Jaro v mém životě

Přál bych si, abys mě držel za ruku, tak jako poprvé. Abys tu byl se mnou a díval se na mě. Věřil, že budu statečný a oddaný tomu, co přijde. Je mi chladno, třesu se, voda rychle stydne, avšak já stále nemám odvahu. Prosím, kéž bys mi mohl odpustit. Ale ty už tu nejsi, už nikdy za mnou nepřijdeš, už mne nepohladíš, nepolíbíš, nepomiluješ. Když zavřu oči, vzpomínám, jak jsme se poznali.

Tenkrát byla zima, i když jakmile jsem Tě spatřil, mé srdce rozkvetlo. Byl jsi tak nádherný. Do tváře jsem Ti neviděl, oba jsme nezaujatě zírali do Vánoční výlohy, oba plaší, zmatení a osamocení v těch dobách pohody a porozumění, které se nám nedostávalo. Vzal jsem Tě za ruku. Tebe, úplně cizího a neznámého. Čekal jsem vše, jenom ne úsměv a stisk. Překvapilo mne to a potom jsem si pozorně prohlédl Tvé oči, jejich barvu. Jak mám popsat třpyt třepotavých křídel kolibříka, když na ně za rozbřesku dopadne kapka ranní rosy. Slova jsou málo. Tvé oči mi učarovaly. A rty, jemné a plné s lehce malinovým nádechem. Dnes mohu říct, že i tak chutnaly. Dokonale klenutý nosík byl ozdobou Tvé tváře lemované delšími havraními vlasy. Lucian, tvoje jméno bylo tajemné, stejně jako ty. Pamatuji si, jak jsem ho sténal do polštáře. Přál bych si znát Tvé myšlenky a pocity, když sis mne zkoumavým pohledem prohlížel. Stále jsem svíral Tvou ruku ve své a vnímal hebkost sametové pokožky. Přirovnal bych ji k měkkosti okvětních plátků první sněženky, kterou jsem pro Tebe utrhl, když konečně přišlo jaro. Byli jsme spolu, já s Tebou a ty se mnou. To bylo poprvé v mém životě, kdy jsem opravdu prožíval jaro. Díky Tobě.
Tvůj smích jsem miloval, byl zvonivý a laskavě jsi mne jím těšil každý den. Tak rád jsem Tě dělal šťastným. Smál jsem se, když se smály Tvé oči. Tančili jsme v křehkých sněhových vločkách a později i v prudkém dešti. „Déšť nás miluje“ Křičel jsi do světa jako ten nejšílenější z bláznů a já Tě viděl tak, jako nikdy. Přál jsem si být jednou z mnoha kapek, která Ti stéká po Těle, přál jsem si být vzduchem, který dýcháš. Krví, která Ti koluje v žilách. Tolik jsem Tě obdivoval, Tvou svobodnou mysl a divoké srdce. Tlouklo jen pro mne, jakmile rozkvetly první sakurové květy a mi se procházeli pod korunami třešňových stromů. Hrubě jsi mne tenkrát odstrčil na kmen jednoho z nich a přitiskl se na mě. Ta vášeň v Tvém polibku mě stravovala ze vnitř. Ignoroval jsi ty pohledy, byl jsem jenom Tvůj, nezajímal Tě svět. Přesně tohle jsem vždycky chtěl, cítit, že můžu být sám sebou a milovat. Zachránil jsi mě z temnoty. Dovedl jsi mne ke světlu, k sobě. Byl to osud, tenkrát u té Vánoční výlohy.
Pak přišel večer, na který jsme oba čekali. Napjatě jsem vyčkával, kdy Ti konečně budu naplno patřit, ale přiznávám, že jsem měl strach. Pohladil jsi mne po tváři a řekl, že vše bude dobré. Bylo to tak něžné, tak opatrné, kdy jsem Tě v sobě vnímal. Opravdu, byl jsi uvnitř mě, mou součástí, jako jeden. Neskutečně jsem si užíval každý Tvůj pohyb, každičký sten. Poslouchal, jak šeptáš mé jméno do ticha noci a uvědomil si, že bez Tebe jsem nikdy neexistoval. To nebyl život, to bylo přežívání. Jazykem jsem dobýval Tvá ústa a lehce studoval hladké linie Tvého těla. Uchvacoval jsi mě svou dokonalostí. Dal jsi mi křídla, ale pravým andělem jsi byl Ty. Vzlétli jsme spolu až do oblak, nebylo možné abychom kdy spadli. Všechno jsme poznávali společně, všechno příjemné a krásné. Probouzet se vedle Tebe byl dar, kterého jsem si vždy vážil. Nikdy bych Ti neublížil, nebylo mezi námi nic, co by nás dělilo, nic rozdílného.
