Jeden z nás

„Tobi! Vypadni už sakra odtud. Všichni už jsou pryč, postarám se o to! Zmiz!“ Zakřičel Uchiha Itachi na chlapce v oranžové masce, jež stál nehnutě o několik metrů za ním. Velká skupina nepřátel nalezla jeden z Akatsuki úkrytů v lese a ke vší smůle to byl zrovna ten, v němž se zločinci schovávali. Jakmile organizace zaznamenala průnik nepřátel na domácí půdu, okamžitě vyrazila do boje, ale to už byl soupeř uvnitř a překvapil je. Nemohli utéct ani bojovat v tak stísněném prostoru, kde hrozilo nejen že se na ně zřítí strop a stěny, ale i obrovský výbuch z nahromaděné chakry. Členové se proto rozhodli ustoupit do hlouby skrýše a vyčkat, popřípadě vymyslet náhradní plán. Samozřejmě museli někoho nechat u vchodu, aby nepřítele zdržel. Itachi se nabídl.
„Itachi - san, Tobi chce jen pomoct.“ Pokusil se ospravedlnit svou přítomnost Tobi a vyjeveně pozoroval, jak Uchiha odráží shurikeny a kunaie, sem tam nějakou tu techniku, ale bylo znát, že protivník je v přečíslení. A ne malém. Na Itachiho to začínalo být moc. Byl rád, že se aspoň brání, nestíhal útočit. A k tomu ten maskovaný tydýt za zády.
„Nepotřebuju pomoct od někoho jako jsi ty, jasný? Jen překážíš, jdi se schovat. Nemám čas bránit ještě….“
„Itachi – san!“ Uchiha byl prudkým nárazem odhozen stranou a ještě než stačil dopadnout, uslyšel bolestné vyjeknutí. Nepřítel se stále blížil, nesměl polevit. Znovu ztěžka vstal a připlížil se k Tobimu. Shurikeny mu létaly nad hlavou a jen zázrakem jej zatím žádný netrefil. To se ovšem nedalo říct o chlapci, jehož chraptění a trhaný dech tišilo jen dřevo masky. V pravé straně hrudi měl hluboko vražený kunai, avšak nezdálo se, že rána příliš krvácí. Zmatený Uchiha, se na něj vyjeveně a nechápavě díval. Tobi ho srazil stranou a sám schytal ránu, jež měla patřit jemu.
„Ty jeden idiote.“ Řekl chladně a sklonil se nad ním. Slyšel přidušený dech a vzlykání, avšak Tobi nepromluvil, měl co dělat, aby bolest rozdýchal bez nářků. Nebyl čas, nepřítel se blížil. Itachi se ohlédl a viděl, že početná skupina se k němu začíná rychle blížit, musel jednat. Sehnul se, podepřel Tobiho pod hlavou a druhou rukou ho přizvedl pod koleny. Nebyl až tak těžký, jak si myslel, ale věděl, že jakmile ho zvedne do náruče úplně, bude bolest ještě nesnesitelnější. Musel to udělat.
„Vydrž to, Tobi. Budeš v pořádku. Nenechám Tě tady.“ Snažil se ho uklidnit Itachi a zvedl jej ze země. Maskovaný nedokázal utišit výkřik a nechal ho Itachimu proniknout do hlavy. Příšerná bolest mu projela tělem a usídlila se v plicích stejně jako čepel kunaie. Černovlasý uchiha jasně vnímal Tobiho třes i steny. Cítil, jak mu tělem procházejí křeče a jak se zoufale snaží dýchat. Bylo to zlé, hodně zlé, musel pryč. V tom mu těsně kolem hlavy prolétly dva shurikeny a jeden z jich jej škrábl do tváře. Neměl na výběr, nepřítele zadržet nedokázal. Použil přemisťovací techniku a rázem byl v místnosti, kde se ukrývali zbylí Akatsuki.
„Itachi! Co tady….“ Muž s modrou tváří zmlkl v půlce věty, když uviděl a hlavně uslyšel poraněného Tobiho, který měl co dělat, aby se udržel při dechu. Choulil se Uchihovi v náručí v naději, že mu bude lépe. Nebylo a v ústech začal pociťovat železitou chuť své krve.
Jakkoli byli Akatsuki do teď výřeční a vymýšleli plán na útěk, náhle jim nebylo do řeči. Zbraň vražená hluboko do Tobiho hrudi jim vzala slova. Jediné, co ticho rušilo, byl právě jeho chraplavý dech.
„Uhněte stranou!“ Rozkázal Itachi Hidanovi s Deidarou, kteří nehnutě seděli jediné posteli v pokoji a kam se chystal Tobiho uložit. Přešel k nim a oba muži se mu klidili z cesty, když ho na ni opatrně pokládal.
