Chybíš mi, bastarde!

„Vypadni ode mě! Bože, je mi z Tebe zle. Nechci Tě vidět!“ Dnes nechápu, proč jsem na Tebe tak křičel, ale nejspíš jsem to měl v povaze. Nesnažil jsem Tě pochopit. Bylo to pro mě šok, nikdy by mě nenapadlo, že…
„Itachi, ale je to pravda. Prosím, dej mi…“¨
„Zmiz už. Ty nejsi můj parťák, hnusíš se mi. Co sis myslel, že se stane, když to budu vědět? Že Ti padnu kolem krku? Prokrista Kisame, už vypadni!“ Netušil jsem, že Tě má slova tolik bolela. Nedal jsem Ti žádnou možnost vysvětlit co cítíš. Vlastně jsem si vždy myslel, že někdo jako ty, nemá city. Nikdy bych Tobě a dokonce ani sobě nebyl schopen přiznat, že Tě vnímám stejně, jako ty mě. Na to jsem byl příliš hrdý. Jsem ješitný hlupák. Je pozdě litovat. Nemohl jsem se uklidnit, krev ve mně vřela a v tu chvíli jsem si přál vidět Tě mrtvého. Naneštěstí, splnilo se to. Je vůbec možné zamilovat se do člověka, který nedává najevo žádné emoce? Bohužel pro Tebe ano. Nikdy Tomu nejspíš neporozumím. Vzpomínám, vždy jsem si zachoval chladnou, kamennou tvář, z níž se nedalo vyčíst nic. Ale Tys ke mně přesto choval cit o kterém jsem netušil. Až do toho dne.
„Snad mi to jednou odpustíš.“ Kdybych věděl, že to jsou poslední slova, která slyším z Tvých úst, nikdy bych se neodvážil jimi opovrhovat. Možná je to tím, že jsi byl vždy jiný. Nepodobný člověku vzhledem, ale stydím se, že jsem pochyboval o Tvé schopnosti vnímat tak, jako já to nikdy nedokázal. Alespoň sem si to myslel. Nechápu, jak jsem si kdy moh dovolit smýšlet o Tobě, jako o někom méněcenném a nevýznamném. To Tvůj vzhled, ten měl v lidské bytosti dál, než jiné bytosti, avšak možná já jim byl ještě vzdálenější. Vlastně jsi o tolik lepší než já. Proč Ti to už nestihnu říct? Sakra, zasloužíš si to vědět. Měl jsem si Tě vážit. Měl jsem Tě zastavit, měl jsem něco udělat, ale ne. To já za všechno můžu. A nejhorší na tom všem je, že to vím. Odpust, že jsem se nepokusil, že jsem nechtěl, pochopit. Vždy jsi na povrchu vypadal tak nepřístupně, skoro jako já. Kéž bych jen věděl.
Našel jsem Tvůj dopis, Kisame – sama. Pozdě.

Drahý Itachi,

poslechnu Tě, protože vím, že jsi měl pravdu. Bude lepší, mě nevidět. Pro Tebe jistě, ale já se s tím budu muset naučit žít. S hanbou, jež jsem na sebe uvalil já sám.
Víš, vlastně jsem si nikdy nemyslel, že mi porozumíš, na to jsme byli partneři dost dlouho, abych věděl, jak zareaguješ, ale už jsem si to nemohl nechat pro sebe. Nelituji toho a nikdy nebudu. Být po Tvém boku mne velice těšilo i když jsem se to snažil obratně skrývat. Každá chvíle a pohled na Tebe mne utvrzovali v tom, že bych si měl to tajemství nechat pro sebe. Už tenkrát jsem věděl, že to mezi námi zničím. Tys byl vždy silnější než já.
Nedokázal jsem to a takhle to končí. Nezlobím se, takhle to muselo skončit, jiná cesta pro Tebe neexistovala. Já to chápu, ale pro mne zase není cesty na které bych chtěl stanout bez Tebe. Je mi líto, že to musíš číst, vím, že mými city pohrdáš. Možná si a ni nic jiného nezasloužím. Přijímám to jako trest, společně s mým odchodem. Život bez Tvé přítomnosti bude sám o sobě utrpením.
Rozumím tomu, že Tě nikdy nenapadlo, jak někdo jako já může milovat. Jistě je to hřích, neměl bych. Krom toho Tebe, někoho čisté krve ze vznešeného klanu. Nikdy bych nevěřil, jak můžu být naivní. Doufám, že se ještě někdy uvidíme, ale kvůli Tobě si to snad ani přát nechci. Sobectví.
Je to už dlouho, co se to stalo. Vždy sis myslel, že pro Tebe i okolí bude snazší neukazovat pravou tvář. Já to akceptoval. Tvé úsečné odpovědi, Tvé zlostné pohledy i nepřístupnost ve všech významech toho slova. Ale byl jsem Tvůj parťák. Nevěřil bys, jak krásný jsi, když zavřeš oči a Tvá ledově chladná maska se rozplyne se spánkem. Jednou ses dokonce usmál. Nikdy na To nezapomenu. Bylo to nejkrásnější, co jsem kdy viděl. Přísahám, že je to pravda. Často jsem přemýšlel, co se Ti té noci mohlo zdát, ale odpověď byla v Tvé hlavě. Tam jsem se nikdy neodvážil. Na to jsem si Tě moc vážil. A stále vážím. Proto odcházím.
Promiň mi kdo jsem. Možná by to bylo jiné, kdybych byl člověk, nemyslíš?

Kisame

Kdybys ještě dýchal, když jsem Tě našel, pověděl bych Ti, že jsi víc člověk, než kdy budu já. Já nejsem Nikdo, za to Ty, Tobě se nikdy nemohu rovnat. Je mi to líto, Kisame, tak líto. Zpočátku jsem si odmítal Tvoji ztrátu přiznat a předstíral, že mne to nijak nezasáhlo, avšak teď vím, že jsem lhal pouze sám sobě. Chybíš mi, ty bastarde! Zatraceně!
Smetl jsem listí z Tvého hrobu, aspoň to jediné jsem mohl udělat, když bylo na vše ostatní pozdě. Proklel jsem se za to, kdo jsem. To kvůli mně jsi zemřel, nemysli si, že nevím, kdo Tě zabil. Bránil jsi mou čest před mým malým bratrem a prohrál. I já prohraju, nerad, ale tak se to musí stát. A tam, na druhé straně Ti konečně povím pravdu, za kterou jsem se styděl. A stále se za ni stydím, protože dokud dýchám, budou city něco, co si nesmím připustit.
„Kisame.“ Promluvil jsem tiše a pohlédl na náhrobní desku s Tvým jménem. Bezvýznamné. Jméno nikdy neprozradí, kým jsi pro mě byl, nejen parťákem. Věř, že nikdy nezapomenu, příteli. Přál bych si Tě pomstít, ale pro nás oba bude nejlepší zemřít stejnou rukou. Jak jsme žili, tak zemřeme. Spolu.

Sbohem, Kisame. Tu noc jsem snil o Tobě.