Jaro nás opustilo a Slunce se vyhouplo výš. Když milujete, jsou všechna roční období měsíci lásky. Ale s námi to nikdy nebyl jenom zvyk, nikdy to nebyla všednost. Každý den přinášel něco nového, něco objevitelného a neprozkoumaného. Pokaždé jsme na to přišli, já a Ty, společně. Východ slunce je u moře ještě půvabnější, rád jsi ho pozoroval se slovy „Už zase vychází, máme celý den na to, abychom se do sebe znovu zamilovali.“ Jak ses u Toho usmíval a roztomile krčil nos. Stačila mi jediná vteřina, když jsem otevřel oči a miloval jsem Tě. Chvíle s Tebou byli mým životem. Bojoval bych do roztrhání těla za jediný pohled do očí, které mě naplňovaly. Naše milování bylo rozvážnou hrou doteků, polibků a něhy. Nespěchal jsi, měli jsme všechen čas na světě. Vyčerpaný, ale na pokraji blaha jsem se choulil ve Tvém náručí a Tys mi sliboval, že mne neopustíš. Věřil jsem Ti. Slunce zapadalo a vycházelo jen abychom mohli být šťastní. Vzpomínáš na dvě unavené postavy v jedné malé sprše? Nikdy jsme nebyli dost vysílení na lásku. Horká voda nás schovávala jako bychom byli jí samotnou a pluli, proplétali se do sebe. Ne, nedokázala skrýt vzdechy, ani Tvé jméno.
Jednou jsem měl sen, můru kde ses mi ztrácel a já na Tebe nedokázal dosáhnout. Probudil mne Tvůj polibek a obejmutí, jímž jsi mne konejšil. Povídali jsme si až do rána, hladil jsi mě a utěšoval. Jen co se mé srdce uklidnilo z hrůz noci, opět jsi ho dokázal rozpumpovat návalem vášně a touhy. Jak může jedno ubohé slovo, jako je „láska“ vystihovat co jsem cítil. Není to pravda. Byl jsi pro mě vším, přísahám že ano. Všechno jsem Ti dal, žádné tajemství nebylo magické, žádný slib nebyl nevyplněný. Nebyl to můj život, byl náš. Věděl jsem o Tobě první poslední, i to, že větší láska než ta naše neexistuje. Květiny, které jsi mi nosil provoňovali naše společné okamžiky a fotky na nočním stolku byly důkazem, že skutečně jsme. Vskutku to nebyl jen sen, žili jsme ve stejném čase, ve stejné době, sami sobě patřící. Nezapomeň.
V sobotních novinách jsem našel své srdce, když tam psali o smrti černovláska. Nehody se nestávají. Život mi Tě vzal, ukradl mi Tvé hebké ruce, sebral zvonivý smích. Bylo to jako střed s realitou, jako spálená andělská křídla. Najednou jsem byl sám, bez Tebe. Nevrátil ses. U cesty jsem našel uvadlé květiny, pro které jsi jako každé ráno spěchal. Moje oblíbené. Slzy prolité pro Tvou chladnou krásu už nikdy nikdo nevrátí zpátky, stejně jako střepy dávno rozbitých chvil. Naplnila mne prázdnota, smutek a osamění. Proč jsi musel odejít? Proklínám den, kdy jsem se díval do Vánoční výlohy, kde jsem Tě chytl za ruku a tys mne miloval. Tolik to bolí, tolik to zraňuje. Vrať se mi, prosím. Podívej se mi do očí a řekni, že vše bude dobré, zase Ti uvěřím, zase to bude krásné. Nesmíš mě tu nechat, slíbil jsi to. Vzpomínáš? Nenech mne trpět, utěš mé trápení, setři slzy z tváře. Slyšíš? Řekni, že ano.

Přál bych si, abys mě držel za ruku, tak jako poprvé. Abys tu byl se mnou a díval se na mě. Věřil, že budu statečný a oddaný tomu, co přijde. Je mi chladno, třesu se, voda rychle stydne, avšak já stále nemám odvahu. Prosím, kéž bys mi mohl odpustit. Ale ty už tu nejsi, už nikdy za mnou nepřijdeš, už mne nepohladíš, nepolíbíš, nepomiluješ.
Konečně mám sílu odejít za Tebou, našel jsem to v sobě, už nikdy nebudu mít strach. Zachráním Tě ze samoty, ať jsi kdekoliv, budu bojovat za naši lásku. Nenechám si jí ukrást. Čekej na mě a nezapomeň. Voda se barví do růžova, ale bolest je dávno pryč, odešla se zimou. Odešla s první sněženkou, kterou jsem Ti utrhl, když přišlo jaro. Dýchám už jen z donucení, cítím Tě pořád blíž, neztrácíš se, už na Tebe mohu dosáhnout. Mé srdce rozkvétá, to konečně, opět přichází jaro.