Eletto 1

Černá a bílá...
Tma a světlo...
Den a noc...
Jsou těsně vedle sebe, ale nikdy se nepotkají...nebo ano? Říká se, že protiklady se přitahují...je to vážně pravda?
Dá se osud změnit, ačkoliv je už dávno předurčen?...

Slunce tápavě bloudilo svými paprsky po krajině, ohřívalo zemi a něžně hladilo zelené listy rostlin, které se k němu dychtivě natahovaly.
Ale ačkoliv se snažilo, seč mohlo, skrze husté jehličí mohutných smrků se nedostalo a tak byla pod korunami neustále tma.
Malý hnědý zajíček zvědavě očichal borůvčí, pak dohopkal k zetlelému pařezu a vyskočil na něj. Napřímil se, pozorně se rozhlédl a nastražil uši. V tom se křoví za ním pohnulo, ozvalo se zařvání a na zajíčka se vyřítil obrovský bílý tygr. Zajíc neměl šanci. V další okamžiku bolestivě zakňučel, protože ho šelma prudce stiskla svými silnými čelistmi a odnášela ho kamsi pryč, hlouběji do lesa.
Ušatec se ale nehodlal vzdát tak lehce. Mlátil s sebou jako o život, škrábal tygra zadními běhy po hlavě, ale zbytečně. Náhle se uklidnil, ztuhnul a kolem něj se slabě rozzářilo namodralé světlo. Tygr se urychleně zastavil, vyděšeně zajíce pustil na zem a poodstoupil o několik kroků dozadu.
Zaječí tělo právě procházelo nějakou podivnou transformací. Zadní nohy se protáhly a získaly podobu lidských nohou, stejně tak přední nabyly tvarů rukou. Uši se zmenšily, nos povyrostl a hlava i tělo se začaly zvětšovat. Ze zajíce se stal malý, asi dvanáctiletý chlapec s delšími hnědými vlasy a černýma očima. Na sobě měl světlé plátěné kalhoty, košili, která byla trochu potrhaná a stěží zakrývala stopy po zubech na hrudi, a byl bos. Mračil se. Evidentně neměl nejlepší náladu.
,,Sakra Marcusi! Copak jsi mě nepoznal?! Přestaň mě laskavě takhle lovit!!‘‘ ječel vysokým dětským hláskem na tygra, který se provinile krčil a evidentně se snažil vypadat jako kočka domácí. Poté také zmizel ve světlé záři a za několik okamžiků stál na jeho místě mladý černovlasý muž s modrýma očima. Oděn byl do černých kalhot, černé košile a byl rovněž bos.
,,Promiň Alane...já měl jen chuť na lov.‘‘ zamumlal omluvně a stále se vyhýbal očnímu kontaktu.
,,Aha..a proto lovíš přátele...je mi to jasný.‘‘ odsekl chlapec, nevšímavě prošel kolem Marcuse a zamířil mezi stromy.
,,Ale no tak...Alane počkej! Víš, že mi stále ještě dělá problémy rozlišit, jestli je to jeden z nás nebo jestli je to obyčejné zvíře.‘‘ obhajoval se a srovnal krok s překvapivě rychlým Alanem.
,,To je dost smutný, když si vezmeš, že je ti dvacet, jsi syn našeho vůdce a zároveň jeho nástupce. Ty si klidně sežereš své poddané a co horšího, sežereš si přátele.‘‘ sjel ho naštvaně chlapec.
,,Promiň...budu si dávat pozor. Fakt se omlouvám.‘‘ šeptal poníženě Marcus a Alan vypadal, že už konečně povoluje. Nakonec se zářivě usmál, tak jak to umí jen dítě a poplácal Marcuse po rameni.
,,Dobře...přijímám omluvu. A teď ti musím něco říct.‘‘ zašeptal mu důvěrně a naznačil, aby se k němu naklonil. Marcus nevěřícně zavrtěl hlavou ve stylu Právě mě seřvalo malý dítě a já se nechal a sklonil se dolů.
,,Co je? Zjistil si to, oč jsem tě žádal?‘‘
,,Jasně. Na mě je spoleh! Vplížil jsem se na zasedání rady a vyposlechl jsem si něco velice zajímavého. Budeš koukat.‘‘ vykulil Alan oči a zatvářil se pyšně. Marcus se netrpělivě zavrtěl.
