Jako poslušné zvíře...

„Omlouvám se, že vám způsobil tolik problémů. Neumí se chovat.“
Tse, jakých poblémů?
„No, řekl bych, že už radši půjdeme, že synu?“
Už jen poslouchat jeho hlas mi zvedá žaludek.
„Mluvím s tebou! Odcházíme!“
„Ne.“ Zachraptěl jsem – od určité doby mi ten chraplák zůstal a už se ho nikdy nezbavím. Nechci s ním jít. Nazývá se mým otcem, ale už jím dávno není.
„Už zas neposloucháš?! Jdeme!“ Jeho hlas se začíná třást potlačovaným vztekem. Zřejmě nechce ztropit scénu před těmi muži. Ani nevím co jsou zač. Ten vprostřed, který se bavil se s ním předtím bavil, mě propaluje pohledem onyxových očí. Jeho ruka podvědomě zasune pramen dlouhých černých vlasů za ucho.
„S tebou nikam nejdu,“ sklonil jsem hlavu. Nechtěl jsem se na něj dívat.
„Nehodlám s tebou o tom diskutpvat.“ Nedá si říct a nedá.
„k***a, neslyšel's? Říkám, že s tebou nejdu!“ stále jsem nechával hlavu skloněnou. Na tvář mi dopadla facka, díky níž se mi obroučka tmavých brýlí, které jsem měl, zařízla do spánku, následovaná jejho křikem.
„Jak se to se mnou mluvíš?! Buď rád, že tě živím a máš střechu nad hlavou!“ Lži.
Konečně jsem se na něj podíval. Narovnal jsem se, takže jsem ho o dobrých pár centimetrů převyšoval. Mírně jsem naklonil hlavu v pohrdavém gestu a na mé tváři se usadil sarkastický úšklebek.
„Ooh, takže říkáš střechu nad hlavou, jo? Pokud vím, posledních dvanáct let jsem neviděl ani práh toho domu. A ty peníze, za který kupuješ si jídlo a všechno ostatní, máš díky mě, tak nechápu, o čem tu mluvíš.“
Parkrát naprázdno otevřel pusu a pak ji zavřel. Těch mužů už si ani jeden z nás dávno nevšímal.
„Díky tobě? Ne, všechno jsem si zařizoval sám, a teď přestaň dělat scény, potřebuješ se umýt, zítra přijede návštěva,“ on už mluvil klidněji, ale já se klidnější teda necítil ani omylem.
„Tou návštěvou myslíš další obchodníky s bílým masem, nebo snad nějakýho sadistu, nebo zase lidi z Tajgy? A počkat copak to bylo posledně? Nějak si nemůžu vzpomenout,“ rukou jsem si podepřel bradu a dělal jsem, že přemýšlím. „Dělám si pr**l. Jako bych moh' zapomenout šest let testování. Laboratorní krysu si ze mě udělal!“ Smál jsem se. Smál jsem se, až mi tekly slzy, aniž by by tu bylo něco k smíchu. Nechápavě na mě koukal a mimoděk o krok couvl.
„Snad se nebojíš, otče,“ nenávist ze mě přímo čišela a jed odkapával spolu s mými slovy. Po smíchu už nebylo ani stopy. „Víš že, ten hlas i ty oči jsou nepovedený? Byly to poslední pokusy a pak mě vyhodili. Prý jsem začínal být proti těm látkám, které do mě hustili, imuní. Ano, a za všechno můžeš ty!
Vyhrnul jsem si triko a odpovědí na mé jizvy a popáleniny bylo pouze zalapání dechu od těch mužů. Otci se ve tváři nepohnul jediný sval. Tohle mě dorazilo. Moje zvířecí pudy, které jsem si spolu se spoustou další věcí odnesl z podzemních laboratoří, se projevily. Z hrdla se mi ozývalo hluboké vrčení a mnou probíhal příjemný pocit, jak se mé tělo tím zvukem rozechvívalo. Odrazil jsem se a chytl otce pod krkem. Přirazil ho ke zdi a zvedl do vzduchu. Chrčel, sýpal a já s usmíval.. Muži jen postávali v šoku u stěny. Nakonec mě kopl do nohy, a jak jsem to nečekal, tak jsem povolil stisk. Nadechl se, triumfálně se usmál a odněkud vytáhla bič. k****n! Ví, co na mě platí. Z doby co jsem byl u toho sadisty, jsem si od biče odnesl spoustu nepěkných jizev a bolesti. Rychle jsem se stáhnul do rohu, ale nebylo to platné. Stačil jediný příkaz a já pošlušně šel. Když jsem k němu došel, sundal mi brýle, které pohodil někam za sebe, chvíli se díval do mých různobarevných oči – jedno zeleno-žluté a druhé ocelově šedé – a já jeho pohled trpělivě oplácel.
Ukázal ke stěně a já si k ní stoupnul čelem. Skutečně jsem si v tu chvíli připadal jenom jako zkrocená špinavá bestie. Nesnášel jsem se za to, ale momentálně jsem skutečně byl víc zvířetem než člověkem, jinak bych tolik neposlouchal. Svistot a následná rána, zařezívající se do mé kůže. Zkousl jsem si rty, abych nevydal ani hlásku. Hrdost bylo to poslední, co jsem měl. Přes to všechno čím jsem si prošel, jsem nikdy nedal najevo bolest, alespoň ne před někým.
„Nemám rád, když mě někdo neposlouchá a tohle je tvůj trest. Až zakřičíš, přestanu. Nic lehčího není...“ přestal jsem ho poslouchat už na začátku. Vnímal jsem jen ránu za ránou a železitý pach krve vznášející se v místnosti. Bolelo to, ale přesto část mého já si to užívala. Tuhle část jsem nesnášel, ale to bych přece musel nesnášet i sám sebe, ne? Ano, a já se nesnášel. Nesnášel jsem svůj život. Nesnášel jsem svou minulost i budoucnost. Už jsem ani nevnímal, jak ten dlouhovlasý muž vydal rozkaz k zastavení mého otce. Nevnímal jsem, že ho vedou pryč s želízkami na rukou.. Ani že mám rty rozkousané do krve a z mého hrdla vychází zvuk, který by se dal považovat za vrnění. Poslední co si pamatuju, je pohled onyxových očí a následný polibek. Polibek tak jemný, že si ani nejsem jist, že byl skutečný. Potom mě obejmula milosrdná tma bezvědoma, ačkoliv jsem v hlubi duše doufal, že si mě konečně bere Matička Smrt.