, trošku se to uklidnilo a pak najednou znova další ostrá bolest, to už jsem nevydržela a vypustila jsem to ze sebe. Slyšela jsem jak se ke mně blíží kroky, rychlé a naléhavé.
„ Co to bylo?!“ Slyšela jsem křičet Sasukeho.
„ Sakra, teď na tebe nemám, ale vážně čas! Jdi odtud pryč!“ V tom otevřela dveře a já je tam viděla oba. Do teď jsem si moc neuvědomovala, jak moc mi pohled na jeho tvář chybí, ale zrovna v tu chvíli jsem nad tím moc nepřemýšlela. Bylo mi na zvracení, cítila jsem obrovskou bolest v kyčlích.
„T-Tsunade..“ nedokázala jsem skoro promluvit, protože se ven prodral další výkřik. Pohlédla jsem ke dveřím, kde Sasuke stál jak opařený, nic neříkal jen tam stál, koukal na mě jako bych byla nějaká zrůda, nelíbilo se mi to vůbec!
„ Neboj, Sakuro, brzy to bude za tebou, uvidíš, dýchej hlavně dýchej!“
„ C-co se to tady děje?“
„ Bože, je těhotná! To si slepý! Jdi ven, hned teď!“
„ Ale..“ ani to nestačil dokončit a Tsunade mu zase řekla, aby odešel, nakonec ji poslech a odešel za dveře, kde jsem věděla, čeká.
„ Tsunade, j-já se bojím.“
„ Nebo Sakuro, bude to dobré,“ Tsunade mi roztáhla nohy a zaujmula pozici „ porodní bábi“.
„ Tak Sakuro, a až řeknu tlač, budeš tlačit ze všech sil, ano?“ Jen jsem jí na to kývla, nemohla jsem skoro mluvit, natož abych ji odpovídala slovně.
„ Tlač!“ křikla najednou, tlačila jsem, co to šlo a po pár minutách se slyšela první pláč.
„ Je to chlapeček!“ křikla vesele Tsunade. „ Tak a teď ještě jednou, ano?“ kývla jsem jí.
A po pár minutách, jsem slyšela další pláč.
„ Je to holčička.“ Byla jsem tak moc šťastná, že vidím svoje děti. Byli jako dva andílci, cítila jsem se tak slabá, ale dokázala jsem se posadit.
„ Chci si s ním promluvit.“ Řekla jsem Tsunade.
„ Víš to jistě? Určitě jsi slabá,“ jen jsem kývla, musela jsem si s ním promluvit, už sem se tomu nemohla vyhýbat, nechci, aby se to pak dozvěděl pak od někoho jiného.
Tsunade pro něj šla ven, kde seděl na lavičce a hladil si Yuki. Když přišel, byl furt trochu vedle. Přistoupil ke mně a podíval se na miminka, chlapec mu byl velmi podobný, černé vlasy, černé oči, celý Sasuke. Holčička byla více méně podobná mě, i když po tatínkovi zdědila černé vlasy, jen hlupák by nepoznal, že jsou z Uchiha klanu.
„ Sakuro, já…“ Nechtěla jsem aby mluvil první, chtěla jsem mu to všechno vysvětlit, dokud jsem měla trochu sílu.
„ Sasuke, prosím, nech nejdřív mluvit mě. Nechtěla jsem ti to říct, protože jsem myslela, že mě opustíš, ano, jsi jejich otec, stalo se to loni na tvých narozeninách…. Nechtěla, a ani jsem nevěděla, že to takhle skončí…“ když tak dál mluvila začala jsem brečet, ani jsem nevěděla proč. „… Prosím odpusť mi to. Ani nevíš, jak jsem trpěla, chtěla jsem ti to říct, ale nemohla jsem.. já..“ v tom mě zastavil.
„ Takže to nebyl sen,“ nebyla to otázka spíš konstatování.
„ Co?“ nechápala jsem trošku.
„ Ta noc, kdy jsme se spolu milovali, myslel jsem že to byl sen.“ Nevěděla jsem, co mu mám na to říct, cítila jsem se už víc a víc slabá. Poprosila jsem Sasukeho, aby dal děti do kolíbek, které tam byli pro ně připraveny, každé z nich si pořádně prohlédl, viděla jsem na něm, že je šťastný. Pak si sedl vedle mě chytil mě za ruku a něžně políbil.
„ Takže se nezlobíš?“
„ No…“ vypadal jako by o tom přemýšlel, což mě trochu znervóznilo. „ Samozřejmě, že ne, jen je mi líto, že si mi to neřekla, toť vše.“
„ Miluju tě,“ řekla jsem mu.
Dlouze se mi zadíval do očí a řekl: „ Taky tě miluju.“
Byli to dvě nejkrásnější slova, co mi kdy řekl, cítila jsem se najednou tak moc šťastná, že mi zase začali slzet oči, rychle jsem mrkala, abych se znova nerozbrečela.
„ Sasuke, musíš mi něco slíbit, kdyby se mi někdy něco stalo, prosím postarej se o děti, prosím,“ trošku zmateně na mě kouknul, ale na konec souhlasil.
„ Samozřejmě, budeme se o ně starat spolu,“ pak jsem ho políbila, koukla mu dlouze do očí a řekla: „ Miluju tě Sasuke…. sbohem.“ Cítila jsem už na začátku, že se mi přiotrávila krev při porodu, když mi praskla voda, ale nic jsem neřekla, chtěla jsem hlavně zachránit děti, mateřském pud je skvělej, že? Tělo mi ochablo a já se skácela na postel, slyšela jsem jak Sasuke na mě volá, jak se mnou třesa, ale moje tělo mi už nedovolilo reagovat. Rychle volal Tsunade-sama a děti se rozbrečeli, jestli cítili, že jsem zemřela nebo kvůli tomu povyku nevím, ale já už jsem se vzdalovala z tohoto světa.