,,Tak povídej..‘‘ vyzval ho a nastražil uši.

***

,,Skvěle Alli!‘‘ tleskla nadšeně menší obtloustlá blondýnka a usmála se. Štíhlá brunetka vedle ní se uklonila a svěsila ruce. Před ní ležel muž a netvářil se zrovna moc nadšeně. Vlastně se netvářil vůbec, byl v bezvědomí.
,,Dobrá práce princezno!‘‘
,,Úžasné!‘‘
,,Jste nejlepší kouzelnice v naší říši!‘‘ ozývalo se ze všech stran a podlézavé hlasy se ve velkém sále podivně rozléhaly. Brunetka pohodila hlavou, otočila se a zadívala se na velkého muže ve stříbrném brnění.
,,Tati?‘‘ zeptala se a naklonila hlavu na stranu. Muž se s heknutím zvedl, narovnal se a sešel po několika nízkých kamenných schodech ke své dceři.
,,Allisio...‘‘ řekl a položil jí ruku na rameno. ,,Teď už vím, že se za svou dceru nemusím stydět a také vím, že už jsi hodna převzít po mně říši. Tvá útočná kouzla jsou účinná a impozantní. A o obranných ani nemluvím, ty jsi skvěle ovládala už v sedmi letech.‘‘ prohlásil halasně. Tak, aby ho každý slyšel.
Allisia na něj upřela pohled svých hlubokých čokoládových očí.
,,Díky tati...‘‘ šeptla, otec se usmál, ale v tom k němu přistoupil jeden ze strážných a naklonil se k němu. Sice šeptal, ale Alli zřetelně slyšela každé slovo.
,,Sire Orixi...jedna z našich družin byla přepadena na území Imperio tierra (imperio - říše; tierra - země) a....bohužel...nikdo nepřežil.‘‘ hlesl strážný, lehce se poklonil a couvl. Allisia se zadívala na svého otce a znepokojeně se zamračila. Orix vzteky zbrunátněl a prudce sevřel dceřino rameno až měla pocit, že jí jím přestává proudit krev. Nicméně nechtěla na sebe upozorňovat a tak jen zaskřípala zuby a přivřela oči.
,,Sire Orixi?‘‘ ozvala se blondýnka, která předtím tak horlivě tleskala, ale Alli na ni zasyčela.
,,Isobel...teď ne!‘‘
,,Parchanti...‘‘ vydechl konečně Orix a povolil stisk. ,,Zatracený parchanti!‘‘ zařval až všichni v sále nadskočili.
,,Sire? Co máme dělat? Máme se pomstít?‘‘ zeptal se onen strážný, který přinesl tu neblahou novinu. Orix zavrtěl hlavou.
,,Ne...nebudeme chaoticky útočit na malé skupinky. Ne! My naplánujeme finální útok, který je zničí! Jednou provždy! A naplánujeme ho hned teď!‘‘ křikl a všichni v sále začali nadšeně jásat. Allisia se na něj zklamaně zadívala.
,,Ale tati...dnes máme slavit mé osmnáctiny...‘‘ podotkla, ale Orix jen mávnul rukou.
,,To teď není podstatné! Allisio...už několikrát jsem ti o Imperio tierra vyprávěl. Odjakživa je mezi našimi říšemi spor, který bude konečně vyřešen. Táhne se to už roky...dokonce desítky let. To oni jsou příčinou našich problémů! Oni!‘‘ ječel téměř nepříčetně a Allisia se ho snažila uklidnit.
,,Klid...třeba to nebude tak hrozný...Třeba by se stačilo jen domluvit...‘‘
,,Pche! Alli...nechtěl jsem, ale...Víš jak zemřela tvá matka?‘‘ změnil téma a Allisia o něm vrhla poněkud udivený pohled.
,,Říkal jsi, že zemřela při porodu...‘‘ hlesla, ale Orix zavrtěl hlavou.
,,Ne. Zabili ji tirrhové (pozn. obyvatelé tierry). Měla těsně po porodu, byla stejně temperamentní jako ty. Neuposlechla mých rozkazů....mých varování...a utekla. Oni ji...Oni...‘‘ zakoktal se náhle Orix a Allisia ho konejšivě objala.
