Dej mi svůj úsměv - 4. kapitola

V pátek ráno mě vzbudí hlad. Naposledy jsem měla včerejší snídani. Jdu ke kuchyňskému koutu a ještě než zabořím hlavu do ledničky, všimnu si lístečku, který je na ní přilepený. Nějak jsem zapomněla, že mám jít dneska ve tři hodiny ke kadeřnici.
V ledničce jsem toho moc nenašla, vzala jsem paštiku a ukrojila si krajíc chleba. To mi bude muset k snídani stačit. Zapnu telefon a kouknu, kdo mi všechno volal. Alexe mám v plánu ignorovat, stejně jako ostatní spolužáky a zavolám bráchovi. Jen doufám, že to nedopadne katastrofálně… Bráška to vezme hned na druhé zazvonění, „Ahoj, Leni…“
„Hoj…“
„Promiň za ten včerejšek… Choval jsem se jako idiot… ale pochop, že mámina smrt mě dost vzala a já měl pocit, že ztratím i tebe… a nakonec jsem ti ještě ublížil… Vážně mě to moc mrzí!“
„Já vim… To je v pohodě… Je to z části moje vina. Ale o tom teď mluvit nechci…“
„A o čem teda?“ Zeptá se zmateně.
„Jsou tu důležitější věci, kterými se musíme zabývat…. Například pohřeb a takový ty věci okolo toho…“ Vysvětlím.
„S tím si nedělej starosti. Já všechno zařídim. Vlastně už na tom se Simčou děláme…“
„Aha… A jsi si jistej? Že nemám pomoct…“
„Ne to je v pohodě. Ty se postarej o byt a o máminy věci…“
„Dobře, tak se měj a pozdravuj Simonu.“
„Jo, čau.“ Rozloučí se a já pustím hudbu. Ze zvláštního důvodu mi Pistols lezou na nervy a tak je vyměním za The Killers, jedna z mých oblíbených kapel. Vytáhnu žehlící prkno a pustím se do várky oblečení, které jsem včera vyprala.
Dopoledne uteklo poměrně rychle. K obědu jsem si dala opět paštiku s chlebem a uvařila si čaj. Neměla jsem v plánu se zastavovat v činnosti, aby mě nepřepadla samota a tak jsem šla převlíct postele. Po převlečení jsem naplnila pračku a rozhodla se přestavět ložnici. Nikdy se mi nelíbilo, že byla postel u zdi u okna, vedle ní noční stolek, vedle stolku druhá postel, druhý stolek a u zdi šatník.
Podle mě to vůbec nebylo prostorově vyřešené. Jednu postel jsem dala vodorovně k oknu a druhou svisle s tím, že u každé byl noční stolek. A kolik tam bylo najednou místa! Ze stěhování mi vyhládlo, takže jsem si dala krajíc chleba se sýrem. Pračka doprala a přišla na řadu sušička, koukla jsem na hodiny a ono je už půl třetí! Rychle jsem se oblíkla do stejného oblečení jako včera, vyhledala peníze na kadeřníka, které mamka dala do kasičky, a vyrazila jsem.
Ke kadeřnictví jsem přišla chvíli před třetí hodinou. „Ahoj Lenko, jdeš brzy. Co to máš s pusou?“ Vykulí oči paní Koltková.
„Malá nehoda…“ Zalžu.
„No nic, jdi si támhle sednout, hned ti opláchnu vlasy…“ Zákaznice zrovna dává kadeřnici peníze, „Takže za dva měsíce zase přijďte.“ Starší paní kývne na souhlas a odejde.
„Tak jak to budeš chtít?“ Zeptá se mě s úsměvem.
„Asi budu chtít ježka…“ Odpovím.
„Vážně a není škoda takových dlouhých, zdravých vlasů? A tvojí mamce to vadit nebude?“
„No, vlastně ne… Včera zemřela…“
„Bože můj… To snad ne… To je mi moc líto… Byla to dobrá ženská…“ Na rozdíl od mého profesora jí to doopravdy líto je.
„To byla…“ Ostříhala mě bez debat, vypadalo to, že ani nevnímá, co dělá a to mě trochu znepokojovalo, ale dopadlo to dobře. „Kolik jsem dlužná?“ Zeptám se a lovím peníze v kapse.
„Nic…“ Odpoví s úsměvem.
„Cože? Ale to nejde!“ Protestuji.
„Žádné ale! Když budeš něco potřebovat, klidně za mnou přijď. Pomůžu ráda. A hodně štěstí, budeš ho potřebovat…“
„Děkuju mockrát!“ Jdu rovnou domů, kde vyndám věci ze sušičky a vyžehlím je.

