Dog Soldier - Chapter 0 - OFFF

Dog Soldier
Chapter 00 - OFFF...

Noc byla klidná a tichá, než ji přerušil výstřel a zvuk tříštícího se skla. "Šéfe, co se stalo?!" křičel jeden muž v černém obleku, když dusal po schodech do druhého patra rozlehlé budovy. Ve chvíli kdy vtrhl do kanceláře, uviděl svého šéfa ležet na stole s prázdným výrazem. Byl mrtvý a za ním byla velká díra v okně. "Najděte ho!! Nemůže být daleko!!" pořvával jiný muž na ostatní. V temnotě hustého křoví se pohnul stín a přeběhl rychle k nedalekému stromu, kde se ukryl v jeho koruně. "Něco podezřelého?" zeptal se jeden muž druhého a zastavili se pod stromem. "Vůbec nic." Odpověděl ten druhý. "Jděte zkontrolovat jižní zahradu!!" vyštěkl na ně další. Já jsem se nahoře jen ušklíbl. 'Vy už svoji další výplatu neuvidíte.' Rychle, dokud byl vzduch čistý, jsem zamířil za nejbližší roh budovy.

Jenže ouha, málem jsem za ním vrazil do jednoho týpka. Oba nás to překvapilo, jenže než stačil vytáhnout svoji pistoli, padl na zem mrtev. Prostě jsem rychlejší střelec. "Slyšeli jste to?!" Moje pozice byla prozrazena. 'Kruci.' Dal jsem se do běhu, za mnou se objevila hrstka lidí a nebyla z mojí návštěvy nadšená. Pálili po mně z kulometu a mně nezbylo nic jiného, než jak opice poskakovat a uhýbat, dokud jsem nenašel úkryt za stromem. 'Uf.' Lehl jsem si na zem a zhodnotil situaci. 'Bezva, 10 lidí, tři s kulomety, zbytek normální pistole. Já, 2x Taurus, několik škrábanců a děr v kabátě. OK, je načase to pěkně rozžhavit.' Já miluji ten svůj ďábelský úšklebek. Muži se přeskupili a dva se ke mně opatrně přiblížili.
Nemám ve zvyku dávat někomu příliš velké šance, taky je nedávám. Ty dva jsem zastřelil z koruny stromu, kam jsem vyšplhal než se stačili rozmístit. Během dlouhého skoku doprava jsem pak trefil prostřední kulomet, který vybouchl a vzal sebou i svého nositele. Zazubil jsem se a utíkal. Začali mě pronásledovat ve větším počtu. Kulky okolo mně lítaly a několik z nich mě víc škráblo, naštěstí nic vážného. Vždy, když mi to situace dovolila, jsem po nich vystřelil a vždycky se trefil do černého, na rozdíl od nich. 'Hele, já jsem sice malý cíl, ale tohle je fakt smutný.' Pomyslel jsem si, když jsem zabil další dva muže zatímco jsem se kryl za stromem. Ještě, že jich tu bylo tolik. 'Co?...?' Ti chlápci vytáhli něco, co vypadalo jako velká roura a střílelo to granáty. "Je čas zmizet!" Přidušeně jsem vykřikl a přidal do kroku.

Okolo mě padaly kusy země a vzduch se naplnil prachem. Konečně jsem doběhl ke stěně a rychle ji přelezl. Ale honička ještě neskončila, možná byla teprve na začátku. První dva muže, kteří na mě čekali za zdí, jsem prostě uzemnil pěstí a na zbývajícího jsem hodil popelnici, ze které jsem vytáhl předem připravený moto-skate. Což je obdoba normálního skateboardu, jen s tím rozdílem, že na zadní části je zabudovaný motor, který lze ovládat pomocí tlaku. Taky jsem na to pořádně šlápl, protože to nevypadalo, že by mě chtěli nechat jen tak odjet. "Fíha, 5 aut." jsem si pro sebe hvízdl. 'Tohle bude legrace.' a zatočil jsem do úzké uličky. První řidič musel být idiot, jelikož mě následoval. O ostatních to bohužel neplatilo. 'Jeden KO. Čtyři zbývají.' Zabočil jsem do parku a začal kličkovat mezi stromy. Když jsem se ohlédnul, abych zjistil jak jsou daleko za mnou, vyjelo jedno auto na mě z levé strany.
Zařval jsem a v poslední chvíli jsem auto tak tak přeskočil. To narazilo do stromu a ve stejném okamžiku explodovalo. Jedno auto to částečně zachytilo, bohužel se posádce nic nestalo a spolu s ostatními pokračovala v honičce. "To bylo těsný." ohlédl jsem se na ně, pořád se jim to nechtělo vzdát. "Už mi začínají lézt na nervy." zamumlal jsem si a vyjel z parku. Nejspíš jim došlo, že mě jen tak nedohoní a začali střílet. To jsem samozřejmě nemohl nechat bez odpovědi a prostřelil prvnímu automobilu přední pneumatiky. Jenže štěstí bylo tentokrát na jejich straně a tak do něj nikdo nenarazil. 'Achjo,...' Povzdechl jsem si, jenže nebylo čas na smutnění. Neboť jsem zaslechl hlasité troubení klaksonu, podíval jsem se před sebe se a málem dostal infarkt. Z ulice po levé straně vyjel obrovský kamión a já mířil přímo na něj. "Do prkýnka..." Nebylo času na nadávání, vyskočil jsem jak nejvýš jsem mohl a nosem jsem skoro odřel střechu kamiónu.

