Hurikán 10 - 1/2

10. Nech promluvit činy ne slova

David se zhluboka nadechl než se pustil do vyprávění před svojí psychoterapeutkou. „Paní doktorko, možná se divíte,“ upřeně se na ni zadíval a když uviděl její schovívavý úsměv pokračoval o něco klidněji dál, „nebo možná taky ne, proč k vám ještě chodím když Roberta zavřely, ale...“
Žena jej přerušila: „Nemusíte se strachovat.“ naklonila se k mladíkovi a stiskla jeho ruku ve své. „Už ten první den, když jste vstoupil do mé pracovny jsem pochopila co k němu cítíte a jsem ráda za to že vás potkal. Sice jste ho nijak nezměnil, ale aspoň mohl konečně poznat jaké je to být milovaný, když já jsem mu to dát nedokazala,“ vzlykla a složila hlavu do dlaní.
„Co-co tím myslíte?“ vykoktal ze sebe nechápavě.
Pousmála se a opět se mu zadívala do očí tak jako on před chvílí. „Jeho otec nás od sebe odloučil a to jsem ho tolik milovala a on, on dokázal milovat jen sám sebe a pak... jak jen mohl svému synovi tak ubližovat,“ složila hlavu do dlaní a rozplakala se. Poprvé před někým, po dlouhé době, ukázala své pravé emoce. Styděla se za to, že ten první, kdo ji vidí v tomto rozpoložení je právě milencem jejího jediného milovaného syna, který... Ne, nemohla přestat plakat.
„Byl jsem za ním na návštěvě a,“ zahleděl se z okna a po chvíli pokračoval tam, kde skončil. „když jsem ho uviděl, nemohl jsem ho na první pohled poznat a pak se na mě podíval a v tu chvíli se mi do očí nahrnuly slzy. Jako kdyby to ani nebyl on, byl zlomený. Kdekdo by nejspíš řekl, že si to zasloužil za to jaký život vedl, ale.. v tu chvíli jsem mu přál aby ho raději zabili!“
Přikývla a sedla si zpět do svého křesla.
„Podíval se na mě a pak svůj pohled stočil zpět do svého klína. Byl nadopovaný silnými prášky, jeho vždy tak silný pohled, který dal vědět, že všemi kolem sebe pohrdá vymizel a zůstal jen prázdý pohled jeho očí.
Celou dobu nepromluvil a i já téměř mlčel, ale když jsem měl odejít konečně jsem vyslovil to, proč jsem za ním vlastně přišel.“ tady se David odmlčel a silněji zaryl ruce do džínů. „Řekl jsem: Jdu pracovat k Polákovi! A v tu chvíli se na mě podíval a já jako kdybych zahlédl alespoň stín toho člověka kterého jsem tolik miloval a stále ještě miluju. Ale pak to bylo pryč. Stejně tak jako to přišlo, tak to i odešlo. A pak když jsem stiskl kliku a naposledy se za ním ohlédl uviděl jsem jeho oči – byly plné slz!“
„A?“
„Měl jsem silné nutkání se otočit zpět a obejmout ho, ale... nedokázal jsem to. Věděl jsem, že pokud to udělám nikdo mě od něj nedostane a já se pak nebudu moci vrátit na začátek. Protože jsem věděl, že ten Robert kterého miluju by si to tak přál.“
„Jste si jistý.“
Než odpověděl tak chvíli mlčel, ale jeho pohled který na ni vrhl byl odhodlaný. „Určitě!“
„Není ten Polák nějak spojený s tím mužem který vás vlastně do toho všeho dostal a který z vás udělal to čím jste?“
„Ne tak úplně. Už jsem vám to nedávno řekl, jen mi dal nabídku a já na to bláhově kývl. Jen mě ukázal rychlejší cestu ke zkáze, která by přišla tak jako tak. Byl jsem na drogách závislý, teď už si to dokážu přiznat, ale v té době jsem si bláhově myslel, že mám vše pod kontrolou.“
„On to ale udělal jen proto, aby dostal vašeho otce.“
„Ano, to jsem však v té době nevěděl, ale přiznejme si to – změnilo by se tím něco? Ne, určitě ne! Pro i malou dávku jsem byl ochoten udělat cokoli. Snad bych i někoho zabil kdybych věděl že mi to dá ten samý pocit jako si dát do žil to odporný svinstvo, který pro mě bylo v tu chvíli tím nejlepším co jsem mohl mít.“
„Jak na to, že chcete pracovat pod Polákem reagoval váš otec?“
Mladík se smutně pousmál. I když ženě věřil víc než komukoli jinému nemohl ji říct pravdu. „Co by na to měl říkat? Jsem formálně dospělý a tak jsem mu to jen oznámil.“