Víkend probíhal tak, že jsem pořád něco uklízela, vyřazovala věci, prala, žehlila a poslouchala hudbu. V pondělí jsem vstala, dala si sprchu, připravila tašku, dala snídani a začala se oblékat do školy. Na výsledek jsem se podívala do zrcadla, kterému jsem se snažila předchozí tři dny vyhýbat.
Po dlouhý době vypadám dobře. Na sobě mám svoje oblíbené světle modré džíny, které jsou trochu potrhané, černé tílko na úzká ramínka s poměrně hlubokým výstřihem, levou ruku omotanou čtyřmi černými kůžičkami a ve výstřihu mi tkví stříbrno – černý křížek na stříbrném řetízku. Tmavě hnědé vlasy mi trčí do všech stran, černě lemované oči zvýrazňují šedomodrou duhovku. -Nikdo mi nikdy nevěřil, že si vlasy nebarvím na hnědo. No jo, sice je to trochu zvláštní kombinace, hnědé vlasy a modrošedé oči, které jsou lemovány tmavě modrým kroužkem, ale nevadí…- A roztržený ret mojí image podtrhává. Obuju si černé pláťáky a v půl osmé vyrážím do školy.
Do školy dorazím asi minutu před zvoněním a hned za mnou přiběhne Anna. „Leni! Seš v pohodě? Co to máš s pusou? Ty vlasy ti sluší!“ Chválí je s úsměvem.
„Sem v pohodě…“ K tomu ostatnímu se mi vyjadřovat nechce.
„Ještě než vejdem do třídy… Lidi hrozně zajímá, co se stalo, ale neboj, nikomu jsem nic neřekla… Jo a taky v pátek přišel novej student. Docela pěknej, kdybych neměla Michala… Jé promiň, chovám se nevhodně!“
„No, mě kluci opravdu nezajmaj… Ale to je jedno. Za chvilku bude zvonit, pojď.“ Zazvonilo dřív, než jsme ke třídě došly, ale moc mi to nevadí. Aspoň nemusím vysvětlovat, co se stalo hned po příchodu. Jen doufám, že profesorka přijde jako obvykle v čas.
Ještě přede dveřmi mi Anča řekne: „Málem bych zapomněla… Máme zasedací pořádek a ty sedíš vedle toho novýho kluka…“ No to není nejlepší zpráva. Mírně se zamračím, ale jinak novinku nekomentuji.
„Slečno Ultmanová, jdete pozdě!“ Vynadá profesorka matiky Anně, „slečno Killerová! Co vy tady?“
Minulý týden bych řekla něco jako: „no… já klidně půjdu domů, jestli mě tu nechcete…“ ale teď jsem to ignorovala.
„Myslím tím, jak to, že jste tu tak brzy? Proč nejste ještě doma?“ Snaží se vysvětlit, čemu se vlastně diví.
„Doma? Protože bych se z toho ticha za chvíli zbláznila… Je tam poměrně… prázdno…“ Nějak mi nejdou zformulovat slova.
„A jak se cítíte?“
„Těžko říct…“ Vyhnu se otázce. Nějak mi to připomnělo situaci s Martinem, a jak jsem brečela. Není to moc příjemné…
„Hej! Co se vlastně stalo?“ Tadeášovi zřejmě nevadí, že narušuje hodinu. „Se snažíš hrát na drsňačku?! Že se ulejváš ze školy a pak přijdeš s roztrženym rtem a s krátkejma vlasama?“ No jo, nikdy mě neměl rád, ale já ho za tu otázku přímo nenávidim!
„Jo, kde máš motorku?“ Přidá Petr svojí vtipnou poznámku.
„Slečno Killerová, možná byste jim to měla vysvětlit…“
„Ne, já jsem já a na nic si nehraju.“ Odpovím Tadeášovi a dívám se z okna.
„Ne?! Tak proč se netlemíš jako vždycky?!“ Vyjede na mě.
„Možná proto, že mojí mámu ve čtvrtek zavraždili?“ Zeptám se bez emocí. „Ale ne jen tak někdo,“ pokračuju, „zabil jí chlápek, co prohlašoval, že je můj otec. Tak promiň, že nemám náladu se smát… a pěkně dlouho jí mít ani nebudu… Ještě nějaké dotazy?“ Podívám se do třídy, kde je momentálně hrobové ticho, ale nekoukám se na lidi, jen hledám kde je volné místo, abych si mohla sednout. Ale i když nevnímám spolužáky, kluka, co sedí vedle prázdné židle, si nejde nevšimnout.