Brzdy skřípaly, lidé ječeli jak umírali v plamenech nebo pod tíhou převráceného kamionu. Já jsem k nim naštěstí nepatřil, ale moc mi to na náladě nepřidalo, vždyť mi k tomu mnoho nechybělo. Trošku jsem zpomalil a podíval se na ně. Pouze řidič měl štěstí a přežil, zrovna se plazil od kamiónu co nejdál. Nebylo divu, vždyť byl plný benzínu. "Sakra........ Škoda, že nemám buřty, jsem si mohl udělat krásný táborák." Ještě chvíli bych se díval na oheň jak olizuje vše v dosahu, ale ani zkorumpovaná policie nemůže přehlédnout ohníček velký jako dům. Spěšně jsem tedy vyklidil pole a po několika zatáčkách, přelezených drátěných plotech a sjetých schodech jsem se dostal do dlouhé uličky. Moto-skate jsem vzal do ruky, na jejím konci jsem opatrně vyhlédl a zkontroloval lidu-prázdnost či lidu-plnost. Naštěstí nastala varianta A. Trochu se mi ulevilo, vyběhl jsem a zamířil k velké, drátem oplocené, ploše. Byla to skládka a plot mohl být hranicí mezi dvěma různými světy.

Kde doteď byly chodníky, ulice a slušné domy, tak tady byly odpadky, mrtvá těla v různém stádiu rozkladu (když jste věděli kde hledat) a zase odpadky. Chvíli jsem běžel podél plotu, až jsem konečně našel to pravé místo. Trochu jsem si pohrál s dráty v plotě, a viola, jsem otevřel účelné, byť ne moc módní, dveře. Rychle jsem za sebou zavřel a zamkl. Skládka byla plná hor a kopců odpadu, také krys a další podobné havěti. Cílevědomě jsem zamířil k jednomu takovému kopci s velkým víkem u úpatí. To jsem se skřípáním pantů otevřel a odkryl skrytý tunel. Ovanul mě uleželý smrad, chytl jsem se za nos a skočil dovnitř. Víko se se zavrzáním opět zavřelo. Cesta dolů byla černá jak jen černá může být. Stále rychleji jsem se začal přibližovat ke světlu na konci tunelu. Za světlem mě čekala tvrdá země, čerstvější vzduch, ale hlavně .... byl jsem doma. Vyskočil jsem z dřepu, protáhl se a rozhlédl se kolem sebe. Ulice byly lemovány sem tam lampou a z těch jen několik fungovalo, .....více méně. Nedostatek světla naštěstí vynahradila neonová světla.

Mohu vypadat jako chlapec v trochu větším kabátě, černém tričku a zmačkaných kalhotách, ale už od pohledu je na mně něco děsivého. Není to rozčepýřenými světle šedivými vlasy, ani mým úšklebkem, ale mýma červenýma očima, nebo spíš okem. Na pravé jsem slepý, ale něco na něm je děsivé, tajuplné. Nu což, zkontroloval jsem svoji dvojku pistolí, které nosím v pouzdrech vzadu okolo pasu, a vykročil jsem směrem malé náměstí. Tam na mě již čekal postarší pán v černém obleku, který se opíral o vycházkovou hůl. Sice působil staře, ale v jeho hnědých očích byl pořád oheň života. "Tak jsem zpátky." a zamáváním jsem muže pozdravil. Ten mi odpověděl pokývnutím "Máte to?" Mojí odpovědí byl malý disk, který jsem vytáhl z jedné kapsy kabátu. "Výborně." Disk jsem vyměnil za balík peněz. Lehce jsem se muži uklonil, on se uklonil též a tím jsme ukončili naši schůzku.

Teď už jsem mohl jít domů. Mým domovem byl malý bar jménem Hot Lucy. Vedl jej starý barman a postarší, ale pořád sexy blonďatá tanečnice Lucy. Sedl jsem si k baru. "Jako vždycky, kmete." pokynul jsem barmanovi. "Tady, mrně." a podal mi jablečný džus s brčkem, ozdobený paraplíčkem a plátkem citrónu. Odpověděl jsem otráveně: "Nejsem mrně." a pokračoval v usrkávání džusu. "Nejsem kmet." odpověděl starý barman a pustil se do čištění další sklenice. Sice měl už za sebou pár let práce barmana, ale ani to mu neubrala na jeho svalech. Někdo ke mně přistoupil z pravé strany, instinktivně jsem se ohlédl a málem se zadusil džusem. Neboť jsem svůj pohled zabořil do příliš velkého výstřihu s velkými ňadry. "Teto Lucy...." prskal jsem okolo, "nemůžeš nosit menší výstřih?!?" Rozčiloval jsem se, jenže ona se jen lehce zazubila. Dokonale pobavená mojí reakcí. Úkosem jsem se podíval na kmeta, ten se hihňal a ani se to nesnažil moc zamaskovat. Dnes měla teta na sobě svoje oblíbené dlouhé rudé šaty s dlouhým rozparkem na pravé straně.