(Sasukeho pohled)

„ Sakuro! Ne, ne, ne!! No tak prober se!“ třásl jsem jejím bezvládným tělem, ale vůbec nereagovala.
„ Tsunade-sama!!“ Tsunade se sem přiřítila jako tornádo.
„ Co se děje!“ zděsila se, když viděla bezvládně tělo Sakury ležet na posteli, naše děti začali plakat, cítil jsem, jako by se mi mělo srdce rozpadnout na kusy. To není možné, když jsem ji získal, tak jsem ji hned ztratil, zhroutil sem se na zem, slzy mi tekly přes tvář. Tsunade se snažila Sakuru zachránit, ale pak mi oznámila, že je pozdě, nemá žádný puls, že to nejspíše byla otrava krve při porodu.
„ Promiň, Sasuke, nic mi neřekla a kdybychom se tím zabývali, děti by to nepřižili, je mi to velmi líto.“
„ Vy za to nemůžete, to já, měl jsem ji najít dřív, měl jsem se víc snažit, měl jsem…“
„ Teď by ses měl postarat o sebe a pak o děti.“ Pohlédl jsem na kolébky, kde leželi děti, které si tam teď pochrupovali.
„ Řekla, jak chce, aby se jmenovali?“
„ Ne, možná by si jim nějaká jména vymyslet,“ chvíli jsem nad tím přemýšlel pak mě to trklo, nebylo to tak složité ty jména vymyslet.
„ Holčička se bude jmenovat Sakura, po matce a chlapeček se bude jmenovat Tatsu.“ Vstal jsem a šel jsem k posteli, kde ležela Sakura, naposled jsem ji políbil a odešel z toho pokoje, nedokázal jsem se koukat na její smrt, to se nedalo, i když má pravý shinoby dokázat skrýt svoje emoce, vidět milovaného člověka zemřít, to se nedá jen tak opomenout .

Když se pak roznesla zpráva, že je Sakura mrtvá, tak to nejvíc špatně snášel Naruto, vím, že ji miloval i víc než jako přítelkyně, ale vždy ji přál jen štěstí, byl z toho hodně vedle, dále Ino, její nejlepší kamarádka zemřela, taky Kakashi-sensei, byl z toho celkem dost vedle, i když on má za sebou už řadu let zkušeností a se smrtí se už dokáže srovnat. Pak přišla pro všechny ta šokující zpráva, jsem otec a Sakura byla matkou, každý se těšil, až uvidí dva malé uzlíky, které jsem nesl domů, Ino i Naruto mi pomáhali, byl jsem rád, že mám potomky, byl jsem rád, že mám tolik přátel, ale něco mi chybělo, ta díra v mém hrudníku, která se už nikdy nezaplní. To, co mi chybělo, byla Sakura, její usměv, její vlasy, její oči, její tělo. Každou noc po její smrti jsem probrečel, nakonec jsem se s tím celkem smířil, byl to život.
„ Když něco ztratíme, něco tím získáme,“ to byl zákon přírody, nikdy nic není zadarmo ani úplné štěstí, sice mám teď dvojité štěstí, ale furt ji to nenahradí..

The End =)