Jak se zaplést do historie, jen náhodou Kapitola 3.

ADRIAN

Byl to snad sen nebo skutečnost. Poprvé v mém životě se dostanu dál než k jezeru Minamo. Je to tak neuvěřitelné. Stačila mi jen chvilka přemlouvání a Milian mě nakonec vezme sebou, ale myslím, že otec bude proti. Nikdy neměl rád svět za hradbami a ještě se to zhoršilo poté co ti netvoři vypálili vesnici s naší chatou. Tehdy jsme se všichni zachránili. Tedy až na mámu. Ta uviděla nějaké dítě bylo v domě. Rychle nás dala otci ať nás chrání a ona sama pak vběhla do domku. Ven se z něj živé dostalo jen to dítě. Otec se na to místo už nikdy nevrátil a nikam se nevidal ani v rámci jeho práce vojáka. Ale doufám, že se mi povede přesvědšit sestru, aby mi pomohla s otcovou nadutostí. Pokud nepomůže, půjdu stejně. Přece jenom už mi není 15 let a chci vidět svět kolem sebe i na vlastní oči. Ne z vyprávění příchozích ani přistěhovalých lidí, ale na vlastní oči a vnímat svět, který se v tu chvíli kolem mě rozprostře. Kéž bych, ale uměl s mečem nebo s jinou zbraní Milian říkal, že tam budeme neustále v nebezpečí, i když...
Třeba mě něco naučí? Určitě musí umět s něčím bojovat nebo by se mi snažil namluvit, že nikdy nebojoval s nějakým netvorem? Pomalu se rozkoukávám, už je dávno dopoledne.
Ksakru! Nestihl jsem snídani!
Rychle se oblékám. V místnosti jsem sám a to nejspíš pěkně dlouho. Vycházím z pokoje a mířím přímo do obejváku. Vešel jsem do místnosti a hned jsem si všimnul otce. Byl velmi, velmi rozladěný a nevypadal zrovna vesele. Hned vedle něj byla Laura. Dívala se na otce těmi jejími hlubokými, smutnými očmi. Radost jako by z nich úplně vyprchala. Otočil jsem hlavou ke straně, tam se opíral Milian o zeď. Jako vždy měl svou kápi na hlavě a skrýval s ní svou tvář spolu s pláštěm i jeho postavu. Ách jo, proč si, alespoň jednou nezchodí z hlavy tu kápi? Znovu jsem se koukl do otcový tváře, která byla otočena naproti té mé. Přišel ke mě a lehce mi chytl za rameno. V jeho očích se dalo číst až příliš dobře. Hněv, smutek, zrada a taky pochopení.
„Chápu, že chceš jít s Milianem. Pokud OPRAVDU chceš jít až k Tajemnému lesu pak ti v tom nebudu bránit."
Zírám na něj s otevřenou pusou neschopen cokoliv říct. Přiznám se tohle jsem nečekal. Kdo mu to, ale mohl říct? Laura? Těžko. Ta o tom přece neví. Jedině, že by to vykecal Milian, ale ten na tyhle věci nebývá. Ztěží otevírám ústa na odpověď, ale otec mě hned rázným gestem zastavuje. Pootočil hlavou k Milianovi, ten kývl, jako by mu dal k něčemu svolení, a otec pomalu, velmi pomalu se nadechl.
„Víš tvoje matka kdysi napsala něco jako báseň. Bylo to jen rok po svatbě a rok před tvým narozením. Nikdy mi neřekla, a ani nevysvětlila, co znamená. Jediné co o ní prozradila bylo, že je to báseň z hory Liko, která je nejvyšším vrcholem Mirajských hor. Bohužel ta báseň, tvé matky byla zničena při požáru naší chaty. V té básni se mluvilo o tom to dni. O tom, že odejdeš a už se nikdy neuvidíme."
