Každá jsme jiná, jedinečná, a přesto stejná - 2. díl

To už je ráno?, pomyslím si a snažím se otevřít oči. Jenže to moc nejde, mám v pokoji slabé závěsy a to slunce... Rozhodnu se najít koupelnu poslepu a s nataženýma rukama před sebou postupuju pomalu vpřed, až dojdu k umyvadlu. Rychle si opláchnu obličej.
"Takže začíná zase další den," řeknu tiše a sklopím oči. Osprchuju se, a jen v ručníku doběhnu do kuchyně. Namažu si chleba s burákovým máslem a posadím se ke stolu.
"Ayi-chan?" ozve se z venku a mně dojde, že je to Akira. Vytřeštím oči a rychle do pusy nacpu zbytek snídaně.
"Minutku!" zavolám a pootevřu dveře, aby mohl dovnitř. Stačím se včas schovat do ložnice, abych se mohla převlíknout. Netuším ale, že šel za mnou.
"Ty pervezáku!" hodím po něm ručník. Jenom se směje, idiot. Natáhnu na sebe bleskurychle školní uniformu a ještě naštvaná vycházím z domu.
"Nebuď naštvaná, jo?" říká mile a usmívá se.
"Nejsem naštvaná. Já... Nesnáším tě, Akiro!" zamračím se a překřížím ruce na hrudi.
"Ukaž, vemu ti za to tašku," vytrhne mi batoh z ruky a přehodí si ho přes rameno. Po očku na něj kouknu. Je vážně pěkný, a na škole je docela dost oblíbený. Až přijdem do školy, to budou už určitě zase drby. Něco ve smyslu "Podívejte, náš princ jí nese tašku", nebo "Akira a Ayiko spolu, jak krásné". Je to fakt otravné.

"Jsme tu," všimnu si, jak Akira říká a radši si svůj batoh vezmu sama. Tázavě se na mě podívá. Sakra, nedívej se tak na mě! Radši odvrátím pohled. A z dálky už vidím přibíhat Minu, kamarádku jak ze školy, tak z práce. Usměju se na ní a nechám Akiru, ať si jde svou cestou.
"Ayi, právě jsem viděla holku, co vypadá úplně stejně jako ty, ale byla oblečená do černý. Myslely jsme si s holkama, že jsi to ty, ale když jsme jí pozdravily, chovala se nafoukaně," prohlásila, sotva popadajíc dech a čekala, co jí na to řeknu.
"H-holka jako já, povídáš?" strnula jsem na místě. Je to pravda? Opravdu tu je někdo, kdo vypadá přesně jako já? Neměla jsem co říct, prostě jsem tam jen tak stála.
"Jo! Přesně jako ty!".
A kde teď je?, pomyslela jsem si.
"Myslím, že bude někde na zahradě. Půjdeš za ní?" zeptala se. Přesně, jako by četla moje myšlenky.
"Tak fajn, vem mi prosimtě tašku do třídy," podala jsem jí bágl a rozeběhla se na školní zahradu.

Tak holka jako já, povídá? To není možný, myslela jsem, že to je jen sen. Že to jsou jen vymyšlené vzpomínky. Že ten obraz maloval někdo, kdo mě dobře zná a udělal to schválně. Obraz, který mi visí v pokoji, tak na něm jsem já, v bílích šatech a dívka, co vypadá úplně stejně, v černých šatech. Je to jako světlo a tma. Zlo a dobro.
"Už zase plácám nesmysly!" zanadávala jsem si nahlas a zastavila se na schodech vedoucích do zahrady.
Pod altánem stála ona. Pomalu jsem se k ní přibližovala. Ulehčovalo mi to snad jen to, že byla ke mně otočená zády.

--- Z druhého pohledu ---
Věděla jsem, že jí najdu tady. A cítila jsem její přítomnost. A věděla jsem to, že má ráda bílé věci. Myslím, že čekat pod altánem plném bílých růží mi to trochu ulehčí.
Znovu jsem si prohlédla svoje ruce. Vsadím se, že jsou úplně stejné, jako ty její. Nad touhle myšlenkou jsem se musela usmát.
Můj pohled se otočil nahoru. Ruce mi nyní visely slabě podél těla. Nedokázala jsem myslet na to, že by mě neměla ráda. To by mě hodně bolelo u srdce. Protože jí miluju.
"A-yi-ko," vydechnu. Stojí právě za mnou? Je to opravdu ona? Bojím se otočit.
"Kdo jsi?" uslyším, jak říká. Ten hlas je mi hodně povědomý. Je to opravdu ona?
Otočím se, a při pohledu na ní se musím usmát. "Ayiko," natáhnu k ní ruce a chci jí obejmout. Je jen na ní, jestli to přijme. "Ayiko! Našla jsem tě!".

--- Ayiko ---
Ta dívka, vypadá přesně jako ta z toho obrazu. Usmívá se, a dokonce zná moje jméno. Bože, chce mě obejmout, co mám dělat?
"Ayiko," usmívá se. Má jemný, roztomilý hlas. Mohla bych dokonce i říct, že je stejný, jako ten můj. Nevím co mám říct. Ale ten pocit stát tu vedle ní, je to hřejivé.
"K-kdo jsi?" řeknu nejistě a chytím jí za zápěstí, abych jí zabránila mě obejmout. Jenže její obličej se najednou změní na hrozně smutný.
"E, já, no. Promiň!" vykřiknu a odskočím dozadu. Zamračí se.
"Takže si opravdu nic nepamatuješ!" řekne najednou drsným hlasem, drsným, ale přesto roztomilým. Položí si obě ruce na srdce a zavře oči.
"Promiň, je to má chyba. Dovol mi, abych ti to připomněla. To, co jsi zač." zadívá se do mých očí, až jsem z toho v rozpacích. Pak udělá pár kroků vpřed a uchopí mě pevně za ruku. Rozeběhneme se spolu pryč.

.
.

Dodatek
!!Ayiko, odpověz!!
Otázka: Co jsi říkala na tu neznámou dívku, co vypadá úplně stejně jako ty, když jsi jí poprvé zahlédla?
Odpověď: Zpočátku jsem si myslela, že je to jen blbý vtip a že někdo mě naklonoval! Ale teď se rozhoduju mezi klonem, dvojčetem, nebo jen zvláštním přírodním jevem.