,,Tati...už nic neříkej.‘‘
,,Musíš je nenávidět Allisio! Nenávidět z celého srdce. Jen nenávistí jsme schopni je zničit.‘‘
,,Nenávidět?...Já jim chci porozumět, ne je nenávidět...Prosím, dovol mi s nimi vyjednávat!‘‘ vyhrkla najednou a Orix poděšeně vykulil oči.
,,Ty jsi se zbláznila! Co to je proboha za nápady, vždyť by tě bez milosti zabili!‘‘
,,Ale otče-‘‘
,,Už jsme řekl. Isobel, odveď princeznu do jejího pokoje a zůstaň tam s ní. Evidentně je unavená a už nepřemýšlí.‘‘ nakázal a Allisia vzpurně pohodila hlavou. Beze slova se otočila a aniž by čekala na Isobel, vyběhla ze sálu.

***

,,Sledoval jsem je až do Velkého sálu, kam jak víš, nesmí nikdo jiný, než ti Nejvyšší. Takže mě by nejspíš zabili, kdyby mě tam našli. Vidíš, jak riskuji? Měl by ses mi nějak-‘‘
,,Mluv k věci Alane.‘‘ zarazil tok jeho myšlenek Marcus a Alan se zamračil.
,,Nevděčnej....Eh. Schoval jsem se za závěsy hned u dveří. Nejvyšších bylo asi sedm, mezi nimi byl i tvůj otec. Usadili se kolem stolu-‘‘
,,Nemusíš podrobně popisovat každý jejich krok. Já bych se to rád dozvěděl už dneska.‘‘ přerušil ho zase Marcus a Alan do něj rýpl.
,,Nech toho pořád! Nebo už ti nic neřeknu a zjišťuj si to sám!‘‘
,,Tak promiň.‘‘ zahuhlal Marcus a usadil se pohodlněji. Tušil, že tohle bude vážně na dlouho.
,,Jak jsem řekl, sesedli si kolem stolu a začali o něčem potichu mluvit. Samozřejmě, že jsem nic neslyšel, a tak jsem se musel proměnit a odplížil jsem se pod stůl. Málem mě nakopl tvůj vlastní otec, to bys mu měl nějak oplatit za mě-‘‘
,,Alane.‘‘ zahučel zoufale Marcus a složil hlavu do dlaní.
,,Pak jsem už slyšel každé slovo. Nero...tedy tvůj otec..mluvil o nějaké obrovské síle, ukryté v Imperio palio (palio - nebesa). Ta síla prý dokáže zničit vše, co se jí postaví do cesty. Je uzamčena v jedné jediné osobě, kterou označovali jako Eletto - vyvolený. Neříkali, jestli je to žena nebo muž, ale v hlasech některých Nejvyšších jsem zaslechl známky nervozity, někdy dokonce i strachu. Tvůj otec říkal, že naše říše musí Eletta získat a pak konečně zničíme Imperio palio.‘‘ Alan se konečně nadechl a Marcus zavrtěl hlavou.
,,Ale...když je Eletto ukryt v Imperio palio, tak ji přece nebude chtít zničit...nebo jo?‘‘ zeptal se Marcus nejistě.
,,Jo, nad tím jsem taky přemýšlel. Ale jeden z nich se pak také ptal. Víš, Eletto sice žije tam nahoře, ale nepatří ani k jedné říši. Nero říkal, že Elettova mysl je ovlivnitelná a tvárná. Stačí prý jednoduché zaklínadlo na ovládnutí osobnosti a Eletto je náš.‘‘ pokýval hlavou Alan, Marcus utrhl stéblo trávy a s přemýšlivým výrazem se do něj zakousl.
,,Eletto se prý dokáže měnit na savce i na ptáka. Samozřejmě, pro oba druhy má jen jednu určitou podobu, ale vždyť víš, že tirrhové se mění jen na savce, kdežto palitiané jen na ptáky.‘‘
,,Takže vyvolený je něco jako spojovací článek mezi oběma říšemi. Článek, který pravděpodobně jednu z nich zničí...Ale Nejvyšší neví, kdo je Eletto..Jak ho chtějí získat? Navíc, do Imperio palio se jen tak nedostanou a neví, kde mají hledat. Neví, koho mají hledat.‘‘ namítl Marcus.