Z toho vyprávění až mrazí. Na tohle se snad ani nic říct nedá. Ale i tak. Nechápu to. Co se v té básni, či co to je, mohlo psát tak závažného, že se mě otec nesnaží doma udržet jako to dělal při první příležitosti, když jsem se chtěl kouknout do míst, kde stávala naše chata.
„Tak, že kdy vyrazíš." Zeptala se Laura v tom ponurném tichou.
Milian se o kousek k nám přiblížil.
„Pokud jde o den odchodu tak ten je již zítra ráno." Otočil se krátce ke mě. „O jídlo se nemusíš starat vždycky sebou beru jídlo ,přinejmenším pro dvě osoby. Kdyby se něco stalo, ale pokud se mnou pudeš. Musíš počítat s tím, že za tebe tvoje věci neponesu. Jediné varování, které raději ještě jednou zopakuji je, že tam venku není místo pro nikoho kdo neovládá ani střelbu z luku. Pokud ovšem někdo taký bude. Dejme tomu, jako třeba ty. Tak je buď blázen a nebo chce nasbírat zkušenosti. Pro tyto cesty je občas lepší, když jdou nejmíň dva."
Na chvilku přejedu zrakem z Miliana na otce. Je na něm trochu znát, že není ve své kůži už jenom z toho co Milian říká. Opět se kouknu spět na Miliana a co nejpevnějším hlasem: „Jdu s tebou, Miliane."
„Tak tedy dobrá."
Zdá se mi to nebo něco chystá. Otázkou je, ale co by mohl chystat. Vyndavá z kapsy list papíru.
„Tohle je seznam věcí, které budeš potřebovat na cestu. Jestli se stihneš sbalit a zítra v 6 ráno přijdeš před bránu. Pak se mnou můžeš jít. Ale pokud to nestihneš. Jdu sám, bez tebe."
Cítím jak to říká a při tom se snaží zakrýt v hlase radost. Co jenom může skrývat, že nechce, abych s ním šel až do Tajemného lasa. Beru si od něj seznam a pomalu ho procházím věc za věcí až se dostávám k jedné položce, která se prostě stihnout nedá.
Zatracený meč! To tam nemohl napsat luk se šípy? Kromě meče mám všechno.
„Ten meč bude problém. Nemohl bych si vzít místo něj luk se šípy?"
„Ne!" Řeknou Milian a otec skoro i současně.
„Meč se v té divočině používá daleko lip. Pokud žádný nemáš. Mohu ti jeden můj půjčit," řekl nepřirozeně rázně otec.
Potichu přikývnu na souhlas a pomalu začnu opouštět místnost směrem k pokoji a hlavně báglu, zatím prázdnýmu. Balení mi zabralo celé odpoledne ani oběd jsem nestihl. Večer mě otec vzal kam si do sklepa. Šli jsme dlouho malou chodbou až jsme se dostali do malé místnosti. Otec zapálil svícny u stěny a místnost zalilo příjemné světlo. Jenomže to nebylo to co mě zajímalo. Stačilo se jen kouknout po stěnách a každému by to hned došlo. Úžasem se mi lehce otevřela ústa a i v očích bych řekl, že se dá u mě teď lehce číst to samí.
„Tak tomuhle se říká arzenál," vyrazím ze sebe.
Tolik typů mečů, luků, kuší, palcátů a dalších zbraní jsem ještě nikdy pohromadě neviděl. Prohlížel jsem si zbraně nadmíru pečlivě a tak jsem si ani nevšiml, že se otec někam ztratil. Celý nesvůj jsem se začal ohlížet kam by mohl otec odejít. Ale netrvalo dlouho a otec se zase objevil i s .... Zamrkám o pokus abych viděl lépe to co otec přinesl, ale nedaří se stále vidím meč. Jenže je otázkou Co je to za zvláštní meč? Je dosti odlišný od normálního. Čepel je zúžená, na konci má dva trny připomínající hadí jazyk. Povrch čepele je různě drážkovaná je to zvláštní, ale ten povrch vypadá taky jako by byl z hadí kůže. Rukojeť má zas na okrajích všech třech koncích hadí hlavy vždy na okraji jednu.
