Co takhle dát si...

Uvolněně vydechl a otřel si pot z čela. Poté opatrně odsunul dveře a zul se. Je doma.
Doma...
„Chouji!“
Zase na něj křičela. Zase ho obviňovala z hloupostí. Rušila ho po dlouhém, únavném dni. Nesnášel ten jekot.
Ale co s tím nadělá? Přece jen, to on ji požádal o ruku. To on chtěl, aby se stala jeho ženou. Možná toho nyní litoval? Nebo litoval sám sebe...
Ino. Byli spolu v týmu – on se do ní zamiloval. On chtěl její pozornost. Nemůže si stěžovat, protože jedině on by potom byl ten hlupák...
„Co se stalo?“ zeptal se jí. Ty hádky mu zevšedněly; byly na denním pořádku. Proto byl jeho hlas jaksi smířený. Bez zájmu.
„Všude po sobě necháváš nepořádek. Já ti uvařím jídlo a ty za něj ani nepoděkuješ. Mohla bych pokračovat dál... To ti na mně už nezáleží?“
Ne, chtěl říct.
„Jasně, že záleží,“ zašeptal v rozporu s tím, co si myslel, a odebral se do ložnice. Byl vyčerpaný a na večeři ho přešla chuť.
Když si vedle něj o několik hodin později lehla jeho manželka a tím ho probudila, naštvaně se překulil na druhý bok. Nereagoval ani, když ho jemně pohladila po paži a přivinula se k němu.
Nenáviděl to.

Další dny se nesly ve stejném duchu.
Výčitky, obvinění...
Říkal si, čím si to zasloužil. A hlavně, co stojí za proměnou jejího charakteru. Nebo se změnil on...?
Nemělo cenu se tím zabývat. Nechtěl se s ní rozvést. Nemohl. Už kvůli dítěti, které čekala. Vždycky chtěl syna. Nehodlal se možnosti ho mít jen kvůli Ino.
Vydrží.

Další hádka. O věcech, které už tolikrát řešili. O věcech, které někdo jako Chouji řešit vůbec nechtěl.
Ino přecházela po malé místnosti a vykládala mu další a další důvody, proč může za to a ono. Jak by se měl zlepšit. Aby byl dobrý otec...
O jejich dítěti se během hádky ještě nikdy nezmiňovala. A ještě nikdy ho tak nerozzuřila.
Zrychleně dýchal. Začínal v něm bublat a kypět vztek. Ino si dovolila příliš.
„Chouji, posloucháš mě? Chouji... co to-“ ustoupila o krok dozadu. Její manžel připomínal divoké zvíře. Zatínal pěsti, cenil zuby a díval se na ni jako... na kořist.
„Chouji, přestaň!“ vykřikla, když se k ní začal blížit. Z pouzdra na zbraně, které měl stále připnuté na noze, vytáhl pomalu, jako kdyby chtěl Ino napínat, kunai. Pak už mu nic nebránilo. Rozmáchl se a bodl ji do břicha. Právě přišel o dítě...
První kapky krve dopadly na podlahu.
„Proč...?“ lapala Ino po dechu a snažila se dostat z jeho blízkosti.
„Proč?!“ vřískla a v další okamžik dostala ránu do zad. A další a další...
A najednou... se přestala hýbat.
Chouji si k ní klekl a přejížděl Inino mrtvé tělo vyděšenýma očima. Ne, neděsilo ho to, že ji právě zabil, že ji v afektu ubodal vlastní zbraní. Rozlítila ho, má co chtěla...
Bál se něčeho jiného. Co když ho najdou? Co když ho najdou s ní?!
Musí ji ukrýt!
Začal horečně hledat. Běhal po domě, nedbaje na to, že zanechává krvavé stopy.
Tady ji neschová.
Zhroutil se ke své bývalé týmové partnerce. Dnes má přijít na návštěvu Shikamaru a členové Gaiova týmu...
Co má dělat? Spálit ji? Zakopat? Hodit do vody?
Při tom by ho mohli najít...
Napadla ho poslední věc. Z kuchyně přinesl velký nůž, klekl si k ní a začal sekat její vychládající tělo na malé kousíčky. Byl jako v transu, nedbal na to, že je špinavý od krve, nevšímal si vůbec ničeho. Zbavit se důkazů, to bylo jediné, co ho zajímalo.
Vše ostatní, i jeho mrtvé dítě, to bylo vedlejší.
Když byl hotový, vrátil se do kuchyně a začal připravovat těsto.
Náplň už měl...

O tři hodiny později přišli.
„Kde je Ino?“ zajímala se okamžitě TenTen, protože jako všichni ostatní čekala, že přijde otevřít Choujiho manželka.
„Bohužel, dnes dostala misi.“
„Ale vždyť je těhotná,“ zamračila se hnědovlasá žena.
„Je to jen jednoduchá mise... má doprovázet nějakého obchodníka, či co já vím,“ mávl nad tím Chouji rukou. Shikamaru mu věnoval zaražený pohled. Jako kdyby se o to, co Ino dělá, vůbec nezajímal... A to s ním dřív „soupeřil“ o její pozornost...
„Pojďme dovnitř,“ pokusil se Neji přerušit to nepříjemné ticho. Všichni souhlasili.
Na nízkém stolku uprostřed místnosti byly vyskládány misky s rýží, sushi a wasabi.
„Počkejte chvíli,“ obrátil se na své hosty Chouji, když se usadili.

„Přinesu nádivku.“