„Bude to dobré, neboj se.“ Ale Itachi nedokázal upokojit ani sám sebe, natož raněného. Vůdce Pein se vzpamatoval jako první a oslovil Uchihu, který nevěnoval pozornost ničemu jinému, než človíčkovi na posteli.
„Co se sakra stalo, Itachi? Měl jsi je zadržet!“ Vyjel na něj zrzek, jakoby úplně ignoroval Tobiho vážný stav. Popravdě nějaký blbeček mu byl zcela ukradený, zajímal se jen o to, co bude se zbylými členy. Dle jeho mínění to měl Tobi už spočítané. Nebylo proč ztrácet čas, ještě neměli plán, jak z úkrytu uniknout a nepřítel teď neměl v cestě k nim žádnou překážku. Itachi se na Peina obrátil a místo odpovědi řekl klidným hlasem.
„Deidaro, pojď sem. Pokus se mu svléknout ten plášť, ale opatrně. A sundej mu už tu příšernou masku. Ať je to kdokoliv, myslím, že pohled na jeho tvář snesu.“ Rozkázal Itachi blonďákovi a ten bez odporu přešel k Tobimu a sedl si vele něj na matraci. Netušil, co si myslet, neměl toho blázna v lásce, ale byl to jeho parťák.
Uchiha se zatím věnoval zrzavému Peinovi, kterého odvedl stranou od ostatních, kteří přihlíželi, jak Dei obratně rozepíná maskovanému plášť. Tobi dýchal trhaně, jakoby se pokoušel stále popadnout dech a nešlo mu to. Z pod masky se vyřinul pramínek krve. Itachi tiše promluvil k Vůdci.
„Tam je to ztracené. Byli v obrovské přesile. Nemohl jsem tam zůstat. Dostali by i mě, ale Tobi mě zachránil. Nevím proč to ten idiot udělal, ale rozhodně nemám v úmyslu ho nechat umřít. Uvidíme, co se dá dělat, ale ta rána je….“
„Zatraceně, kašli na něj, je už mrtvý. Musíme odtud vypadnout a hned!“ Tohle už nebylo možné přeslechnout a skupinka kolem postele se obrátila po hlasu jejich leedra. Někteří byli vyplašení, zmatení, jiní posmutnělí a některým bylo docela ukradené, co se s Tobim stane. Nicméně Deidara ta slova nevnímal, pomalu odhaloval Tobiho zkrvavenou hruď a vlastním nožem odřezával látku kolem rány, neb nechtěl kunai vytahovat. Všichni věděli, co by se stalo, kdyby to udělal. Jedině rychlá smrt vnitřním krvácením do plic a Tobi by se zadusil vlastní krví. Takhle to vypadalo, že to bude jen pomalé. Maskovaný hlasitě zasténal, když slyšel o svém osudu.
Blonďák tiše promluvil na Tobiho.
„Neumřeš. Slibuju, že ne. Buď statečný hochu a neměj strach. Jen klid, teď Ti sundám masku, ano? Vydrž.“ Dei se lehce usmál, aby ranného podpořil a nezaujatě poslouchal dva hádající se muže za svými zády. To teď nebyla jeho starost. Opatrně zasunul prsty pod oranžovou dřevěnou masku a začal mu ji stahovat přes hlavu. Tobi tiše protestoval, víc nedokázal, ale zdálo se, že vnímá okolí čím dál méně. Tělo měl již odhalené a na oči všem se dostal jeho štíhlý hrudníček, který vulgárně rozrážela ostrá čepel a hrubě mu z něj čněla, pohybujíc se společně s jeho rychlým dechem. Itachi po jednou vykřikl.
„Je mi jedno, co si myslíš! Nenechám ho tady, rozumíš?!“ A tím ukončil jakoukoli další konverzaci mezi ním a Peinem, který si nedokázal připustit, že mu někdo odporuje. A k tomu Uchiha. Ten, jež se vždy staral jen sám o sebe. Deidara konečně stáhl Tobimu jeho tvář ze dřeva a ztuhl. Akatsuki vytřeštili oči a nebyli jim schopni uvěřit. Hidan, který nikdy nesměl nic přejím mlčením se vyjádřil svým. „A do pr**le, je to eště děcko.“ Měl pravdu, Tobi vypadal, že se s věkem ještě nepřehoupl přes dvacítku a jeho chlapecká tvář, nyní zbrocená krví nasvědčovala tomu, že se jí ani nedožije. Kisamemu vyschlo v krku, Kakuzu odvrátil pohled, to na něj bylo moc. Konan překvapeně vydechla a Zetsu se musel kvůli pachu krve stáhnout dál od chlapce, neb by byl schopen jeho nádherné tělíčko pozřít ještě za živa. Konečně se k lůžku probojoval i Itachi a samým překvapením zapomněl dýchat. Tobi ležel nehnutě na posteli a zoufale si prohlížel všechny ty zvláštní obličeje nad sebou a s hrůzou si uvědomoval, že sledují jeho tvář. Chtěl zvednout ruce a dlaněmi se skrýt před světem, avšak jeho stav mu dovoloval jen na prázdno svírat pěsti. Věděl, že zemře, věděl to naprosto jistě.
