Každá jsme jiná, jedinečná, a přesto stejná - 1. díl

Tohle město je známé jako zapadákov. Není tu moc obyvatel a často se tu krade. Nesmím také zapomenout na pouliční rvačky.
Už je večer a já jsem na brigádě. Přesněji řečeno, pracuji v malé kavárničce uprostřed centra, a zrovna odnáším nějaké ne moc těžké krabice do skladu. Když položím poslední, oddechnu si a utřu si ruce do zástěry.
"Hej, Ayiko!" ozve se za mými zády. Ohlédnu se.
"Ááá, šéfe. Co se děje?" otočím se k němu a dám ruce v bok.
"Už jsi hotová? Koukej se převlíknout a obsluž zákazníky. Máme o jednu servírku míň, tak to bude dneska fofr," pak se otočil a zmizel na chodbě.
Mé jméno je Ayiko Ayimade, a brzy oslavím své šestnácté narozeniny. Chybí tu ale jedna osoba, která ty narozeniny má slavit semnou. Radši hodím myšlenky za hlavu a pádím se převléknout. Ve své skříňce nacházím oblečení, a už běžím dopředu do kavárny. Popadnu bloček s tužkou a jdu k prvnímu stolu.
"Dobrý den, přejete si?" pokusím se o co nejroztomilejší úsměv a už zapisuju objednávku. Šéf dbá na tom, aby v téhle kavárně bylo hodně pěkných děvčat. Možná proto se tu schází hodně puberťáků, a postarších mužů. A kdybych reagovala naštvaně, byla bych nejspíš, jak říkají holky, sprdnutá.
Poté vyřídím ještě několik stolů a snažím se ignorovat pervezní narážky těch puberťáků.
Vlastně, já opravdu neznám svojí minulost. Dalo by se říct, že jsem ztratila paměť. Jediná osoba, kterou si pamatuji, je ona. Máme k sobě jistou nenávist, a dost často spolu bojujeme. Tedy to si alespoň pamatuji. Ale vím, na sto procent vím, že si moje srdce našlo pro ní místo, a má jí rádo.
Z mého snění mě vytrhne Akira, jediný číšník v týhle kavárně. Kouká na mě jeho tmavě modrýma očima, kterých se nedokážu nabažit.
"E c-co?" vyhrknu.
"Spíš, nebo pracuješ? Stojíš tu už nějakou dobu!" zasměje se, a odloží tác s nádobím na pult.
"A proč jsi mě teda nevzbudil?" obořím se na něj ze srandy. Mám ho ráda, je o rok starší než já a dalo by se říct, že je to můj nejlepší kamarád.
"Protože když spíš, můžu tě pozorovat bez toho, aniž bys mi jednu vrazila," mrkne okem a zase se zasměje.
"Vrazím, jestli tu budeš ještě chvíli stát!" napřáhnu se, ale minu, protože ustoupil dozadu. Vyplázne jazyk a má zamířeno do kuchyně.
Povzdychnu si a rozhlédnu se kolem. Život, který žiju... Můj život se stal, jak to říct, ne moc životem. Každé ráno vstávám a jdu do školy, po škole do práce a večer jdu spát. Je to stále stejné. Je to takový životní rituál. Už mě to ani nebaví, ale je to jediná šance, jak se uživit. A jaká jiná práce by byla lepší, než tahle?
---
"To bylo od šéfa milý, že mi dovolil večeři," zavřu za sebou domovní dveře a položím tašku s večeří na skříňku vedle nich. Zuju si boty a prohlédnu se v zrcadle.
"Ty jsi se také nezmněnila, jsi stále stejná," chytnu do ruky jeden z mých culíků. Mám dlouhé vlasy někam pod pas, a proto mám neustále nějaký účes. Nevím, co jsem zač, a moje stříbrné vlasy a zlatavě zbarvené oči jsou důkazem, že jsem zvláštní. Další zvláštnost na mém těle jsou bílé stuhy, které mám ovázané kolem rukou a nohou, pár jich mám dokonce i na krku a několik i na břiše, a právě vlasy mám sepnuté stuhami. Ne, že bych si je tam vázala schválně, když jsem se poprvé probudila, už jsem je měla. Probudila jsem se, když mi bylo osm. Asi jsem měla nějakou nehodu, netuším. Probudila jsem se v tomhle domě. A nic, co se stalo předtím, si nepamatuju.
"Ááágr!" prohrábnu si naštvaně vlasy a praštím sebou o skříň. Pak začnu pomalu rozvazovat stuhu na levé ruce. Sundám jí a položím na zem. Jenže ona se... Vrátí zpět.
"Patří tohle k mé osobnosti?" mluvím si pro sebe a pozoruju svoje ruce. Pak se chytím za čelo a sjedu zádami po skříni až dolů. Zhluboka se nadechnu.
"Vy mi to ale asi nepovíte, že?" zavřu oči.
Po chvíli se zvednu a i s večeří odkráčím do kuchyňky. Žiju v bytovce, kousek od školy a kousek od práce, a i když je tenhle byt hodně maličký, nehodlám se stěhovat. Vždyť na to ani nemám peníze, nejsem moc bohatá. Jsem divná puberťačka, co má slabost pro lolita styl, a můj šatník tvoří převážně tyhle šaty.
Sním, co jsem dostala v práci a jdu si lehnout. V posteli ještě nějakou tu hodinu přemýšlím a před spaním si naposledy prohlédnu ten obraz s ní. Je na něm ona. Ta, co mi poví mou minulost.