,,Naše říše má něco, co palitiané nemají a to je náš Qilenil, náš vražedný kamínek. Pamatuješ, jak se ho Quingar snažil dotknout a jak ho Qilenil málem zabil? Bylo to prý proto, že Qilenilu se smí dotknout jen jeho právoplatný vlastník a tím je Eletto. A proto se tvůj otec rozhodl, že bude unášet palitiany a postupně na nich zkoušet Qilenil, dokud nenajde vyvoleného. Už stihl zabít jednu vojenskou družinu, která byla v naší říši za nelegálním obchodem s dračí krví. Na jejich těla nebyl hezký pohled...‘‘
,,Ale pokud se únosy budou opakovat častěji, palitiané si budou dávat větší pozor a otec ostrouhá. Navíc..proč je zabíjí? Vždyť..oni nám nic nedělají..proč nemůžeme žít v míru? A sakra proč mě nepřizvali na tu poradu?!!‘‘ rozčílil se Marcus a zaryl nehty do hlíny. Alan jen pokrčil rameny.
,,Nevím, jak to chce tvůj otec dělat, ale vím, že na něco přijde. A proč nežijeme v míru? Víš, že nám odmala vtloukají do hlavy, že palitiané jsou nepřátelé. Vedeme s nimi dlouhou válku, už ani nikdo neví, proč vlastně. Zkrátka to patří k našemu životu. A co se týče tvé účasti, vlastně neúčasti na radě...Jsem zmatený stejně jako ty. Máš být jeho nástupce, ale neřekne ti tak důležitou věc. Nechápu to.‘‘
,,Asi za ním zajdu a promluvím s ním.‘‘ řekl rozhodně Marcus a zvedl se. Alanovi se v očích objevilo zoufalství a strach.
,,Počkej! Ale on pak zjistí, že jsem byl na té poradě a nejspíš mi udělá nějakou strašně ohavnou věc!‘‘
,,Neboj se...jednou stejně všichni umřeme.‘‘ ozvalo se z blízkého křoví. Marcus a Alan byli okamžitě ve střehu. Tedy...spíš jen Marcus. Přikrčil se, zavrčela na těle se mu začaly objevovat chomáčky srsti, jak se začínal měnit. Alan se mu vyděšeně skrčil za záda a očekával nejhorší. Někdo vyslechl všechno, co si povídali!
Křoví se otřáslo, spadlo z něj několik listů a poté z něj vylezl černý vlk s mrtvým zajícem v zubech.
,,Quingare!‘‘ křikl Marcus, který už byl napůl přeměněný a začal se vracet ke své lidské podobě. Vlk pustil zajíce na zem, obklopilo ho namodralé světlo a v dalším okamžiku seděl na jeho místě blonďák v Marcusově věku. Na rtech mu pohrával pobavený úšklebek.
,,Ty barbare!‘‘ vyjekl Alan a zíral na mrtvolku zajíce před Quingarem. ,,Ty...Tys ho zabil! Nebyl to náhodou někdo z nás?!‘‘
,,Klid Alane...už by se proměnil.‘‘ chlácholil ho Quingar, ale Alan ho stále sledoval pohledem masového vraha. Nemohl překousnout fakt, že Quingar zabil zvíře, v které se on sám mění.
,,Co všechno jsi slyšel?‘‘ zajímalo však Marcuse a Quingar se ušklíbl.
,,Všechno...ale nebylo to nic, co bych už nevěděl. Příště si ale dávejte bacha, než začnete řešit takhle důležité věci. Zkontrolovat okolí nikdy není od věci.‘‘
,,No jo no jo...‘‘ zamumlal Marcus a otočil se. ,,Jdu za otcem. Tohle mi musím vysvětlit.‘‘ oznámil jim, přeměnil se a několika skoky zmizel v lese.
,,Já ho zabiju!‘‘ zahučel Alan a klesl kolena. ,,Prostě ho zabiju, protože jeho otec mě teď zlikviduje!‘‘ úpěl a také nabyl svou zaječí podobu. Tázavě se podíval na Quingara, počkal až se přemění, naštvaně pozoroval, jak bere zajíce opět do tlamy a poté se oba vydali za Marcusem.