****

„Annie? Jak se ti tu líbí?“ zaslechla pro ni v tu chvíli neznámý hlas a když se otočila poznala že jde o jednoho z jejích nových přátel ve zbrani. Uchechtla se a otočila se k němu čelem. Natáhl k ní ruku a představil se: „Ahoj jmenuji se...“
„Já vím, Dominiku. Copak bys chtěl?“
„N-no,“ zakoktal se, „mohli bychom být přá-přátelé? Ale doopravdy! Ne tak jak to myslel ON.“ Když vyslovil to poslední slovo dal jasný důraz na to, že tím člověkem opovrhuje.
Pokrčila rameny a opřela se zády o strom a zamyšleně pohlédla k nebi. „Víš, ještě jsem to nikomu neřekla, ale... myslím si že každý z vás by měl větší důvody k tomu vzít si život než já, ale ani jeden...“ zamyšleně si přejela bříšky prstů po jizvách na zápěstí. „Nemyslel jsi někdy na to, že to skončíš?“
Mladík sklopil oči k zemi a přešlápl z nohy na nohu. „Nejenom... přemýšlel.“
„Tím myslíš...“ na to jen přikývl. „To je zvláštní, nepřipadáš mi jako někdo kdo by to chtěl vzdát. Ale víš co je na tom nejsměšnější?“ rozesmála se. Nečekala na odpověď kterou ani neočekávala a pokračovala dál. „Když jsem poprvé řízla uvědomila jsem si že tím nic nevyřeším a bratrovi jen uštědřím další ránu. Možná jsem ani neměla v úmyslu aby se mi to podařilo, udělala jsem to přeci jen doma, ale pak to nešlo zastavit. Krev byla všude kolem mě a já přestávala vidět a pak se se mnou celý svět zatočil a vzápětí úpně zčernal. No a nakonec jsem se po několika dnech probrala v bílém sterilním pokoji. Myslela jsem, že jsem v nebi, ale pak mi došlo, že tam sebevrazi nepatří!“
„Kdo byl první koho jsi uviděla?“
„Bratr! Takového jsem ho nikdy neviděla. Nejspíš ani nevěděl, že jsem se probrala, ale ten jeho zlomený a zklamaný pohled mě bodl přímo do srdce a já si přála všechno vrátit zpět.“
„Pojď se mnou,“ chytil ji za ruku a doslova ji odtáhl na za chvíli začínající sezení. „Taky to ze sebe dostanu, ukázala jsi mi cestu a já po ni chci jít.“

„Ne, nedokážu to!“ zavrtěl hlavou a posadil se zpět na svoji židli. Poté se omluvně podíval na Annie a ta jen pokrčila rameny. Pozvedla ruku a když ji Mark pokynul aby začala, pousmála se, lehce se uklonila a spustila. „Ahoj lidičky, jmenuji se Annie a ráda bych Vám všem řekla proč jsem tady,“ zde se odmlčela aby si zajistila pozornost všech kolem. „možná jste před nedávnem slyšeli o soudním řízení, které nedávno skončilo.“ Rozhlédla se kolem sebe, všichni mlčeli a čekali. „V ten den jsem se dozvěděla něco co změnilo celý můj život...“
„...bratr se úplně změnil. Vždycky to byl pubertální mladík na kterého nikdy nebylo spolehnutí a nikdy nesplnil nic co si předsevzal. Ale, pak... když jsem se tu bolestivou pravdu dozvěděla, neměla jsem sílu na to se na něj byť jen podívat. Dokázala jsem jen jednu jedinou věc, sáhnout si na život a tím mu ublížila víc než všichni ostatní. Já jsem pro něj měla být oporou ale jen jsem ho svým činem začala stahovat ke dnu. A teď jsem ráda že se mi to nepovedlo a já žiji.“
Mark se pousmál a nechal Annie, aby se svalila na židli a znaveně oddechovala. „Děkuji ti Annie, že jsi našla odvahu se k tomu přiznat. Doufám, že nejsi ani první a ani poslední,“ významě se podíval na ostatní, ale když se nedočkal kýžené reakce jen si povzdechl a ukázal na Elišku, aby pokračovala tam, kde při minulém sezení skončila.
Dívka protočila oči, přehodila nohu přes nohu a s povzdechem začala: „Kde jsem to skončila?“ natočila si pramen vlasů na prst a několikrát zažvýkala, aby pak vyfoukla bublinu, která praskla a zbytky jí ulpěly na celém obličeji. Rozesmála se vlastní hlouposti. Setřela si obličej a olízla si rty.
„Tak začneš?“ ozval se otráveně Edvard a pročísl si černé vlasy, které mu spadaly do očí. Vytáhl si z kapsy zrcátko a začal si kontrolovat své černé linky na očích. „Nemám na tebe celý den!“
„Jasně,“ zavrčel Dominik a poťouchle se usmál. „Chceš určitě vyzkoušet novou břitvu, co?“
Robin zděšeně těkal z jednoho na druhého a pokusil se cosi vykoktat, když se však na něj upřely tři páry očí, sklopil ty svoje k zemi a zrudl.
Jediná Annie zachovala chladnou hlavu a povzbudivě se na Elis zadívala. Ta jen sklopila hlavu k zemi a teď už doopravdy začala se svojí zpovědí.