„Tobi, chlapče.“ Oslovil ho Itachi, a sevřel jeho dlaň ve své, aby se ho pokusil uklidnit a připravit na to, co přijde. Všichni pochopili, že jinak to zřejmě dopadnout nemůže a ta náhlá bezmoc je stravovala. Chlapec se začal dusit a zmítali jím křeče, které vytlačovali krev vzhůru, ven z jeho úst. Tobiho oči prozrazovaly nezměrná muka, avšak nemohl ani vzlykat, jak se snažil nahnat kyslík do hrudi.
Deidara se roztřásl a již nedokázal pohled na svého umírajícího parťáka snést.
„Nee, takhle to přece neskončí!“ Ještě se pokusil raněného Tobiho povzbudit. Odstrčil od něj Uchihu, který bohužel ztrácel víru a popadl chlapce za ramena a podíval se mu zblízka do očí, které bolestí plakaly. I ty Deiovi už nedovedly zadržet slzy. Zatřásl s ním.
„Nesmíš se vzdát, Tobi, slyšíš? Dokážeš to, ty to porazíš. Nesmíš umřít, potřebuju Tě!“ Křičel na něj a slova zraňovala všechny v místnosti. Dokonce i Pein se přišel podívat na to nádherné stvořeníčko, jemuž nebylo pomoci. Tobiho zorničky byly úzké a na jeho těle bylo znát, jak se silou vůle snaží vytrvat ve svém marném boji o život. Chtěl být statečný, aby na něj byl jeho senpai hrdý. Vzpíral se smrti, nehodlal se vzdát jen proto, že ho s nadějí probodávaly modré oči blonďáka, kterého miloval. Usmál se a pevně se chytil Deidarovi paže. Každou chvíli sebou škubl v dalším stahu svalů, který nedokázal ovládat. Tolik se snažil. Blonďák to na něm poznal a opětoval mu smutný úsměv. Poté, naprosto neočekávaně a před zraky všech se sklonil a Tobiho políbil. Poděkování a zároveň to nejkrásnější poslední rozloučení. Chlapcovo srdce se tím návalem emocí i radosti rozbušilo a tak vhánělo krev rychleji do oběhu, což vlastně uspíšilo jeho smrt. Cítil to, ale zavřel oči a naprosto se polibku poddal. Itachi i všichni ostatní měli na očích, jak to Tobi již nedokázal zvládnout a ještě mnohokrát, než se jeho tělo uklidnilo sebou zatřásl v křeči. Chlapcův poslední dech se rozplynul v blonďákových rtech. Konec.
„Zatraceně!!“ Rozzlobil se Uchiha a se vší razancí a vztekem nad ztrátou svého zachránce, udeřil pěstí do dveří, ve kterých nechal nesmazatelnou stopu. Deidara se od chlapce pomalu odtáhl a na jeho červení pošpiněném obličeji tekly proudy nezastavitelných slz. Vzlykal nahlas a snad si ani neuvědomoval, že drží Tobiho za ruku. Ozval se Hidan.
„Nemohli jsme nic udělat. Bylo to marný.“ Povzdech si, ale hned na to byl Itachim přiražen ke zdi a za límec povytažen do výšky ve které nedosáhl na zem. Polkl při pohledu do jeho rozzuřené oči a vnímal, jak všichni ostatní poodstoupili o několik kroků z jejich dosahu. Tedy až na Deidaru, jež nevypadal, že by pobíral cokoli dalšího, než samotný fakt chlapcovi smrti. Itachi zavrčel.
„A co sem měl sakra dělat, hm?! Měl sem ho tam nechat chcípnout? Tak dělej, odpověz mi!“ Dožadoval se bolestí zlomený Uchiha nějakého vysvětlení. Věděl, že Hidan za nic nemůže, ale přesto si musel svou zlost a vztek na někom vybít. Potřeboval nalézt viníka. Někdo za to zaplatit musel, avšak skuteční Tobiho vrazi nebyli v této místnosti. Hidan neodporoval i když by mohl. Zřetelně cítil, že Itachiho stisk nabírá na síle a začínal se dusit.