„Co to je za meč?"
Otec pohlédne na meč. „Tohle je meč jisté ženy, která podle pověsti žila poblíž tohoto města. Přesněji, žila v jezeru Minamo. Naše rodina si tento meč předává po staletí. Je to už hodně dávno kdy ho našel jeden z mích i tvých předků. Od té doby si ho předáváme z otce na syna. Vím, že je zvláštní, ale je neobyčejně lehký a ostrý. Myslím, že kdyby ses zeptal lidí z města, určitě by ti řekli pověst o tom to meči."
Otec mě už zase napíná je potichu i když ví, že mě vše tajemné přitahuje.
„O čem je ta pověst?"
„Říká se, že když ten meč vezme do ruky ta žena." Mluví potichu až tajemně, vcelku zvláštní. Tohle není jeho styl. „Okamžitě ožijou dvě postraní hlavy hadů na rukojeti."
To snad ani není možný? Otec si snad ze mě střílí? Hlavy hadů přece nemůžou jen tak oživnout. To se nikdy nestalo a ani nestane nebo snad ano? Pomalu si beru od otce meč a ještě opatrněji si jej zkouším, i když je mi to na nic. Ještě nikdy v životě jsem v ruce žádný meč nedržel, natož abych s ním uměl.
„Neboj se ještě nikdy se nikomu nestalo aby mu nesedl," chlácholil mě otec.
„Myslím že je čas abychom už šli. Je dost pozdě a všichni určitě už spí až na nás dva"
Pomalu se vracíme ze sklepa a směřujeme rovnou do pokoje, ale otec se zjevně mýlil. Milian i Laura si celou tu dlouhou dobu, zdá se dobře povídali a možná i řešili různé věci okolo cesty. Milian byl opřený o stěnu. Ach jo, kdy si konečně sundá ten jeho plášť i s kápí. Nervi mi z toho pracují jako o závod, no spíš zvědavost. Ta rozhodně vítězí.
Jen co viděl Milian můj meč. Tak ať se na to koukám jak chci, tak se nám Milian nějak zasekl trochu byl překvapený z toho meče.
„Kde si ten meč našel?" Vydechl a snažil se zklidnit.
Ta jeho reakce byla zvláštní. Zná snad historii toho meče? Klidným hlasem mu říkám část historie toho meče. Jen to, že ho našel můj předek před pár staletími. Milian se stál koukal na ten meč, jako by ho chtěl zhltnout, ale.... v černotě jeho kápě to může být i jinak.
„Tenhle meč pro nás neni vůbec dobré znamení. Za tím mečem se žene dávná kletba tří hlav," pronesl to tiše, ale mě to pro dnešek docela stačí. Další dáreček do skříně jménem novinky o meči.
„O čem je ta kletba?"
„Vypráví o meči jako nástroji zla a zlo navíc prý přitahuje sám, a to velmi silně. Každá duše, která jednou použije tento meč proti svému příteli, je zachycena do zlomku Dardanu. Rozbitému kameni duší. Ta kletba je možná i důvodem, proč na vaše město pořád útočí ty nestvůry."
Na tomhle něco je. Je možný, že to může být skutečně ten důvod.
„Tak jo myslím, že je načase konečně zalehnout," zaznělo ospale. Odkud, nevim. Kdo to řekl, je mi záhadou, ale myslím, že ji poslechnu. Lehl jsem si na deku vedle Milianovy postele a stejně jako všichni jsem v poklidu zavřel oči, ale nemohl jsem usnout. Stále jsem si říkal: Dnešek je můj poslední den. Poslední den před odchodem kam si do neznáma. Cítím ale, že otcova slova byla pravdivá. Nejspíš už je nikdy neuvidím. Už nikdy...