Víc jsem se přikrčil a pokračoval v usrkávání džusu. Už od nepaměti se tahle baví na můj účet a já nejsem schopný se tomu nijak postavit. Jak mě jejich chichot dráždil, tak mě i uklidňoval. Šum hovoru pomalu utichl, Lucy se chystala zpívat. Začala mojí nejoblíbenější písničkou, Before the time. Když Lucy skončila, publikum odpovědělo potleskem a hvízdáním. Já jsem dopil svůj džus a odešel do druhého patra. Tam na mě čekal můj malý, ale útulný pokojík. Nebylo to žádné V.I.P apartmá, ale cítil jsem se tam doma. Neobsahoval nic víc než menší stolek, židli, postel a středně velkou truhlici na oblečení nebo jinou veteš. Né, že bych měl bůhví kolik majetku, ale občas se takové místečko sem tam hodí.

Uložil jsem do ní, pod falešné víko, menší částku peněz. Zbytek jsem poschovával po kapsách v kabátě. Ten jsem nakonec přehodil přes židli a otevřel malé okno. Obloha byla zakrytá těžkými černými mraky. Ty však nebyly černé kvůli chystající se bouřce, nýbrž od odpadu, smogu, prachu a dalšího bordelu z KyoCity. Moje město je vlastně rozdělené na dvě části, horní část, pro snoby a bohaté lidi, se nazývá KyoCity. Pod ním je DownTokai, různě schátralé město pro lůzu a další odpad společnosti. Původně bylo město jen na horním patře vysokého útesu, ale jak se rozšiřovalo, začalo se stavět i pod útesem. Avšak po pár desetiletí se z dolního města stalo hnízdo zločinu a domov pro pochybné nebo nevítané existence. Například mě, žoldáka. Dost mě ta práce baví, vzrušení, které mě provází celou mojí misí, mi pomáhá uvědomovat si vlastní existenci. Jako bych o ní měl v příštím okamžiku přijít. Zatřásl jsem hlavou, přivřel okno a lehl si do postele. Nezapomněl jsem však položit jednu pistoli mezi postel a stěnu, druhou jsem ukryl pod polštář. Jeden nemůže být nikdy dost opatrný.

Obraz se zastaví a *Boom*, jsem se náhle zjevil jako chibík. "Ahojky, lidi. Jak se vám líbilo moje první dobrodružství?" Usmíval jsem se od ucha k uchu. "Yuiiii...." Cosi zakňučelo po mé pravé straně. Bylo to stvoření podobné králíkovi, protože to mělo dlouhé úzké uši, také lišce, kvůli tvaru hlavy a pak něčemu humanoidnímu s delší hustou béžovou hřívou okolo krku. Pohladil jsem to stvoření samičího pohlaví po hlavě. "Nebuď smutná, v další kapitole zazáříš zase ty." Uklidnil jsem ji a ona mi odpověděla veselým zvukem. "Dobře takže...." Už, už jsem se chystal to tu ukončit, když se před kamerou objevila teta Lucy. "Hej a co já?! Já nedostala žádný pořádný prostor." Se rozčilovala a patřičně potřásávala poprsím.
Začal jsem panikařit. "Co blbneš, tohle je 13+ seriál. A kolikrát ti mám říkat ať nenosíš tak velký výstřih!!" a snažil jsem se tetu dostat co nejdál od kamery. Sice mě to stálo značné úsilí, ale nakonec se povedlo. "Tak, a než se úplně rozloučíme, malá otázečka na konec. Do you read English?!" Do široka jsem se usmál. "Yuiiii." A obrazovka zčernala.

Vysvětlivky:
OFFF - Original FanFic File .... XD (alias něco jako OVA/OAV)
Poslední otázka "Do you read English?" poukazuje na pokračování děje, což je myslím jasné i tak . Fanfikce je psána v angličtině a nemám v úmyslu ji překládat do češtiny. Neboť mám pocit, že v angličtině to všechno vyznívá tak nějak líp (a nebo jsem na tu češtinu fakt ..... XD). No tak či onak, pokud se tohle někomu zalíbilo může sledovat další osudy mladého žoldáka na http://ebachan.deviantart.com/gallery/#Fanfic-Dog-Soldier . Opět upozorňuji, že je to v angličtině, tak se mě neptejte proč to nepíšu v češtině Navíc česky by mi to na dA nikdo nečetl XD.
Suma sumárum se jedná o upravenou a lehce zkrácenou verzi první kapitoly, hlavní prvky jsou ale zahrnuty a vynechány jen nějaké rozhovory. Jo a hrdina není bezejmenný, jen se mi sem nepovedlo jeho jméno zahrnout , pokud ho chcete znát, víte již kde hledat.

Enjoy :3