„Já…. Taky.. taky sem ho měl rád… pust!“ Hidan řekl něco, co by od něj nikdy nikdo nečekal a zároveň si všichni zklamaně připustili, že i jim bude ten roztomilý blázínek chybět. Bolestné zjištění při pomyšlení na to, jak jím vždy opovrhovali. Možná by se dnes zachovali jinak. Stříbrovlasý v Itachiho sevření nevypadal, že by to byla slova, kterými se chtěl zachránit, ale čirá pravda. Uchiha povolil stisk, nechal Hidana se nadechnout a promnout si krk a otočil se k němu zády. Povzdechl si a zadíval se na Deidaru, jež nepřestával plakat a zdržovat se poblíž Tobiho těla. Rozuměl mu, přišel o parťáka a i když věděl, že Dei Tobiho dvakrát nešetřil, přeci jen je k sobě vázalo jakési zvláštní pouto. Pein začínal být netrpělivý, nepřítel tam mohl vpadnout každou chvíli a oni truchlili nad někým, kdo pomalu neměl ani vlastní rozum. Odvrátil pohled, když Itachi Deidaru objal.
„Je mi to líto, Deii. Opravdu líto. Zachránil mi život. Měl jsem ležet na jeho místě, ale strhnul mě stranou. Kéž bych… kéž bych mohl něco udělat.“ Uchiha už našel viníka, nepotřeboval výmluvy. Byl jím on sám a to zraňovalo nejvíc. To uvědomění, že Tobiho smrt padla na jeho hlavu a čekal na slova, kterými se na něj blonďák oboří. Zasloužil si je, musel je slyšet a být jimi potrestaný, avšak místo toho mu Deidara věnoval milý úsměv a rozesmál se, byť smutně.
„Vždycky… vždycky říkal, že jednoho dne bude užitečný. Nevěřil jsem mu.“ Popotáhl Dei a setřel si slzy z tváře. Obrátil pozornost k odhalenému tělu na lůžku, jež pomalu stydlo. „Netušil jsem, že někdo jako on může být tak krásný. Byl to jenom kluk…. Proč on? Nikdy nikomu neublížil, nezasloužil si umřít, Itachi.“ V tom se zvenku začaly ozývat hlasy a hluk. Protivník se blížil, našli je. Uchiha i ostatní zbystřili. Pein si stoupl ke dveřím a rázným hlasem zavelel.
„Musíme vypadnout, dělejte. Každou chvílí jsou tady!“ Otevřel dveře a rozhlédl se na obě strany dlouhé chodby. Zatím tam nikdo nebyl, ale každou chvíli se nepřítel mohl vyřítit z jakéhokoli konce. Nezbývalo než se přemístit. Podíval se zpět do pokoje. Téměř všichni byli připraveni k odchodu. Deidara právě sbíral Tobiho tělo z postele.
„Co to děláš? Nech ho tady, je mrtvý! A my budem taky, jestli nepohnete!“ Ohnal se i po Itachim, který mu pomáhal, ale ten nereagoval, jen Deidaru podpíral, aby se i s neživým chlapcem nezhroutil na podlahu. Chápal, že ho chce Dei vzít sebou. Nebránil mu. Zrzavý vůdce ostatním členům nakázal, ať jdou napřed, že je dožene. Poslechli. Povzdechl si, sklonil hlavu a chápavěji přišel k oběma mladíkům.
„Deidaro.“ Oslovil ho, ačkoli se nezdálo, že by jeho přítomnost blonďák zaznamenal. Pokusil se udržet si Tobiho v náručí a tisknul se k Itachimu s očima přišpendlenýma na bledém obličeji mladého chlapce.
„Deidaro!“ Tentokrát k němu světlovlasý vzhlédl.
„Musíme jít.“ Řekl mu klidně a poté neočekávaně natáhl ruce. „Podej mi ho, vezmu ho. Neboj se.“ Pokusil se o úsměv. Pochopil, že bez Tobiho těla se blonďák nehne. Kdyby mu ho však nechal, daleko by se nedostali a oni potřebovali zmizet hned. Hlasy byly čím dál intenzivnější. Dei nerozuměl, nechápal zrzkovo chování. Proto se zmateně otočil k Itachimu, jakoby u něj hledal odpověď. Ten tiše přikývl, aby mu dal němé svolení předat chlapce Peinovi. Nerad a s váháním to udělal.
„Dobře.“ Ohodnotil to vůdce a pevně si mrtvého hocha přivinul k hrudi. Jeho hlavu si opřel o rameno a ruce mu složil na břicho. Byli připraveni. Itachi se rozhlédl po chodbě a všichni společně vyrazili vstříc nejisté budoucnosti.
O tři minuty později do pokoje vtrhla banda nepřátel. Jediné, co nalezli, bylo osamocené rozhalené tělíčko smrtelně raněného chlapce. Krásnější bytosti na světě nebylo
Když se o dvě hodiny později Itachiho genjutsu rozplynulo a Peinova náruč byla prázdná, Deidara zjistil, že bez Tobiho žít nedokáže.